U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně
TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r.o., IČ 485 92 013, se sídlem v Praze 1,
Jánský vršek 311/6, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, proti žalované O2 Czech Republic a.s., IČ
601 93 336, se sídlem v Praze 4, Za Brumlovkou 266/2, o 1.345.337 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 262/2014,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března
2016, č. j. 16 Co 20/2016-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Nevyhověl tak žalobkyni požadující po žalované zaplacení uvedeného obnosu
částečně (1.100.237 Kč) z titulu bezdůvodného obohacení a částečně (245.100 Kč)
jako náhrady škody. Shledal, že jí náleží právo na vydání bezdůvodného
obohacení představovaného plněním z právního důvodu, který odpadl, poněvadž
exekuční tituly, na jejichž základě jakožto ve věci neúspěšný účastník žalované
zaplatila náhradu nákladů řízení, byly zrušeny rozhodnutím Nejvyššího soudu ze
dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, jež nabylo právní moci dne 28. 12. 2011. Žalobkyně svůj nárok ovšem žalobou podanou dne 5. 8. 2014 u soudu vznesla
až po uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 1
a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), a nelze tedy pro vznesenou námitku promlčení jejímu
žádání vyhovět. Mezi účastníky se zároveň nejedná o spor, jenž by měl
obchodněprávní povahu, pročež obvodní soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že
je promlčení uplatněného práva nutné posuzovat v intencích zákona č. 513/1991
Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Ohledně nároku na náhradu škody, představovanou náklady exekučního řízení, pak
uzavřel, že v postupu žalované nelze spatřovat porušení její prevenční
povinnosti, pročež neměl odpovědnost za škodu ve smyslu § 415 obč. zák. za
naplněnou. Nicméně také tento nárok byl u soudu žalován až po uplynutí
promlčecí doby. S ohledem na řečené soud prvního stupně žalobu v celém rozsahu
zamítl. K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v
Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 3. 2016, č. j. 16 Co 20/2016-201, potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací
soud nejprve přitakal názoru soudu prvního stupně o promlčení uplatňovaného
práva v obecné promlčecí době dle občanského zákoníku. Zdůraznil, že rozhodnou
je povaha právního vztahu, jež je díky jeho původu v později zrušeném exekučním
titulu občanskoprávní. Příslušenstvím žalované pohledávky by pak mohly být
toliko náklady řízení vynaložené žalobkyní v případě, shledal-li by soud její
nárok důvodným, a v souvislosti s tímto závěrem by zavázal žalovanou k jejich
náhradě. Náklady žalované oproti tomu logicky za příslušenství pohledávky,
která je předmětem žaloby, jíž nebylo soudem vyhověno, považovat nelze. Odvolací soud tak souhlasil s míněním soudu prvního stupně, dle něhož bylo
právo na vydání bezdůvodného obohacení představovaného vymoženou náhradou
nákladů řízení v okamžiku podání žaloby promlčeno. Jeho úsudek korigoval toliko
stran konce lhůty, jenž připadl na den 30. 12. 2013. Ve vztahu k požadavku
žalobkyně na náhradu škody uzavřel, že v projednávané věci nemohla vzniknout
odpovědnost žalované za tvrzenou škodu, pročež není namístě věnovat se otázce
eventuálního promlčení z toho vyplývajícího práva. Ačkoliv z odlišného právního
důvodu, ztotožnil se se zamítavým rozhodnutím obvodního soudu i v tomto směru,
a jeho rozsudek proto jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje
za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Městskému soudu vytýká
nesprávné zhodnocení povahy vztahu z bezdůvodného obohacení. Připomíná, že k
uspokojení pohledávky žalované došlo započtením vzájemné pohledávky svědčící
žalobkyni, která měla původ v obchodních smlouvách uzavřených stranami, pročež
je i na vztah z bezdůvodného obohacení zapotřebí nahlížet optikou obchodního
zákoníku. Za rozporný s judikaturou Nejvyššího soudu pak má závěr ohledně
charakteru nároku na náhradu nákladů řízení, neboť úsudek rozlišující mezi
nárokem na kompenzaci vynaložených nákladů žalované na jedné straně a žalobkyně
na straně druhé je s to zasáhnout do principu rovnosti stran sporu. Akcentuje
přitom princip akcesority, dle něhož je nutné právo na náhradu nákladů řízení
posuzovat (obdobně jako např. u smluvní pokuty) dle právní povahy nároku, na
jehož existenci je vázáno – zde na pohledávku, jež byla předmětem původního
řízení, a to bez ohledu na okolnost, kterému z účastníků bylo v konečném
rozhodnutí přiznáno. Nevyplývá-li pak z napadeného rozsudku, z jakého důvodu by
se otázka promlčení v daném případě měla posuzovat podle občanského zákoníku,
když odvolací soud toliko vyložil, za jakých okolností by se hodnotila dle
zákoníku obchodního, považuje jej za nepřezkoumatelný. Zdůrazňuje rovněž svou
iniciativní obranu v rámci exekučního řízení, z čehož dovozuje, že nemohlo
dojít k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k vyřčenému
dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku městského, popřípadě i obvodního soudu a
vrácení věci příslušenému soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná, jež upozorňuje na absenci
otázek, které doposud nebyly rozhodovací praxí Nejvyššího soudu řešeny, či byly
posouzeny v rozporu s ní, a zdůrazňuje, že nelze vzájemně směšovat jednotlivé
pohledávky, jež stranám svědčí, jakož ani nalézací a exekuční řízení, čehož se
v dovolání žalobkyně dopouští, a její podání proto navrhuje jako nedůvodné
zamítnout.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2014, které je podle čl. II. bodu 2 ve spojení s čl. VII. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání ovšem nelze považovat za přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu se bezdůvodným obohacením může stát
i plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně
zrušeno. Domáhá-li se pak vrácení plnění ten, kdo vyhověl povinnosti uložené mu
deklaratorním rozhodnutím soudu (případně i jiného orgánu), závisí důvodnost
jeho požadavku na okolnosti, zda podle hmotného práva – i bez rozhodnutí, jež
bylo následně zrušeno – splnil závazek, který skutečně měl, či nikoliv.
Zrušením zmíněného rozhodnutí dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení jen v
případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že
podle hmotného práva zde k tomu neexistovala povinnost. Kasací tak odpadá
právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 20. 1.
2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 496/2011, a
ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 661/2013). Ověřování existence hmotněprávního
důvodu pro dané plnění však nemá významu v situacích, v nichž došlo ke zrušení
pravomocného rozhodnutí konstitutivní povahy, neboť jím byla vytvořena nová (do
té doby neexistující) povinnost. Jako příklad popsaného rozhodnutí je možné
uvést výroky o náhradě nákladů řízení (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, dále pak rovněž Bureš, J.,
Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání.
Praha: C. H. Beck. 2006, str. 676), pročež majetková hodnota, jež byla na
základě řečeného rozhodnutí uhrazena, se v takovém případě vždy stává
bezdůvodným obohacením z právního důvodu, který odpadl (srovnej Eliáš, J.,
Brim, L., Adamová, H., Bezdůvodné obohacení. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2016, str. 38). Judikatura nadto dodává, že běh objektivní promlčecí doby ve
smyslu § 107 odst. 2 obč. zák., za níž lze (bez ohledu na případně vznesenou
námitku promlčení) úspěšně nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit u
soudu, počíná právní mocí rozhodnutí, kterým byl zrušen pravomocný soudní akt,
na jehož základě bylo plněno (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, či ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo
3805/2010).
Jako rozhodnou otázku ovlivňující závěr o namítaném promlčení v nynějším řízení
projednávané pohledávky dovolatel akcentuje charakter předmětného závazkového
vztahu, a tedy zda se v daném případě aplikuje právní úprava občanského
zákoníku, anebo odpovídající regule obsažené v zákoníku obchodním. Určující je
zde přitom právní povaha vztahu účastníků, na základě něhož bylo plněno
(srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo
619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004,
a ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015), přičemž judikatura Nejvyššího
soudu se ustálila v závěru, dle kterého řídil-li se odpadnuvší důvod
obchodněprávní úpravou, tedy odpovídal-li svým pojetím ustanovení § 261 a § 262
obch. zák., pak je namístě aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku
(srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 32
Odo 52/2003, či ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3376/2011). V nyní
projednávaném sporu byl však nárok žalované na náhradu nákladů řízení založen
konstitutivním rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nelze
ztotožňovat s titulem zakládajícím vztah ve smyslu citovaných norem obchodního
zákoníku (o nějž se naproti tomu jednalo v dovolatelkou citovaných rozsudcích
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, ze dne 15. 5.
2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, a ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1889/2007,
odkazy na něž jsou proto nepřípadné), pročež je možné kvitovat názor soudů
nižších stupňů, jež namítané promlčení posuzovaly v intencích zákoníku
občanského.
Zmíněný postup přitom nikterak nenarušuje rovnost procesních stran, jak
naznačuje dovolatelka, neboť nelze ztotožňovat nárok na náhradu nákladů řízení
přiznaných úspěšnému účastníku pravomocným rozhodnutím soudu, jež mohou v
případě, je-li jím žalobce, tvořit příslušenství uplatňované pohledávky, s
nárokem na vrácení plnění (spočívajícím v náhradě nákladů řízení ve sporu
úspěšnému žalovanému) poskytnutého na základě později zrušeného exekučního
titulu. V případě druhého z uvedených je totiž nutné jeho původ, od něhož se
odvíjí i charakter daného závazkového vztahu, spatřovat toliko v příslušném
soudním rozhodnutí, jež pro svou nesprávnost neobstálo v následném přezkumu
před vyšší instancí (srov. mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, či jeho usnesení ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 25
Cdo 3178/2009).
Přisvědčit není možné ani námitkám dovolatelky, dle nichž náklady řízení
žalované tvoří příslušenství pohledávky žalobkyně, což odůvodňuje aplikaci
úpravy promlčení dle obchodního zákoníku. Příslušenstvím pohledávky ve smyslu §
121 odst. 3 obč. zák. sice mohou být také náklady řízení, avšak toliko ty, jež
byly účastníkem (věřitelem) vynaloženy k jejímu uplatnění, nikoliv náklady
vzniknuvší protistraně v důsledku její procesní obrany. Stejně tak nelze povahu
poměru mezi účastnicemi odvozovat od skutečnosti, že nárok žalované byl v rámci
exekučního řízení uspokojen započtením vzájemné pohledávky obchodněprávního
charakteru, jelikož pro posouzení daného právního vztahu jsou rozhodné
okolnosti spojené s jeho založením (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1069/2009). Bylo by absurdním konstatovat, že
povahu právního vztahu determinují vlastnosti pohledávky, jejímž započtením
došlo ke splnění povinnosti z něj vyplývající.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v mínění ohledně vlivu její aktivity v
exekučním řízení, domáhala-li se jeho zastavení, na běh promlčecí doby, neboť
zmiňované úkony nelze považovat za uplatnění práva ve smyslu § 112 obč. zák. Za
irelevantní je pak nutné mít obšírnou argumentaci dovolatelky, jejímž
prostřednictvím namítá pochybení v rámci exekučního řízení, neboť tak brojí
proti procesu, který Nejvyššímu soudu v nynějším řízení nepřísluší revidovat.
K námitce žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pak lze
podotknout, že nastíněnou otázkou, jakož i náležitostmi odůvodnění soudních
rozhodnutí se dovolací soud zabýval již v řadě případů, přičemž zdůraznil, že
nepostradatelnou součástí rozhodnutí je jeho řádné a přesvědčivé odůvodnění ve
smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury zdejšího soudu dále vyplývá, že je
krom jiného nezbytné, aby soud vyložil právně aplikační úvahy vedoucí jej k
podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu (srovnej blíže např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015).
Zmíněným požadavkům přitom odvolací soud dostál.
Ze shora předestřeného je proto zjevné, že není možné souhlasit s míněním
dovolatelky o rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu v
otázce právní povahy žalobou uplatněného práva a jejími důsledky při posouzení
jeho promlčení. Rozsudek odvolacího soudu pak nikterak neodporuje ani usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2497/13. Nepředložila-li
tedy žalobkyně v rámci dovolání otázku, pro niž by na ně mohlo být nahlíženo
jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., nezbylo Nejvyššímu soudu než je
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Ačkoli dle výslovné formulace v dovolání napadá žalobkyně rozsudek odvolacího
soudu v celém jeho rozsahu, nepředkládá v něm žádnou relevantní argumentaci,
jíž by rozporovala rozhodnutí o nároku na náhradu škody, čímž nedostává
požadavku plynoucímu z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. V dovolání tak
absentují zákonem vyžadované náležitosti, což brání jeho projednání v dotčeném
rozsahu, pročež bylo Nejvyšším soudem i v naznačené části odmítnuto (srovnej
mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo
365/2015).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. s tím, že žalovaná, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo,
kompenzaci nepožadovala.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. února 2017
JUDr. JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu