30 Cdo 1889/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně obchodní společnosti R. spol. s r.o, zastoupené
advokátkou
proti žalovanému L. b. d. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 4,612.620,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn.
6 C 100/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne
4. října 2006, č.j. 11 Co 266,267/2006-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 11 Co
266,267/2006-146, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
v zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o
náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze
dne 23. března 2004, č.j. 6 C 100/2002-68, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne
21. května 2004, č.j. 6 C 100/2002-81, v zamítavém výroku ohledně částky
860.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se
zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze jako soudu
věcně příslušnému k rozhodování v prvním stupni k dalšímu řízení; ve zbývající
části se dovolání žalobkyně odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 6 C
100/2002-68, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 21. května 2004,
č.j. 6 C 100/2002-78, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3,515.226,33 Kč s
příslušenstvím, co do částky 1,097.393,67 Kč a požadovaného příslušenství
jednotlivých promlčených plateb na úhradu za užívání nebytových prostor žalobu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 25. dubna 1997 s právním předchůdcem
žalobkyně společností T. s.r.o. smlouvu o nájmu nebytových prostor v
nemovitosti čp. 1526 v P. V katastru nemovitostí v té době byl zapsán jako
vlastník žalovaný. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2001, č.j.
11 Cmo 275/2001-193, bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je
již od 10. listopadu 1994 D. V. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uvedenou
nájemní smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť byla uzavřena se subjektem,
který nemovitost nevlastnil. Nájemné spolu se zálohami za služby spojenými s
užíváním nebytových prostor v celkové výši 4,612.620,- Kč (z toho zálohy za
služby ve výši 55.440,- Kč), zaplacenými předchůdcem žalobkyně za dobu od 8.
října 1997 do 12. ledna 2002 je žalovaný povinen podle § 451 odst. 2 občanského
zákoníku (dále jen „o.z.“) vrátit z titulu bezdůvodného obohacení získaného
plněním z neplatného právního úkonu. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným
soud posoudil podle ustanovení § 107 o.z. s tím, že subjektivní dvouletá
promlčecí lhůta počala žalobkyni běžet od počátku roku 2002, kdy mu byl
zástupcem D. V. předán již zmíněný pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze,
ze kterého se dozvěděl, kdo je ve skutečnosti vlastníkem nemovitosti.
Při posouzení objektivní promlčecí lhůty uzavřel, že žalovaný byl v dobré víře,
že je vlastníkem předmětných nemovitostí do doby právní moci rozhodnutí
Vrchního soudu a nebyl mu prokázán úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor
nájemce. Vzhledem k tomu, že splátky nájemného byly placeny měsíčně, jsou
promlčeny částky zaplacené více než tři roky před podáním žaloby, tj. tři roky
přede dnem 9. prosince 2002. Soud však neuznal za důvodný požadavek žalobkyně
na zaplacení částky 55.440,- Kč, představující uhrazené zálohy za služby,
které žalobkyně využila. Současně přihlédl k započtení pohledávky žalovaného
vůči žalobkyni ve výši 181.953,67 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 11 Co
266,267/2006-146, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“)
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém
výroku ohledně částky 860.000,- a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil a
současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se
skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu prvního stupně. Poukázal na
to, že podstatou sporu bylo zejména posouzení „promlčecí doby, resp. její
počátek s ohledem na skutečnost, kdy žalobkyně měla vědomost o tom, kdo je
vlastníkem pronajatých nemovitostí.“ Shodně se soudem prvního stupně
konstatoval, že žalobkyně získala vědomost o skutečném vlastníkovi až
„pravomocným rozhodnutím sporu o daném vlastnictví v řízení u Vrchního soudu v
Praze vedeném pod sp. zn. 11 Cmo 275/2001.“
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 11. prosince 2006
a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 8. února 2007
včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci
ve smyslu
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a/ téhož zákona). Za zásadní především považuje vymezení pojmových znaků
úmyslného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a § 107 odst. 2 o.z. a vytýká,
že v této souvislosti odvolací soud nepřihlédl k právnímu názoru vyslovenému v
rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 2003, sp.zn. 33 Odo 938/2002.
Přesto, že bylo prokázáno, že žalovaný si byl od počátku vědom, že mu předmětná
nemovitost nepatří, uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně nájemní smlouvu s
úmyslem získat peněžité plnění za užívání této nemovitosti. Nadto k této otázce
v řízení nebyly provedeny navržené důkazy výslechem svědků JUDr. P. T., L. B. a
L. F. Žalobě proto mělo být vyhověno v plném rozsahu vzhledem k tomu, že v
daném případě bylo třeba vycházet z objektivní desetileté promlčecí doby ve
smyslu ustanovení § 107 odst. 2 o.z.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že účastníci předmětné neplatné smlouvy
o nájmu nebytových prostor byly subjekty zapsanými v obchodním rejstříku. Soudy
tedy měly vycházet při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku z předpisů
obchodního práva s tím, že promlčecí doba je v tomto případě čtyřletá, takže
žalobě mělo být vyhověno v plném rozsahu. V této souvislosti dovolatelka
namítá, že věcně příslušným k řízení v prvním stupni byl Městský soud v Praze a
nikoliv Obvodní soud pro Prahu 7. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému
soudu v Praze jako soudu prvního stupně.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb.,
jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po
řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března
2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou
advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
jeho přípustnosti.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Především bylo třeba uvážit, že dovolatelka v podaném dovolání nerozlišuje
jednotlivé výroky ve věci samé napadeného rozsudku odvolacího soudu, takže jím
napadá i ten, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku
o věci samé, jímž tak žalobkyni nebyla způsobena jakákoliv újma na jejích
právech. V této části proto nebyla k dovolání ve smyslu ustanovení § 240 odst.
1 o.z. legitimována. Dovolání proto bylo v tomto rozsahu podle ustanovení §
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně
nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání proti výroku
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- Kč s příslušenstvím, podle
ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé
po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. z
důvodu, že otázku promlčení uplatněného nároku řeší v rozporu s hmotným
právem.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku
ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a
dospěl
k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2
o.s.ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení ( § 242 odst.
3 o.s.ř. ). Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se
zřetelem
ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a
dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.)
žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu otázku správnosti právního závěru
odvolacího soudu dovozujícího, že promlčení uplatněného nároku se řídí
ustanovením § 107 o.z.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení
podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s
podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy
uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé
otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského.
Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních
zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle §
2 obch. zák. se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně
podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku
(odst. 1). Podnikatelem podle obch. zák. je a) osoba zapsaná v obchodním
rejstříku,
b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která
podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních
předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence
podle zvláštního předpisu (odst. 2).
Třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli,
jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se
týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.). Činnost,
při níž subjekt zapsaný v obchodním rejstříku využívá nemovitost k získání
majetkového prospěchu pro sebe, lze označit za podnikání ve smyslu obchodního
zákoníku; jde totiž o zacházení s majetkem, s nímž disponuje jako s vlastním.
Jestliže v posuzovaném případě uzavřel žalovaný, zapsaný v obchodním rejstříku
v rámci své podnikatelské činnosti nájemní smlouvu, jíž pronajal dotčené
nebytové prostory právnímu předchůdci žalobce - společnosti T. s.r.o. (tedy též
subjektu zapsanému v obchodním rejstříku), je třeba vycházet z úvahy, že šlo o
činnost ekonomicky racionální, sledující na straně žalovaného dosažení
příslušného výnosu. Vstoupil-li přitom do vztahu s právním předchůdcem
žalobkyně, který je podnikatelem, jde o vztah uvažovaný § 1 odst. 1 obch. zák.
S přihlédnutím k výše uvedenému lze přisvědčit dovolatelce, že v dané věci je
třeba otázku případného promlčení uplatněného nároku posuzovat podle
příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou
komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové
vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov.
§ 1 odst. 2 obch. zák.). Zároveň je však třeba konstatovat, že skutečnost, že
obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že
závazkový vztah vzniklý mezi obohaceným, a tím, na jehož úkor se obohatil,
nemůže být svou povahou vztahem obchodním (obdobně viz rozsudek Nevyššího soudu
ČR vydaný ve věci sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004).
Proto měl-li být (v daném případě) závazkový vztah podle smlouvy ze dne
25. dubna 1997 vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový
vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo
plněním z neplatného právního důvodu. Právní úprava promlčení v obchodním
zákoníku má komplexní povahu. V § 387 je upraven předmět promlčení, v
ustanoveních § 388 -
§ 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 - § 401 počátek a trvání promlčecí
doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v § 408
obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně
neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na
vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §
107 ), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž
pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního
zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v
poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i
pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397)
v poměru k § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení
práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije
především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (obdobně srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2007, sp.zn. 33 Odo 427/2005).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě
na promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
neaplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, ale ustanovení § 107
občanského zákoníku, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně (současně je třeba připomenout,
že s ohledem na vyložené se obsoletními staly ostatní výtky dovolání vztahující
se k aplikaci ustanovení § 107 o.z., takže bylo nadbytečné se jimi zabývat).
Dovolací soud za tohoto stavu rozsudek odvolacího soudu v již zmíněném výroku
ve věci samé zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na příslušné výroky rozsudku soudu prvního
stupně, bylo nezbytné zrušit v této části i jej.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. krajské soudy dále rozhodují v obchodních
věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových
vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Protože pak v souzeném případě
není naplněna žádná z výjimek uvedených pod body 1. až 6. téhož ustanovení
(když zejména sporná částka převyšuje limit 100.000,- Kč), byl v této věci k
rozhodování v prvním stupni příslušným nikoliv Obvodní soud pro Prahu 7, ale
Městský soud v Praze. Naplněn tak byl i uplatněný dovolací důvod podle
ustanovení § 241 a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Věc v uvedeném rozsahu proto byla k
dalšímu řízení postoupena věcně příslušnému Městskému soudu v Praze jako soudu
prvního stupně (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu