U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce
COOP Praha – západ, družstvo, IČO: 00031828, se sídlem v Praze 3, Malešická
2842/16a, zastoupeného JUDr. Jiřím Kroulíkem, advokátem se sídlem v Praze 10, U
továren 999/31, proti žalovaným 1) M. J., a 2) J. J., zastoupeným JUDr. Ing.
Mgr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, o
zaplacení částek 1 957 867 Kč a 1 179 456 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 6 C 107/2010, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 23 Co
15/2016-274, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. března 2016, č. j. 23 Co
15/2016-274, se v nákladových výrocích pod body II a III zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání
odmítá.
Okresní soud Praha-západ (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
30. června 2015, č. j. 6 C 107/2010-246, zamítl žalobu, jíž bylo žádáno, aby
první žalovaný zaplatil žalobci částku 1 957 867 Kč a druhá žalovaná částku 1
179 456 Kč, vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výroky I a II);
současně rozhodl, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení nepřiznává
(výrok III). Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne
15. 11. 2002, č. j. 18 C 69/98-184, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 12. 6. 2003, č. j. 36 Co 36/2003-224, bylo žalobci uloženo
zaplatit žalovaným částky 1 957 867 Kč a 1 179 456 Kč. Protože žalobce neplnil
dobrovolně povinnost uloženou tímto vykonatelným rozhodnutím, byla na jeho
majetek nařízena exekuce, jíž byly přisouzené pohledávky vymoženy (uspokojeny).
Následně byla tato pravomocná a vykonatelná soudní rozhodnutí, jež
představovala exekuční titul, zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, a v pokračujícím řízení soud prvního stupně
žalobu v celém rozsahu zamítl; toto jeho rozhodnutí bylo potvrzeno i odvolacím
soudem a dovolání proti němu podané Nejvyšší soud odmítl.
Podle závěru soudu prvního stupně žalobci vzniklo právo domáhat se vrácení
dříve vymoženého plnění, jež ztratilo podklad v pravomocném a vykonatelném
rozhodnutí, z titulu bezdůvodného obohacení. Právo na jeho vydání je však již
promlčeno, jestliže žaloba, jíž bylo uplatněno, byla u soudu podána dne 21. 4.
2010, po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby (ve smyslu § 107 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31.
12. 2013; dále jen „obč. zák.“), jejíž počátek soud prvního stupně spojil již s
dnem následujícím po vymožení plnění v rámci nařízené exekuce dne 17. 12. 2003.
Na závěru o promlčení práva podle soudu prvního stupně nemění nic ani to, že
subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.) v této době ještě ani
nezačala plynout, pokud již před podáním žaloby (dle jeho závěru) uplynula
promlčecí doba objektivní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne 22. března 2016, č. j. 23 Co 15/2016-274, rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že prvnímu žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 1 957 867 Kč,
druhé žalované pak uložil k zaplacení 1 179 456 Kč, vždy spolu se
specifikovanými úroky z prodlení (výrok I); přitom znovu rozhodl i o nákladech
řízení u soudu prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení, tak, že prvnímu
žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částky 218 545,80
Kč a 157 541,20 Kč (výrok II) a druhé žalované 160 747,40 Kč a 107 324,60 Kč
(výrok III), splatné k rukám advokáta zastupujícího žalobce v řízení, ve lhůtě
tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odvolací soud vyšel z týchž skutkových zjištění jako soud prvního stupně a za
správný považoval i jím učiněný závěr, že v důsledku odklizení dříve vydaného
pravomocného a vykonatelného rozhodnutí, dle nějž bylo nuceně plněno v rámci
nařízené exekuce, vzniklo žalobci právo požadovat po žalovaných vrácení
vymožených částek z titulu bezdůvodného obohacení. Za chybný však označil závěr
o promlčení tohoto práva, uzavíraje, že bezdůvodné obohacení vzniklo žalovaným
teprve v okamžiku, kdy nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, jímž dovolací soud v řízení o dovolání
zrušil soudy nižších stupňů dříve vydaná rozhodnutí, jež představovala exekuční
titul; se zřetelem na to, že zmíněný kasační rozsudek Nejvyššího soudu nabyl
právní moci až dne 2. 5. 2008, objektivní (tříletá) i subjektivní (dvouletá)
promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1 a 2 obč.
zák.) začala běžet až následujícího dne po zrušení rozhodnutí, tedy 3. 5. 2008,
a protože právo u soudu bylo uplatněno žalobou dne 21. 4. 2010, stalo se tak
dříve, než se promlčelo a žalobci – navzdory žalovanými uplatněné námitce
promlčení – uplatněné právo přiznat lze.
O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud na základě poměru úspěchu
účastníků ve věci a neshledal naplnění předpokladů pro aplikaci ustanovení §
150 o. s. ř. (jak navrhovali žalovaní). Konstatoval sice, že neúspěch v tomto i
předchozím sporu bude mít pro žalované vážné dopady, nicméně byli to právě
žalovaní, kteří „na prahu důchodového věku“ zahájili mnohaletý soudní spor a
pokračovali v něm i po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, č.
j. 33 Odo 1089/2005-277, kdy byl výsledek sporu přinejmenším nejistý a kdy si
žalovaní – dle úvahy odvolacího soudu – museli být vědomi rizika možného
neúspěchu v tomto i předchozím sporu; pokud se i přes očekávatelný důsledek
neúspěchu ve věci v podobě povinnosti nahradit náklady řízení rozhodli toto
riziko podstoupit, musí podle odvolacího soudu přijmout veškerou odpovědnost i
za toto své rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost
spatřují v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních
otázek, dovolateli dále formulovaných, při jejichž řešení se měl odvolací soud
dle mínění dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Za nesprávné právní posouzení věci, naplňující dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), dovolatelé označují řešení otázky
promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, namítajíce, že pokud žalobce
plnil již v rámci nařízené exekuce dne 17. 12. 2003, pak tříletá promlčecí doba
začala dle jejich názoru plynout nejpozději následujícím dnem po tomto vymožení
pohledávky a právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení se pak promlčelo
nejpozději k 18. 12. 2006. K tomu dovolatelé poukazují i na vzájemný vztah
subjektivní a objektivní promlčecí lhůty, dovozujíce, že dvouletá subjektivní
lhůta nemůže přesáhnout lhůtu objektivní. Současně namítají, že žalobce proti
vymožení pohledávky v exekuci nijak nebrojil a nežádal o odklad vykonatelnosti
exekučního titulu, ovšem nevyužil ani možnost uplatnit svou pohledávku po
zrušení exekučního titulu jako náhradu škody vůči státu. Této žalobcově
pasivitě – dle názoru žalovaných – by soudy neměly poskytnout ochranu, jestliže
i podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu se nikdo nesmí
ke svému prospěchu dovolávat vlastní nepoctivosti či jiných pochybení. Konečně
dovolatelé napadají i výroky o náhradě nákladů řízení, jež považují za
nesprávné proto, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení
neaplikoval ustanovení § 150 o. s. ř., ačkoliv pro jeho použití jsou dány
sociální důvody, kdy žalovaní byli osvobozeni i od soudních poplatků. Přitom
dovolatelé kritizují odvolací soud i za to, že jim při úvahách o
aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. přikládá k tíži, že se v řízení
aktivně bránili žalobcem uplatňovanému právu. Proto navrhli, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky soudů nižších stupňů v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje podané dovolání za nepřípustné a napadené rozhodnutí za
správné. Odmítá argumentaci žalovaných o tom, že sám způsobil vznik
bezdůvodného obohacení na straně žalovaných. Jde-li o otázku náhrady nákladů
řízení, upozornil žalobce na skutečnost, že soudní řízení vyvolali žalovaní,
kteří nereagovali na žalobcovu výzvu vydat včas bezdůvodné obohacení. Žalobce
se tak ztotožňuje i se závěry odvolacího soudu stran náhrady nákladů řízení a
navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen o. s. ř.), jež je rozhodné pro tento dovolací přezkum (srov.
čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje
náležitosti uvedené v § 241a odst. 2, se Nejvyšší soud zabýval přípustností
dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které
nepatří do okruhu rozhodnutí (usnesení) uvedených v ustanovení § 238a o. s. ř.,
je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Posouzení otázek vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení a jeho
promlčení, na němž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé,
zřetelně koresponduje se závěry ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu
(srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, jímž byl přijat
a odůvodněn závěr, že „pokud na základě povinnosti uložené pravomocným
rozhodnutím soudu, které neodpovídá skutečným hmotněprávním poměrům, žalovaný
plnil na neexistující dluh, pak žalobci vzniká bezdůvodné obohacení, a to
okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně
zrušeno; tímto okamžikem též začíná běh promlčecí doby k uplatnění nároku na
vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 obč. zák.)“. Domáhá-li se vrácení plnění
ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu deklaratorním rozhodnutím soudu
(případně i jiného orgánu), závisí důvodnost jeho požadavku na okolnosti, zda
podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – splnil
závazek, který skutečně měl, či nikoliv. Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází
ke vzniku bezdůvodného obohacení v případě, že právní důvod tohoto plnění
nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde k tomu
neexistovala povinnost [k tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 3617/2016; z literatury srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová,
M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2008, str. 1181, event. jiná vydání citovaného komentáře, jakož i
Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha, a.
s., 2008, sv. I., s. 1066, případně též publikaci Vaněk, J.: Neoprávněný
majetkový prospěch, Panorama Praha 1987, 1. vydání, str. 49 až 52, v níž je
ohledně uvedených závěrů odkazováno na rozsudky bývalého Nejvyššího soudu ČSR
sp. zn. 1 Cz 38/81, sp. zn. 1 Cz 75/82 a sp. zn. 1 Cz 39/83].
Z uvedeného současně vyplývá, že před zrušením rozhodnutí, dle nějž bylo
plněno, byť šlo o rozhodnutí svou povahou deklaratorní, jehož výrok byl pro
účastníky řízení a pro všechny orgány závazný, nemohl začít běh promlčecí doby
k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, vzniká-li toto právo –
logicky – až právní mocí rozhodnutí, jímž bylo zrušeno vykonatelné rozhodnutí,
dle nějž bylo plněno. Promítnuto do poměrů věci nyní posuzované, právo na
vydání bezdůvodného obohacení nemohlo žalobci vzniknout (a ten je u soudu
nemohl ani uplatnit) dříve, než nabyl právní moci rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 28. 11. 2007, č. j. 33 Odo 1089/2005-277, jímž bylo odklizeno rozhodnutí,
které bylo titulem pro exekucí vymožené plnění (rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 3 ze dne 15. 11. 2002, č.j. 18 C 69/98-184, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2003, č.j. 36 Co 36/2003-224), a do doby
odklizení těchto rozhodnutí nemohla tak běžet nejenom subjektivní, ale ani
objektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 107 odst. 1
a 2 obč. zák.).
Řešení otázky vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení dovoláním napadeným
rozsudkem, stejně tak jako posouzení otázky promlčení je tedy – jak vidno shora
– plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, se kterou se
naopak žalovanými v dovolání artikulovaný názor (že bezdůvodné obohacení
vzniklo žalobci již samotným poskytnutím plněním, resp. jeho vymožením a že
právo na jeho vydání mohl žalobce uplatnit navzdory existenci rozhodnutí
ukládající mu povinnosti k tomuto plnění) evidentně rozchází. Zjevně nepřípadná
v poměrech souzené věci je argumentace dovolatelů rozhodovací praxí, dle níž se
nelze dovolávat ke svému prospěchu vlastní nepoctivosti, jestliže v rovině
skutkových zjištění nebyla prokázána žádná okolnost nasvědčující takovému
jednání ze strany žalobce (jemuž nelze klást k tíži ani to, že v situaci, kdy
mu povinnost k plnění žalovaným ukládalo vykonatelné rozhodnutí, nevyužil v
exekuci všechny prostředky k obraně proti vymožení pohledávky, jestliže se
exekučnímu titulu bránil mimořádným opravným prostředkem – dovoláním, pokud
snad ani dovolací soud v souvislosti s podaným dovoláním neshledal zákonné
podmínky pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí).
K argumentaci dovolatelů, že kompenzace vzniklé újmy se měl žalobce domáhat
jako náhrady škody způsobené nezákonným soudním rozhodnutím, pak Nejvyšší soud
odkazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle níž
odpovědnost státu za škodu zapříčiněnou výkonem veřejné moci nastupuje
subsidiárně až v případě, kdy poškozený nemůže úspěšně dosáhnout uspokojení své
pohledávky vůči dlužníku, jenž je mu povinen plnit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 454/2013) a že nárok na
náhradu škody vzniklé v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí mající za
následek nabytí bezdůvodného obohacení třetí osobou lze proti státu úspěšně
uplatnit pouze tehdy, nedosáhne-li poškozený uspokojení své pohledávky na
vydání majetkového prospěchu vůči tomu, kdo jej získal (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 693/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4004/2013, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013).
Proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných v jeho části, kterou napadají rozsudek
odvolacího soudu ve výroku pod bodem I, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, odmítl, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není dovolání přípustné (§ 243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř.).
Přípustné (pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu při řešení
otázky procesního práva – výkladu ustanovení § 150 občanského soudního řádu a
jeho aplikace v posuzované věci; § 237 o. s. ř.) a současně i opodstatněné
(naplňující dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci; § 241a odst. 1
o. s. ř.) je pak dovolání v části napadající rozsudek odvolacího soudu ve
výrocích o náhradě nákladů řízení, a to jak nákladů odvolacího řízení, tak i
nákladů řízení před soudem prvního stupně. Se zřetelem na výši žalobci
přiznaných nákladů řízení není přípustnost dovolání proti napadeným nákladovým
výrokům vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. (ve znění
účinném do 31. 12. 2013); k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013.
Nákladové rozhodnutí odvolacího soudu se dozajista nikterak neprotiví základní
zásadě ovládající rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, jíž
je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), podle které ve věci úspěšný
účastník má principiálně právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, jenž
ve věci úspěch neměl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp.
zn. 33 Cdo 1270/2015). Z uplatňování uvedené zásady procesní předpis připouští
výjimky, k nimž patří i výjimka formulovaná ustanovením § 150 o. s. ř., určená
k řešení situace, kdy jsou zde další důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž
soud nemusí výjimečně nákladu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Nejedná se přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek. Zvláštní pozornost musí být věnována též náležitému odůvodnění úvah,
jež vedly soud k závěru o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze
dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 2567/2014; z rozhodovací praxe Ústavního soudu např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. IV. ÚS 323/05, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Jde-li o pojem „důvodů hodných zvláštního zřetele“, nevyplývají z dikce
ustanovení § 150 občanského soudního řádu žádná omezení co do rozsahu
skutečností, které lze takto zohlednit (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 19. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 500/12). Rozhodovací praxe pak dovodila, že
rozhodnými hledisky při úvahách o použití ustanovení § 150 o. s. ř. jsou
zejména majetkové, sociální, osobní a další poměry jak účastníka, který by měl
náklady řízení hradit, tak ovšem i účastníka oprávněného k náhradě nákladů
řízení, stejně tak jako další okolnosti, jež vedly k uplatnění nároku u soudu
prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i postoje účastníků v průběhu
řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21
Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo
2882/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo
2524/2014).
Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení
soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností
sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř.
významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28
Cdo 4887/2014). Jde-li pak o posuzování důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení před soudy více stupňů, naplnění předpokladů aplikace ustanovení § 150
o. s. ř. se v zásadě posuzuje samostatně pro řízení u soudu prvního stupně a
před soudem odvolacím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci založil odvolací soud závěr o nenaplnění předpokladů pro
aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v prvé řadě na tom, že si žalovaní povinnost
k úhradě nákladů řízení protistrany sami zavinili, neboť „na prahu důchodového
věku“ zahájili soudní řízení, v němž pokračovali, i když byl jeho výsledek
nejistý, pročež si museli být vědomi rizika možného neúspěchu. K tomu odvolací
soud dodává, že ani osvobození od soudních poplatků samo o sobě neimplikuje, že
v případě neúspěchu ve věci nebude osvobozenému účastníku uložena povinnost
uhradit náklady protistrany.
Úvaha odvolacího soudu o tom, že osvobození od soudních poplatků samo o sobě
neimplikuje i „osvobození“ od povinnosti platit náhradu nákladů řízení, je s
rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4581/2008, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1487/2016). V dalším ovšem
úvahy odvolacího soudu bezezbytku neobstojí a nejsou zcela souladné s výše
vyloženou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu. I
když jinak odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí relevantní závěr z této
rozhodovací praxe správně cituje, některá z takto judikaturou vymezených
hledisek pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. pomíjí a nepřihlédl ke všem
okolnostem případu, kdy také dostatečně nezohlednil výši nákladů řízení a v
poměru k nim nezjistil, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry
účastníků řízení (jež byli osvobození i od soudních poplatků) a neprověřil
žalovaným tvrzené okolnosti, že povinnost k náhradě nákladů řízení v určené
výši byla by pro ně, se zřetelem k jejich sociálním a celkovým majetkovým
poměrům, likvidační. Rozhodnutí pak založil i na důvodech, jež pro posouzení,
zdali lze v projednávané věci aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., nemusí být
až natolik určující (tedy že „žalovaní si povinnost k úhradě nákladů řízení
protistrany zavinili, neboť „na prahu důchodového věku“ zahájili soudní řízení,
v němž pokračovali, i když byl jeho výsledek nejistý, pročež si museli být
vědomi rizika možného neúspěchu“).
Také z rozhodovací praxe Ústavního soudu (z ní v dané souvislosti srovnej zejm.
nález ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 145/06) přitom vyplývá, že pod
okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nemožno
podřadit důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně
nenaplňují, vybočují z jeho účelu a postrádají i smysl logický. Účastník tak
dle Ústavního soudu nesmí být prostřednictvím aplikace ustanovení § 150 o. s.
ř. například „trestán“ za to, že neakceptoval návrh na smír; ke smírnému
urovnání jej není možno takto nepřímo nutit, neboť je zcela na jeho vůli, aby
zvážil své případné šance v řízení a svobodně se rozhodl, jak bude v řízení
dále postupovat.
Ani v posuzované věci tak nelze žalované „trestat“ za uplatňování, resp.
bránění svých (domnělých) práv. Není přiměřené odůvodňovat závěr o
neaplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř. v souzené věci tím, že žalovaní
zahájili soudní řízení „na prahu důchodového věku“ a že v něm pokračovali přes
vědomí rizika možného neúspěchu. Právo na soudní ochranu ve smyslu článku 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod náleží každému bez ohledu na jeho věk
či jiné charakteristiky. Tvrzení, že v řízení žalovaní pokračovali přesto, že
si museli být vědomi rizika možného neúspěchu, je pak tak obecné, že by jej
bylo možno vyslovit o účastnících mnoha jiných řízení. Ve výsledku tak odvolací
soud odůvodnil svůj závěr o (ne)použití ustanovení § 150 o. s. ř. v zásadě tím,
že žalovaní neúspěšně uplatňovali (bránili) svá práva. Takové odůvodnění je
ovšem nedostatečné, kdy ze strany žalovaných nešlo navíc ani o svévolné nebo
zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva a kdy v předchozím řízení (a
následně i v tomto řízení na prvním stupni, byť se závěry okresního soudu – ve
světle shora citované judikatury vztahující se k meritornímu posouzení –
ukázaly jako neudržitelné) v zásadě uspěli (ač pro posouzení míry úspěchu ve
věci, jde-li o samotné rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 142
odst. 1 o. s. ř., je pochopitelně významný toliko celkový výsledek řízení dle
konečného rozhodnutí ve věci). V neposlední řadě nelze přehlédnout, že odvolací
soud při úvahách o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. v tomto řízení
argumentoval z jisté části i postupem žalovaných v předchozím řízení těchto
účastníků (tedy okolnostmi, jež v tomto řízení natolik relevantní nejsou a k
nimž bylo přihlédnuto právě v řízení předcházejícím tomuto sporu účastníků; k
tomu srovnej např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS
145/06). Možností aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. se pak odvolací soud
nezbýval ani v kontextu jednotlivých stupňů řízení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod
číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení,
které odvolací soud učinil bez toho, že by při svém rozhodování zohlednil
všechna relevantní kritéria, k nimž spolu s okolnostmi případu patří zejména
majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, správné není, a že
závěry, k nimž odvolací soud dospěl na podkladě své úvahy, dostatečně
nezohledňující ani výši přisouzených nákladů ve vztahu k poměrům žalovaných,
pochopitelně ovšem s přihlédnutím k tomu, jak by se případná aplikace
ustanovení § 150 o. s. ř. mohla dotknout poměrů jinak k náhradě zásadně
oprávněného žalobce (jenž je družstvem – právnickou osobou), jsou proto
přinejmenším předčasné. Při úvaze o aplikovatelnosti ustanovení § 150 o. s. ř.
bude třeba zohlednit právě i okolnost, zda by uložení povinnosti žalovaným k
náhradě nákladů řízení žalobci v plné výši – při uvážení jejich poměrů –
nevedlo v jejich sféře k sociálně nepřijatelným důsledkům, jistě i s
přihlédnutím k dalším relevantním okolnostem jako je povaha dané věci (v níž
bylo nárokováno vrácení plnění, jež tito žalovaní dříve obdrželi na základě
pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, byť později zrušeného na základě
mimořádného opravného prostředku) či postoj účastníků v průběhu v řízení.
Proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadených nákladových výrocích
pod body II a III zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a v tomto rozsahu věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první o. s. ř.).
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 věty první, ve spojení s § 226 odst.
1 o. s. ř. v dalším řízení vázán právními názory dovolacího soudu v tomto
rozhodnutí vyslovenými; v konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě
nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu