20 Cdo 1787/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka
v exekuční věci oprávněné Finanční a obchodní spol., s. r. o. se sídlem v Praze
5, Tomkova 3167/4, identifikační číslo osoby 65006577, zastoupené JUDr. Ing.
Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova 544/III., proti
povinným 1) M. D. a 2) A. D., zastoupeným Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se
sídlem v Jihlavě, Benešova 8, pro 94.551,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 Nc 1558/2008, o dovolání povinných
proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 13.
1. 2009, č. j. 15 Co 766/2008-45, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 10. 2008, č.
j. 5 Nc 1558/2008-27, jímž okresní soud zamítl návrh povinných na zastavení
exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku zaplatili již před vydáním
exekučního titulu. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř., jehož se povinní dovolávají, dopadá na případy, kdy je
exekuce nepřípustná pro vadu rozhodnutí či jiného titulu, pro pochybení při
nařízení exekuce, pro okolnosti, které nastaly při jejím provádění nebo z
jiných důvodů, např. uzavření dohody, že oprávněný nebude po určitý čas
pohledávku vymáhat. Žádné takovéto skutečnosti však povinní ani netvrdí. K
zániku práva před vydáním exekučního titulu lze podle názoru krajského soudu
skutečně přihlédnout jen v nalézacím řízení.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že
to „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem,“ a to ustanovením § 559
odst. 1 občanského zákoníku), povinní namítají nesprávné právní posouzení
věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
spatřují v závěru odvolacího soudu, že zánik práva splněním nelze podřadit pod
případy, na něž dopadá ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle jejich
přesvědčení „zákonodárce právě v tomto ustanovení předjímal i situaci, která
vznikla ohledně úhrady pohledávky tak, jak tomu bylo v jejich případě, tj. její
úhrada ještě před vydáním exekučního titulu, ve snaze předcházet tak možnosti,
kdy by oprávněnému bylo plněno ze stejného právního důvodu dvakrát.“
Oprávněná (posuzováno podle obsahu jejího vyjádření) navrhla odmítnutí
dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by
o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem
včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam,
hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky
dospět nelze.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. 20 Cdo 1962/2004, 20 Cdo 446/2008,
20 Cdo 4662/2008 a mnoha dalších) vysvětlil, že zatímco pod písmeny a) až g) §
268 odst. 1 o. s. ř. jsou vypočteny důvody (k zastavení exekuce) konkrétní, je
důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a že jeho
účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných
případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat,
resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h)
obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek
vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem
nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze
obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je
pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové
určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže
obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě
exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/
nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a/
o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném
nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí
poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik
vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
O žádný z uvedených – „jiných než pod písmeny a) - g) upravených“ – případů
však v souzené věci nejde; naopak, odůvodňují-li povinní svůj návrh na
zastavení exekuce právě a jedině tvrzením, že dluh splnili, nemá soud jinou
možnost, než věc posoudit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jež
je ve vztahu k § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ustanovením speciálním,
upravujícím zastavení exekuce – výlučně – pro případy zániku práva. Řečeno
jinak, obecné ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze aplikovat jen v
případech jiných, než je zánik práva (a ovšem i jiných než upravených v
ustanovení § 268 odst. 1 písm. a)-f) o. s. ř.). Při posuzování věci z hlediska
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je pak soud samozřejmě povinen
zkoumat, zda byly splněny předpoklady tímto ustanovením předepsané, a tedy i
to, zda právo zaniklo splněním po vydání exekučního titulu.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu