ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně LAPOS PZ spol. s r. o., se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm,
Nádražní 140, identifikační číslo 47 97 30 30, zastoupené JUDr. Vladimírem
Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti
žalovanému V. L., o vzájemném návrhu na zaplacení částky 792.233,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C
268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214,
se ve výroku I. v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku
97.734,70 Kč s příslušenstvím, a výroky III. a IV., i ve výroku II. a rozsudek
Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, ve
znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 24 C
268/2008-197, ve výroku I., pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit
žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, i ve výrocích III. a IV. se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
jinak se dovolání odmítá.
Směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo společnosti WLH – Miroslav Dvořák, spol. s r. o. (dále jen „společnost WLH“) uloženo, aby V. L. (dále též „žalovaný“)
zaplatila částku 360.000,- Kč s přísl. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze
dne 25. 3. 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve znění opravného usnesení téhož soudu
ze dne 2. 4. 1999, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 1999, č. j. 8 Co 693/1999-48, byl na základě uvedeného směnečného platebního
rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou měl povinný,
tedy společnost WLH, za společností LAPOS PZ, spol. s r. o. (dále též
„žalobkyně“ či „společnost LAPOS“) z titulu úhrady za zřízení věcného břemena. Žalobkyně však žalovanému příslušnou částku nevyplatila, takže ten proti ní
podal dne 15. 3. 2001 poddlužnickou žalobu ve smyslu ust. § 315 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), jíž se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s přísl. a částky
115.447,- Kč s přísl. Platebním rozkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne
23. 3. 2001, č. j. 7 C 72/2001-74, bylo společnosti LAPOS uloženo, aby V. L. zaplatila částku 404.410,- Kč s přísl., načež žalobkyně uvedenou částku
žalovanému dne 13. 9. 2001 zaplatila, takže řízení bylo usnesením Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, poté, co
žalovaný vzal žalobu zpět, zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně
ze dne 10. 10. 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve spojení s rozsudkem Krajského
soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2002, č. j. 8 Co 162/2002-130, který nabyl právní
moci dne 3. 6. 2002, bylo následně určeno, že smlouva o zřízení věcného
břemena, uzavřená mezi žalobkyní a společností WLH, je absolutně neplatná. Žalobkyně tedy podala žalobu, jíž se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného
obohacení. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005, č. j. 24
C 247/2003-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 527.029,- Kč s přísl. Naposled citovaná rozhodnutí však byla
zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo
1071/2006. Toto rozhodnutí se v obecné rovině zabývá otázkou provedení výkonu
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a institutem poddlužnické
žaloby. Říká se v něm, že přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z
hlediska hmotného práva ke změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit
přímo oprávněnému má svůj základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu
práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného
neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji
povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité
pohledávky.
Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy
takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a
proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit. Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje
výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle § 312 o. s. ř.,
vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden,
se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s
tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení
byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena
za neplatnou. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 4. 2009, č. j. 24 C 268/2008-104, bylo řízení o zaplacení částky 527.029,- Kč s přísl. pro
zpětvzetí žaloby zastaveno, neboť žalobkyně žalovanou částku vymohla v
exekučním řízení. Vzájemným návrhem ze dne 30. 3. 2009 žalovaný navrhnul, aby
byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu částku 792.233,- Kč s přísl.,
jejíhož vymožení se domohla v rámci exekučního řízení na základě později
zrušeného exekučního titulu. Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C
268/2008-174, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 24 C 268/2008-197, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku
789.773,- Kč s přísl. (výrok I.), vzájemnou žalobu zamítl v části, v níž se
žalovaný domáhal zaplacení částky 2.460,- Kč s přísl. (výrok II.), rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit část
soudního poplatku (výrok IV.). Soud prvního stupně zdůraznil svou vázanost
právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku sp. zn. 33 Odo
1071/2006. Právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a žalobkyně měla své případné
námitky uplatnit v nalézacím řízení o poddlužnické žalobě. To však neučinila a
částku 527.029,- Kč žalovanému zaplatila před vydáním meritorního rozhodnutí o
poddlužnické žalobě. Naopak zaplatil-li žalovaný částku 527.029,- Kč společně s
příslušenstvím ve výši 262.744,- Kč, celkem tedy 789.773,- Kč, na základě
pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6.
4. 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, přičemž oba tyto exekuční
tituly byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006, plnil
žalovaný uvedenou částku z právního důvodu, který odpadl, žalobkyně se na jeho
úkor bezdůvodně obohatila a je povinna mu toto obohacení vydat. Ztráta
exekučního titulu je podle ust. § 51 písm. b) a § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001
Sb., exekučního řádu, ve spojení s ust. § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodem
pro zastavení exekuce, avšak o analogickou situaci se v případě řízení o výkon
rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nejednalo, neboť žalovaný vůči
žalobkyni exekuční titul v nalézacím řízení o poddlužnické žalobě nezískal,
takže nemohlo dojít ani k jeho ztrátě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, č. j.
8 Co 271/2010-214, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III.
a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II.). Odvolací soud konstatoval, že otázka, zda žalovaný měl podle hmotného
práva povinnost plnit žalobkyni částku 527.029,- Kč s přísl., byla pravomocně
vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 1071/2006, a soud se jí tak
nemohl znovu zabývat. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně dospěl
k závěru, že došlo-li citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ke zrušení
exekučního titulu, na jehož základě žalovaný v mezidobí žalobkyni zaplatil
jistinu ve výši 527.029,- Kč, úroky z prodlení ve výši 42.451,10 Kč a náklady
soudního řízení ve výši 122.558,10 Kč, odpadl tím právní důvod tohoto plnění, a
na straně žalobkyně tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle ust. § 451
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), které je žalobkyně povinna žalovanému podle ust. § 458 obč.
zák. vydat. Částka 97.734,70 Kč, představující náklady exekuce vedené na návrh
žalobkyně coby oprávněné, již musel žalovaný zaplatit, je škodou podle ust. §
420 obč. zák., neboť tato majetková újma vznikla žalovanému v příčinné
souvislosti s vymáháním částky 527.029,- Kč, které nebylo po právu vzhledem ke
zrušení exekučního titulu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném
právním posouzení věci. Dovolatelka zrekapitulovala skutkový a právní stav věci
a zdůraznila, že právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno, je
třeba vyřešit jinak, než jak ji vyřešil dovolací soud v rozsudku sp. zn. 33 Odo
1071/2006, mimo jiné proto, že závěry uvedeného rozhodnutí jsou v rozporu s
názorem, zaujatým dovolacím soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 21
Cdo 395, 3497/2009. V naposled citovaném rozhodnutí je uvedeno, že přikázáním
tzv. jiné pohledávky cestou nařízení výkonu rozhodnutí se nic nemění na hmotně
právních vztazích týkajících se přikázané pohledávky, tj. věřitelem je nadále
povinný a stále stejný je rovněž předmět, obsah i titul pohledávky; oprávněnému
vzniká k postižené pohledávce jen tzv. úkojné právo do výše vymáhané pohledávky
s příslušenstvím, které má svůj základ pouze v procesním právu a jeho smysl
spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálně právní aktivní legitimaci k
tomu, aby se domohl vlastním jménem na dlužníkovi povinného (poddlužníkovi)
vyplacení přikázané pohledávky, zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické
žaloby. Rozhodnutí o přikázání pohledávky tedy nevytváří nový hmotněprávní
vztah mezi poddlužníkem a oprávněným a nezakládá právní důvod pohledávky
oprávněného vůči poddlužníkovi. Ke vzniku povinnosti poddlužníka plnit
oprávněnému však dochází jen tehdy, jestliže přikázaná pohledávka povinného
vůči poddlužníkovi skutečně existuje. Při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním
pohledávky ovšem soud vychází pouze z tvrzení oprávněného, takže k prokazování
existence pohledávky dochází až v řízení o poddlužnické žalobě. Rozhodnutí o
nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky proto nemůže z nedluhu učinit
dluh a založit právní důvod plnění poddlužníka oprávněnému. Povinnost
poskytnout určité plnění nemůže být poddlužníkovi navíc uložena v řízení, jehož
není účastníkem. Žalovaný tedy dovolatelce vrátil plnění, tento postup byl v
souladu s ust. § 451 obč. zák. a nelze v něm spatřovat bezdůvodné obohacení
žalobkyně. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že by měla žalovanému uhradit
náklady exekuce podle ust. § 420 obč. zák., neboť se nedopustila porušení
právní povinnosti a nelze současně hovořit o zavinění. Závěrem žalobkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje
přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí
odvolacího soudu by tak muselo mít zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že
by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
Dovolání je pouze částečně přípustné i důvodné (jak bude podrobněji osvětleno
níže), neboť otázka aplikace ust. § 420 obč. zák. na zaplacené náklady exekuce
má zásadní právní význam. V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze závěrů, vyjádřených v rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006, podle nichž, vyplatila-li žalobkyně
žalovanému sporné peněžité plnění, splnila tím svou povinnost poddlužníka,
přičemž je nerozhodné, že později bylo zjištěno, že závazkový vztah, na jehož
základě k plnění došlo, je neplatný. Plnění, jež takto žalovaný přijal, nemůže
být plněním bez právního důvodu, takže žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně
neobohatil. Výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout
pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníku (tedy poddlužníku), jejímž
předmětem je peněžité plnění v jakékoliv měně. Musí jít současně o pohledávku
existentní, tj. takovou, která na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti
již vznikla (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až
376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2393). Provedení výkonu
rozhodnutí je nepřípustné například tehdy, kdyby povinný proti poddlužníku
neměl přikázanou pohledávku (viz tamtéž, s. 2402). Jestliže poddlužník
nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn
vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat nebo domáhat se jejího vyplacení. Za
tímto účelem svěřuje zákon oprávněnému tzv. poddlužnickou žalobu ve smyslu ust. § 315 o. s. ř. Oprávněný je tak ve vztahu k přikázané pohledávce procesně
„zmocněn“ k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníkovi získá, použil k
uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný má vůči poddlužníkovi tzv. úkojné
právo, na jehož základě je však poddlužník povinen vyplatit oprávněnému
přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči
povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu
rozhodnutí. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo
jestliže do té doby zanikla, nedosáhne oprávněný z titulu úkojného práva
uspokojení své vymáhané pohledávky (viz tamtéž, s. 2405 – 2406; obdobně viz též
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004,
uveřejněný pod C 3341 v Souboru civilních rozhodnutí NS, či rozsudek téhož
soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4880/2007). Pokud se tedy poddlužník
domnívá, že povinný vůči němu pohledávku nemá (což však v posuzovaném případě
nemohla žalobkyně vědět, když předmětnou částku na základě rozhodnutí o
přikázání pohledávky žalovanému zaplatila dne 13. 9. 2001 a rozhodnutí, jímž
bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemena mezi žalobkyní a společností
WLH je neplatná, nabylo právní moci dne 3. 6. 2002), oprávněnému požadovanou
částku nezaplatí a oprávněný se proti uvedenému postupu může bránit podáním
poddlužnické žaloby. Situace se však komplikuje v případě, že poddlužník neví o
tom, že pohledávka, kterou vůči němu povinný domněle má, ve skutečnosti
neexistuje.
Judikatura již dříve dovodila, že bezdůvodným obohacením se může stát též
plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem
(případně i jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle
hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil
povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž
bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod
tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde
povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a
poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J.,
Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009). Bylo by přitom neodůvodněné činit rozdíly
mezi plněním vymoženým v rámci nařízené exekuce či výkonu rozhodnutí a plněním
poskytnutým dobrovolně (to implicitně vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, či z již citovaného rozsudku
téhož soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007). Jsou-li splněny výše
uvedené podmínky a dojde-li ke vzniku bezdůvodného obohacení zrušením
rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, jedná se o skutkovou podstatu
bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže tedy popsaným způsobem dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení, tím
spíše k němu dojde v případě, že je proveden výkon rozhodnutí přikázáním jiné
peněžité pohledávky, která neexistuje. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2010, se
dovolací soud zabýval problematikou vzniku bezdůvodného obohacení za
předpokladu, že je absolutně neplatná smlouva o převzetí dluhu (podle ust. §
531 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že podstatou závazkového právního vztahu
založeného smlouvou o převzetí dluhu uzavíranou mezi původním dlužníkem a
přejímatelem je závazek přejímatele převzít (a uhradit) za původního dlužníka
dluh jeho věřiteli. Jakkoliv od doby, kdy věřitelův souhlas s touto (platně
uzavřenou) smlouvou dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli, je dlužníkem
přejímatel (jenž vůči věřiteli od té doby vystupuje jako osoba, která plní
vlastní dluh), podstata ujednání mezi původním dlužníkem a přejímatelem tkví
právě v tom, aby přejímatel uhradil (poté, co smlouva o převzetí dluhu nabude
účinnosti) dluh za původního dlužníka (na jeho místě). Tomu odpovídá, aby v
případě, že vyjde najevo, že přejímatel uhradil namísto původního dlužníka
věřiteli dluh na základě neplatné smlouvy o převzetí dluhu, požadoval vrácení
takto (bezdůvodně) vyplacených částek po původním dlužníku a nikoli po
věřiteli. To má oporu jak v úpravě obsažené v § 454 obč. zák., tak v úpravě
obsažené v § 457 obč. zák.
Uvedené závěry lze vztáhnout i na posuzovaný případ,
neboť se jedná o obdobnou situaci. Jestliže totiž došlo k plnění na základě
nařízeného výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a vyšlo-li
následně najevo, že přikázaná pohledávka neexistuje (a neexistovala), je v
souladu s ust. § 454 obč. zák. namístě, aby se poddlužník domáhal vydání
bezdůvodného obohacení nikoliv na oprávněném – věřiteli (zde žalovaném), ale na
povinném – dlužníkovi (společnosti WLH). Žalovaný tak není ve sporu pasivně
věcně legitimován a žalobkyně se po něm nemůže domáhat vydání bezdůvodného
obohacení. Závěr dovolacího soudu prezentovaný v rozsudku sp. zn. 33 Odo
1071/2006 o tom, že plnění, jež žalovaný od žalobkyně přijal, nemůže být
plněním bez právního důvodu, je tedy správný. K bezdůvodnému obohacení na úkor
žalobkyně dojít mohlo, ale obohaceným nemůže být žalovaný. Citované rozhodnutí
nepopírá závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009, nečiní z nedluhu dluh,
jak se domnívá žalobkyně, ani jí neupírá možnost domáhat se vydání bezdůvodného
obohacení po pasivně věcně legitimovaném subjektu, pouze vyslovuje právní
názor, že žalovaný není tím, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. To,
že žalovaný žalobkyni vrátil přijaté plnění, tak nebylo v souladu s ust. § 451
obč. zák., neboť on se na její úkor neobohatil. Žalobkyni je však třeba dát zapravdu, pokud jde o aplikaci ust. § 420 obč. zák. provedenou odvolacím soudem. Jestliže totiž žalovaný musel zaplatit náklady
exekuce na základě později zrušeného rozhodnutí, nelze za škůdce považovat
žalobkyni, která neporušila žádnou právní povinnost, když se v exekučním řízení
domáhala zaplacení částky, kterou jí přiznávalo pravomocné soudní rozhodnutí. Škoda v tomto směru žalovanému vzniknout mohla, avšak žalobkyně nemůže být tím,
kdo ji způsobil. V tomto ohledu se tedy odvolací soud dopustil nesprávného
právního posouzení, čímž naplnil dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný,
platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení
rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost
zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, i rozsudku Okresního
soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, ve výroku I.,
pokud jím byla žalobkyni uložena zmíněná povinnost, a věc vrátil v tomto
rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 2, část věty
za středníkem, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), a to včetně výroků o nákladech
řízení; jinak dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. § 243d odst. 1,
části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (ust. § 243d odst. 1, věta druhá, o. s.