21 Cdo 1053/2021-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 6 – Bubenči, náměstí
Borise Němcova č. 510/3, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti žalovanému F. K.,
narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se
sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 3458/2A, o 8.000.000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 14 C 466/2015, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. července
2020, č. j. 17 Co 199/2019-272, opravenému usnesením ze dne 7. září 2020, č. j.
17 Co 199/2019-278, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výrokům II. a III. usnesení krajského soudu se
odmítá, jinak se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobou podanou dne 28. 8. 2015 u Okresního soudu v Teplicích (který
po vyslovení místní příslušnosti věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad
Labem) se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 8.000.000 Kč s tím, že
uspokojení své pohledávky se může domáhat pouze z výtěžku prodeje nemovitosti a
to, pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova
č. p. XY, občanská vybavenost v části obce XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k.
ú. a obec XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY.
Uvedla, že je věřitelkou pohledávky za dlužníkem F. P. na základě smlouvy o
úvěru ze dne 16. 12. 1992, který byl poskytnut dlužníkovi tehdejší věřitelkou
Pragobankou, a. s. ve výši 65.000.000 Kč s datem splatnosti do 15. 12. 1993.
Tato pohledávka byla zajištěna zástavním právem k uvedeným nemovitostem na
základě zástavní smlouvy ze dne 14. 5. 1993. Pohledávka byla opakovaně
postoupena, naposledy na žalobkyni. F. P. své povinnosti z úvěrové smlouvy
řádně neplnil a dne 7. 12. 1994 byl na jeho majetek prohlášen konkurs. Tehdejší
věřitel do konkursního řízení přihlásil pohledávku v celkové výši 69.782.155
Kč, v rámci konkursu byla pohledávka uspokojena do částky 3.147.375 Kč. Konkurs
byl zrušen usnesením ze dne 29. 9. 2005, neboť dlužník zemřel. Protože
pohledávka zůstala neuhrazena, přistoupil dřívější věřitel k realizaci
zástavního práva tzv. žalobou s dovětkem ze dne 1. 9. 2006 proti V. K., která
byla v době podání žaloby vlastníkem zastavených nemovitostí. Rozsudkem
Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, ve
spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j.
10 Co 563/2012-352, bylo žalobě vyhověno. V. K. předmětné nemovitosti darovala
dne 5. 2. 2014 žalovanému. Žalobkyně proto podala exekuční návrh na žalovaného,
ten byl ale zamítnut, dle názoru soudu se žalobkyně nemůže na základě uvedeného
rozsudku vůči V. K. domáhat exekuce vůči žalovanému. Žalobkyně je tedy nucena
podat vůči žalovanému jako novému vlastníkovi zastavených nemovitostí novou
žalobu. Uplatňuje nárok na realizaci zástavního práva pouze v rozsahu částky
8.000.000 Kč, tato částka by měla odpovídat tomu, co lze reálně získat z
prodeje předmětných nemovitostí.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 12. 2018, č. j. 14
C 466/2015-131, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 8.000.000 Kč, přičemž se
žalobkyně může domáhat uspokojení této pohledávky pouze z výtěžku prodeje
nemovité věci, a to pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož
součástí je budova č. p. XY, občanská vybavenost, zapsaného na LV č. XY pro k.
ú. a obec XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální
pracoviště XY (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni
na náhradě nákladů řízení 31.666 Kč k rukám „právní“ zástupkyně (výrok II.).
Dovodil, že zástavní právo k předmětné nemovitosti ve prospěch právní
předchůdkyně žalobkyně Pragobanky, a. s. na základě smlouvy o úvěru uzavřené s
F. P. dne 16. 12. 1992, ve výši 65.000.000 Kč s konečným termínem splatnosti
15. 12. 1996, platně vzniklo, že dlužník řádně nesplácel svůj dluh, proto byl
na jeho majetek dne 7. 12. 1994 prohlášen konkurs, že F. P. zemřel a po jeho
úmrtí se stala vlastnicí nemovité věci V. K. (nyní H.). Rozsudkem Okresního
soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, ve spojení s
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co
563/2012-352, byla právní předchůdkyni žalovaného V. H. uložena povinnost, aby
žalobkyni zaplatila 16.043.439 Kč, přičemž žalobkyně se této částky může
domáhat pouze z výtěžku prodeje zastavené nemovitosti. V. H. posléze darovala
dne 5. 2. 2014 předmětnou nemovitost žalovanému. Usnesením soudního exekutora
JUDr. Juraje Podkonického ze dne 4. 6. 2014, č. j. 067EX 8187/14-9, soudní
exekutor zamítl exekuční návrh, kterým se žalobkyně jako oprávněná domáhala
nařízení exekuce vůči žalovanému jako povinnému, na základě rozsudku Okresního
soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320. K odvolání
oprávněné Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29. 7. 2014 usnesení
soudního exekutora potvrdil s tím, že exekuční titul přiznává žalobkyni právo
proti V. H., nikoliv vůči žalovanému, převod nemovitosti zatížené zástavním
právem na jiného dlužníka nemá za důsledek vznik exekučního titulu vůči dalšímu
zástavnímu dlužníkovi. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená
rozhodnutí o exekučním návrhu jsou pro účastníky a soud závazná, a že pro
žalovaného naopak není závazný rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 4.
11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320. Žalobkyně má právo domáhat se uspokojení ze
zástavy, požadovat zaplacení zajištěné pohledávky jen z výtěžku prodeje zástavy.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne
30. 7. 2020, č. j. 17 Co 199/2019-272, opraveným usnesením ze dne 7. 9. 2020,
č. j. 17 Co 199/2019-278, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 14 C
466/2015-131 ze dne 5. 12. 2018 zrušil a řízení zastavil (výrok I.), rozhodl,
že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů 22.095 Kč k rukám advokáta Mgr. Františka Nesvadby (výrok
II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v
Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení 2.500 Kč (výrok III.). Dospěl k
závěru, že se v dané věci jedná o překážku věci pravomocně rozsouzené, protože
zde existuje rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13
C 296/2006-320, kterým bylo ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 563/2012-352, pravomocně rozhodnuto v téže
věci mezi toutéž žalobkyní a právní předchůdkyní téhož žalovaného. Dovodil, že
žalovaný je právním nástupcem V. H. z důvodu singulární sukcese. Ten, kdo
nabude vlastnické právo k zastavené věci smluvně, převezme zástavní právo s
ostatními závadami, které na něm váznou, jestliže o zástavním právu věděl nebo
vědět musel. K převodu vlastnického práva k zastavené nemovité věci došlo
darovací smlouvou, zástavní právo k nemovité věci bylo zapsáno v katastru
nemovitostí, žalovaný tedy také věděl, respektive musel vědět o tom, že je
nemovitost zatížena zástavním právem. Odvolací soud se neztotožnil ani s tím,
jak si žalobkyně vyložila usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.
7. 2014, č. j. 10 Co 320/2014-14, kterým exekuční soud potvrdil usnesení
soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického. Uvedl, že exekuční soud
nerozhodoval o tom, zda na žalovaného přešlo nebo nepřešlo právo přiznané vůči
žalované v předchozím řízení, nýbrž jen konstatoval, že exekuční titul
nepřiznává žalobkyni právo proti žalovanému, nezavazuje žalovaného k povinnosti
ani nepostihuje jeho majetek, protože přiznává právo proti V. H. Převod
nemovité věci zatížené zástavním právem na jiného zástavního dlužníka nemá
podle exekučního soudu za důsledek vznik exekučního titulu proti dalšímu
zástavnímu dlužníkovi, tudíž žalobkyně nedisponovala exekučním titulem vůči
žalovanému. Usnesení exekučního soudu bylo přijato za situace, kdy došlo k
převodu nemovité věci, a žalobkyně v danou chvíli nedisponovala exekučním
titulem vůči žalovanému. Žalobkyně má možnost doložit převod vlastnického práva
předložením darovací smlouvy s ověřenými podpisy.
4. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, kterým usnesení
odvolacího soudu napadla „v celém jeho rozsahu“. Namítá, že odvolací soud
nesprávně posoudil právní otázku právního nástupnictví a jeho důsledků v řízení
o tzv. žalobě s dovětkem. Otázka posouzení právního nástupnictví (přechodu
povinnosti zástavního dlužníka zaplatit zástavnímu věřiteli určitou částku s
tím, že tuto povinnost lze vymoci pouze z výtěžku prodeje zástavy) nebyla dosud
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu uspokojivě vyřešena. Podle názoru
žalobkyně uvedená žaloba, ač slouží k realizaci zástavního práva, je ve své
podstatě prostou žalobou na plnění, povinnost plnění je uložena adresně, byť je
jeho pasivní legitimace podmíněna vlastnickým právem k zastavené nemovitosti,
nikoliv obecně vlastníku zastavené nemovitosti. Stejně tak není rozhodnutím o
žalobě s dovětkem ani ukládána povinnost výslovně podmíněná vlastnictvím
zastavené nemovitosti či výslovně s tímto vlastnictvím vázána. Také žádné
zákonné ustanovení výslovně nestanoví, že společně se zástavním právem přechází
na nového vlastníka případně adjudikovaná povinnost k plnění. Závěr soudu, že
na žalovaného přešla společně se zastavenou nemovitou věcí také povinnost k
plnění uložená předchozí vlastnici zastavené nemovitosti z důvodu singulární
sukcese, proto nemůže být správný. Nabyvatel vlastnického práva k zastavené
věci nevstupuje do pozice zástavního dlužníka obligačními účinky převodní
smlouvy a nestává se tak zástavním dlužníkem derivativně jako právní nástupce
převodce, nýbrž se stává derivativně vlastníkem zastavené věci, a tím dochází k
originárnímu vzniku pozice nového vlastníka coby zástavního dlužníka. Je třeba
rozlišovat povinnosti zástavního dlužníka, jež jsou spjaty s vlastnickým
právem, a tedy s převodem vlastnického práva do těchto povinností vstupuje i
nabyvatel, a povinnosti zástavního dlužníka osobní povahy, které spolu s
vlastnickým právem nepřecházejí a přecházet na nabyvatele ani nemohou
(povinnost plnit na pohledávku dle soudního rozhodnutí). Existuje-li
judikaturou (rozhodnutí NS sp. zn. 2 Cdon 967/97) dovozený institut žaloby s
dovětkem, jež je svou povahou spíše žalobou vycházející z procesní úpravy,
neboť sama nemá oporu v hmotném právu, nelze takový nárok považovat za součást
hmotněprávních povinností zástavního dlužníka, jež přechází spolu s vlastnickým
právem k zastavené nemovitosti. Žalovaný není tedy právním nástupcem V. H. ve
vztahu k její povinnosti plnit dle rozsudku v předchozím řízení vedeném
Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 13 C 296/2006-320. Tato povinnost plnit
byla uložena výhradně předchozí žalované, a ani z předchozího rozhodnutí, ani
ze žádného právního předpisu se nepodává, že by takto uložená povinnost měla
přejít na další osobu v případě, že by na tuto osobu mělo přejít vlastnické
právo k zastavené nemovitosti. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud usnesení
odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
5. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Usnesení odvolacího soudu bylo napadeno „v celém jeho rozsahu“ (tedy
i ve výrocích o náhradě nákladů řízení). Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně
v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není
přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
10. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky posouzení existence
překážky věci rozsouzené v řízení o nároku na uspokojení zástavního věřitele ze
zástavy, který vznikl podle právní úpravy účinné do 31. 8. 1998. Vzhledem k
tomu, že tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena,
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je v části
směřující proti výroku usnesení odvolacího soudu o věci samé přípustné.
11. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
12. Podle ustanovení § 159a odst. 2 o. s. ř. výrok pravomocného
rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný
nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému
pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví,
v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku
závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
Podle ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
13. Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei judicatae) podle ustanovení
§ 159a o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby
soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že překážka věci
pravomocně rozhodnuté nastává tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné
věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo
stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu
řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok
nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení,
jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). O překážku věci pravomocně rozhodnuté
by se nejednalo pouze v případě, že by v tomto řízení šlo sice o tentýž právní
vztah mezi týmiž účastníky, ale nově uplatněný nárok by se opíral o jiné
skutečnosti vážící se k věci, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž
došlo až později (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne
22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, uveřejněný pod číslem 39/1988 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). O stejnou věc ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. se
jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo
pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se týchž
osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo
768/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo
530/2004, uveřejněný pod číslem 106/2005 v časopise Soudní judikatura, a ze dne
5. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, uveřejněný pod číslem 84/2007 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom
spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. 28
Cdo 795/2019). Co do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné
osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v
jednom řízení jako žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká
i v případě, jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu
universální nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve
zahájeného řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn.
20 Cdo 463/99, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
14. V projednávané věci není pochyb o totožnosti předmětu řízení, kdy s
ohledem na skutková tvrzení, na nichž je žaloba vystavěna, jsou uplatněná
(zastavená) pohledávka jakož i zástavní právo, založené smlouvou ze dne 14. 5.
1993, totožné s těmi, které byly předmětem řízení ve věci vedené u Okresního
soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 296/2006, které bylo pravomocně ukončeno
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co
563/2012-352, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 4.
11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, kterým byla tehdejší žalovaná, paní V. H.
(dříve K.), zavázána zaplatit nynější žalobkyni (jako právní nástupkyni původní
žalobkyně Apston Capital Ltd.) částku 16.043.439 Kč, přičemž žalobkyně byla
oprávněna se této částky domáhat pouze z výtěžku prodeje zastavených
nemovitostí. Dále není pochyb o tom, že nynější žalovaný nabyl zastavené
nemovitosti darovací smlouvou od paní V. H.
15. Zůstává tak k posouzení otázka, zda je též dána totožnost osob ve
smyslu shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn.
20 Cdo 463/99.
16. V případě, že právo (nárok) na uspokojení zástavního věřitele ze
zástavy vzniklo do 31. 8. 1998 (tak, jak tomu bylo v této věci), spravuje se
toto právo (nárok) zástavního věřitele i v době od 1. 9. 1998 právní úpravou
účinnou do 31. 8. 1998 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp.
zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod číslem 34/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek); tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před
nabytím účinnosti zákona č. 165/1998 Sb., kterým se mění zákon č. 21/1992 Sb.,
o bankách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „obč.
zák.“).
17. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství
tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel
oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na
zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou
oddělené (§ 151a odst. 1 obč. zák.). Není-li zajištěná pohledávka řádně a včas
splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy,
když zajištěná pohledávka je promlčena (§ 151f odst. 1 obč. zák.). Převezme-li
někdo smluvně věc, na které vázne zástavní právo, působí zástavní právo vůči
nabyvateli, jestliže při uzavření smlouvy nabyvatel o zástavním právu věděl
nebo vědět musel; nabyvatel odpovídá takto do výše ceny nabyté věci (§ 151d
odst. 2 obč. zák.).
18. V soudní praxi nebylo pochyb o tom, že za splnění podmínek
ustanovení § 151d odst. 2 obč. zák. přecházely povinnosti, vyplývající ze
zástavního práva (tedy především povinnost „strpět“ oprávnění zástavního
věřitele uspokojit ze zastavené věci svoji pohledávku proti obligačnímu
dlužníku, který je v této situaci samozřejmě osobou odlišnou od nabyvatele
zastavené věci), na nového nabyvatele zastavené věci (srov. například nález
Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1997, sp. zn. III. ÚS 90/97, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 211/2014).
19. I v rozhodné době bylo zástavní právo považováno za právo
subsidiární (jako podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele) a
akcesorické (zástavní právo nemá vlastní hospodářský účel a je bezprostředně
navázáno na pohledávku, již zajišťuje). Stejně jako nyní byla rozlišována
zajišťovací funkce zástavního práva (vyjádřená v ustanovení § 151a odst. 1 obč.
zák.) a uhrazovací funkce zástavního práva (vyjádřená v ustanovení § 151f obč.
zák.). Právě praktická realizace uhrazovací funkce zástavního práva činila
dobově jak v teorii, tak v soudní praxi, a zejména ve výkonu praktické právní
činnosti poměrně značné problémy, a teprve postupem času se určitým směrem
vyvíjela a cizelovala [srov. například Fiala J.: Realizace zástavního práva
vůči zástavnímu dlužníku, který není obligačním (osobním) dlužníkem, Bulletin
advokacie, roč. 1997, č. 2, s. 25 a násl., který vysloveně poukazuje na
nezbytnost novelizace úpravy zástavního práva, ze soudních rozhodnutí potom
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 14 Co 125/95,
uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod číslem 1/1997, a zde vyjádřený názor,
že ustanovení § 151f odst. 1 obč. zák. nezakládá věřiteli právo přímo, tedy bez
exekučního titulu, obrátit se na soud s žádostí o soudní prodej zástavy,
usnesení Nejvyššího soudu z dne 29. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1612/96,
uveřejněné pod číslem 30/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zde
vyjádřený názor, že rozhodnutí soudu o uložení povinnosti strpět prodej zástavy
není vykonatelné, a nakonec (stěžejní) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12.
1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod číslem 46/1998 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a zde vyjádřený názor, že právo zástavního věřitele
domáhat se uspokojení ze zástavy může být v řízení před soudem vyjádřeno jen
jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího
příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní
věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy].
20. Závěry posledně jmenovaného usnesení se staly pro následnou soudní
praxi (pro realizaci zástavního práva v rozhodném období) určující, a proto z
nich lze i při hledání odpovědi na nyní posuzovanou problematiku vycházet,
včetně jejich teoretických východisek (srov. zejména Bureš, J., Drápal, L.:
Zástavní právo a soudní praxe, C. H. Beck, Praha 1996), byť lze uznat, že
nebyly bez výhrad přijímány (srov. Biolek V.: Kterak žalovati zástavce aneb
neradostná rekapitulace, Právní rozhledy, roč. 1997, č. 8). Nejvyšší soud v
tomto unesení uvedl, že „…/P/rávu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze
zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna,
neodpovídá povinnost zástavního dlužníka strpět (či snášet) prodej zástavy. V
případě, že by zástavnímu dlužníku taková povinnost byla rozhodnutím uložena,
nemůže být na tomto základě pohledávka zástavního věřitele ve vykonávacím
řízení uspokojena… Právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné
pohledávky ze zástavy (§ 151f odst. 1 obč. zák.) může být v řízení před soudem
… vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též
jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný
zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Rozhodnutí, které
ukládá povinnému zástavnímu dlužníku povinnost vyjadřující tento nárok
zástavního věřitele, je způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí
prodejem zástavy. Tímto způsobem lze vymáhat splnění povinnosti i po zástavním
dlužníku, jehož věc je zástavou, a který současně není zavázaným z pohledávky,
k jejímuž zajištění bylo zástavní právo zřízeno (osobním dlužníkem)…“.
21. Ze závěru, že je pro zástavního věřitele nezbytné [aby bylo možno
dosáhnout prodeje zastavené nemovitosti výkonem rozhodnutí (exekucí)] obdržet
proti zástavci (zástavnímu dlužníku) přísudek na peněžité plnění v rozsahu, v
němž obligační (osobní) dlužník nesplnil zástavním právem zajištěnou
pohledávku, nelze však dovozovat, že by se ve vztahu k zástavci (zástavnímu
dlužníku) takovým rozsudkem konstituoval nějaký nový závazek (obligační
povinnost), který zástavce doposud neměl a který by dále „žil vlastní život“
bez ohledu na původní hmotněprávní vztah. Ba právě naopak, jak vysvětlují J.
Bureš a L. Drápal v citované publikaci, odkazujíce na prvorepublikový komentář
(Rouček, F. - Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku
občanskému, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha 1935):
„Po stránce právní to znamená, že zástavní věřitel musí míti pohledávku (tj.
nárok na placení). Proto v § 447 v 1. mluví se o „věřiteli“ a v § 449 in. pr. o
„pohledávce“, tedy o stránce aktivní (věřitelské), tj. o pohledávce, nikoliv o
dluhu (o stránce dlužnické). Tudíž akcesorita znamená, že zástavní věřitel má
pohledávku, přičemž jest lhostejno, zda této pohledávce odpovídá na straně
dlužnické tzv. „dluh osobní“ (tj. osobní ručení dlužníkovo celým jeho jměním)
nebo jen „dluh věcný“ (tj. věcné ručení dlužníkovo jen zástavou). Dluh věcný
bude dán vždy na straně dlužnické. Přitom jest lhostejno, zda věc budeme
konstruovati tak, že vlastník zástavy jest dlužníkem, anebo tak, že sice jest
oprávněn platiti, ale není dlužníkem, nýbrž jest povinen jen dopustiti
uspokojení zástavního věřitele ze zástavy (zda tedy tuto povinnost nebudeme
nazývati dluhem, nýbrž např. ručením). Vždyť v každém případě, nechť věc
konstruujeme tak či onak, má věřitel pohledávku (nárok na placení) a je tedy
dána tzv. akcesorita práva zástavního“ (srov. Bureš, J., Drápal, L.: Zástavní
právo a soudní praxe, C. H. Beck, Praha 1996, s. 17).
22. Ačkoliv je zástavce (zástavní dlužník) zavázán k úhradě peněžité
částky, zůstává nadále rozhodující pouze její hmotněprávní základ, tedy
zástavní právo a jeho věcné důsledky.
23. Tomuto závěru odpovídá i konstantní judikatura, vztahující se k
významu judikace pohledávky na její hmotně právní základ na příkladu plnění
podle následně zrušeného rozhodnutí. Není již sporu o to, že domáhá-li se
vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím
soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti,
zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil
závazek, který skutečně měl, či nikoliv (srov. zejména rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp.
zn. 31 Cdo 3309/2011, a dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn.
28 Cdo 3617/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28
Cdo 1483/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2976/2020).
24. Pakliže tedy proti zástavnímu dlužníku judikovaná pohledávka
ponechává svůj původní hmotně právní základ (povinnost plnit ze zástavy) a
pakliže není sporu o to (jak bylo uvedeno výše), že povinnosti, vyplývající ze
zástavního práva, přecházely na nového nabyvatele zastavené nemovité věci, je
nutno učinit závěr, že účinky rozsudku ukládajícího zástavci (zástavnímu
dlužníku) uhradit zástavnímu věřiteli zástavním právem zajištěnou pohledávku (s
tím, že zástavní věřitel je oprávněn se domáhat uspokojení této pohledávky
pouze z výtěžku prodeje zástavy) se vztahují i na každého dalšího smluvního
nabyvatele zastavené nemovité věci (singulární sukcese).
25. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
je správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad
uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.
s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř. zamítl.
26. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.,
neboť dovolání žalobkyně proti usnesení odvolacího soudu bylo zamítnuto, a
žalobkyně je proto povinna nahradit žalovanému náklady potřebné k uplatňování
práva. Žalovanému však žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2022
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu