28 Cdo 2869/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně
TIMAL, s.r.o., IČO: 26935112, se sídlem v Jakubově u Moravských Budějovic 48,
zastoupené Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 519/35,
proti žalovaným 1) V. H., a 2) R. N., oběma zastoupeným JUDr. Janem Juračkou,
advokátem se sídlem ve Znojmě, Tovární 7, o zaplacení částky 650 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 EC 676/2012,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. března
2015, č. j. 21 Co 571/2013-152, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. března 2015, č. j. 21 Co
571/2013-152, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. září 2013, č. j.
14 EC 676/2012-126, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k
dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 26. září 2013, č. j. 14 EC 676/2012-126, Okresní soud ve
Znojmě (dále též jako „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně
domáhá, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 650 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z uvedené částky od 14. 5. 2011 do zaplacení
(výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Rozsudkem ze dne 17. března 2015, č. j. 21 Co 571/2013-152, Krajský
soud v Brně (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že
žalovaní jako pronajímatelé uzavřeli dne 7. 1. 2009 s žalobkyní (nájemkyní)
smlouvu o nájmu nebytových prostor, ve znění jejího dodatku ze dne 1. 3. 2009,
jíž žalobkyni přenechali do užívání označený nebytový prostor v domě č. p. ve
Znojmě, za účelem následného provozování služeb. Od uzavřené smlouvy žalobkyně
odstoupila písemným projevem vůle z 28. 3. 2010, jenž byl doručen
pronajímatelům (poslednímu z nich) dne 6. 4. 2010.
Žalobkyní uplatněné právo na náhradu za zhodnocení nemovitosti
(nebytového prostoru) ve vlastnictví žalovaných, jež žalobkyně realizovala již
v roce 2009 a posléze ocenila částkou 650 000 Kč, odvolací soud s ohledem na
odstoupení od smlouvy kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení
podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Vycházeje z toho, že dnem
následujícím po odstoupení od smlouvy (7. 4. 2010) počala stranám běžet
promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení a že
žalobkyně právo uplatnila u soudu až 16. 4. 2012, stalo se tak – podle závěru
odvolacího soudu – po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle § 107
odst. 1 obč. zák. Protože se žalovaní (dlužníci) v řízení dovolali promlčení,
nelze žalobkyni (veřiteli) promlčené právo přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Argumentaci žalobkyně, že závazek mezi účastníky vzniklý je obchodním
závazkem (kdy se práva a povinnosti řídí obchodním zákoníkem, včetně jeho
ustanovení o promlčení) odvolací soud odmítl s poukazem na to, že „projev v
tomto směru učinila (žalobkyně) teprve v závěrečném přednesu u jednání
odvolacího soudu dne 17. 3. 2015 a nejde proto o odvolací důvod podřatitelný
pod žádné ustanovení § 205a o. s. ř.“. Dodal, že obchodněprávní povaha závazku
se nepodává ani z účastníky uzavřené nájemní smlouvy a jejího dodatku, které
vedle zákona č. 116/1990 Sb. odkazují na občanský zákoník, jímž se mají řídit
práva a povinnosti účastníků, tedy nikoliv na obchodní zákoník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež pokládá
za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) proto, že se
odvolací soud napadeným rozsudkem v relevantní otázce promlčení práva odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; jako dovolací důvod žalobkyně
ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Za ně pokládá posouzení, že závazek
založený smlouvou účastníků není obchodním závazkovým vztahem, ale závazkem
občanskoprávním. S odkazem na judikaturu dovolacího soudu je toho názoru, že i
smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená mezi podnikateli, může být tzv.
kombinovaným obchodem dle § 261 odst. 6 obchodního zákoníku. Poukazuje na
okolnost, že i žalovaní byli podnikateli; přitom pro posouzení povahy vzniklého
závazku nepokládá za podstatné, měli-li žalovaní daný předmět činnosti –
pronájem nebytových prostor – zapsán jako předmět podnikání ve veřejném
rejstříku. Ustanovení smlouvy o volbě práva ve smyslu vyloučení obchodního
zákoníku při regulaci závazků vzniklých mezi podnikateli, jež se týkají jejich
podnikatelské činnosti, označuje dovolatelka za odporující zákonu. I úpravu
promlčení v případě nároků na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z
obchodních závazkových vztahů pokládá za komplexně řešenou obchodním zákoníkem.
Rovněž namítá, že posouzení povahy závazku je věcí právní kvalifikace, jež
přináleží soudu, a právní argumentace uvedená v jejím odvolání, v reakci na
posouzení věci soudem prvního stupně, není uplatněním novot v rozporu s
principy koncentrace řízení. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších
stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní považují napadený rozsudek za správný. Dovozují, že žalobkyni
právo na náhradu za zhodnocení nemovitosti v jejich vlastnictví nevzniklo,
byla-li povinna uvést prostory do původního stavu. K povaze závazku uvádějí, že
předmětem jejich podnikání není pronájem nemovitostí, a již proto mezi stranami
nemohl vzniknout obchodní závazkový vztah; přitom, shodně jako odvolací soud,
argumentují i textem smlouvy odkazujícím na občanský zákoník. Navrhli, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu),
dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. 1.2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012, a
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., jimiž se mění zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov.
judikaturu dále citovanou). Dovolání je současně i opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o.
s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normy, sice správně vybranou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k hlavě II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1,
oddíl 1, § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, řídí dosavadními právními předpisy (tj.
předpisy platnými a účinnými do 31. 12. 2013).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru (dovoláním
zpochybňovaném), že právní poměr mezi účastníky vzniklý se řídí výlučně
občanskoprávními předpisy – zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dle nějž je pak třeba posoudit i
otázku promlčení práva (dle ustanovení § 100 a násl. obč. zák.), které je
kvalifikováno jako právo na vydání bezdůvodného obohacení (majetkový prospěch
získaný plněním z právního důvodu, jenž odpadl; § 451 odst. 2 obč. zák.), jež
mělo žalobkyni vzniknout poté, co odstoupila od účastníky uzavřené smlouvy o
nájmu nebytových prostor. K okolnostem jejího vzniku žalobkyně tvrdí, že i
žalovaní smlouvu uzavírali jako podnikatelé, zatímco ti se brání tvrzením, že
„předmětem jejich podnikání není pronájem nemovitostí, nebytových prostor“.
Částí třetí zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) se řídí závazkové vztahy mezi
podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1
obch. zák.). Při použití této části zákona je rozhodující povaha účastníků při
vzniku závazkového vztahu (srov. § 261 odst. 5 obch. zák.). Smlouvy mezi
osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této
části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí
příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním
zákoníkem (srov. § 261 odst. 6 věty první obch. zák.).
Již v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod č.
26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že
„jelikož obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichž
podnikatelé, popř. osoby uvedené v § 261 odst. 2 obch. zák. vstupují, nelze jen
z toho, že určitý závazkový vztah je upraven pouze v zákoníku občanském,
vyvozovat, že jde o vztah občanskoprávní“. Použití občanského zákoníku na
vztahy ze smluv uzavřených mezi podnikateli (popř. mezi státem nebo
samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti),
se omezuje jen na zvláštní ustanovení daná občanským zákoníkem pro tento
smluvní typ; ve všem, co pro daný smluvní typ není dáno zvláštní úpravou, platí
obecná ustanovení daná pro obchodní závazkové vztahy obchodním zákoníkem. To
platí i pro řešení otázky promlčení; rozhodovací praxe dovolacího soudu je
ustálena v závěru, že vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který
odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na
jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku a promlčecí doba je čtyřletá
podle ustanovení § 397 obch. zák. (srov. např. rozsudek velkého senátu
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Cdo
619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo
383/2001; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo
4099/2011).
Citované závěry pokládá rozhodovací praxe dovolacího soudu za využitelné i v
poměrech smlouvy o nájmu nebytových prostor uzavřené mezi podnikateli, bez
zřetele k tomu, zda pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor podléhá
právnímu režimu upravenému v živnostenském zákoně či nikoliv (srov. rozhodnutí
velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo 660/2010, uveřejněné pod č. 40/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud současně připomíná, že „podmiňuje-
li ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu
obchodního zákoníku skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho
subjektů, neznamená to, že podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská
činnost vymezená předmětem podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku;
ze slovního spojení ,týkající se‘ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se
bezprostředně realizuje zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o
závazky, které s jejich podnikáním souvisejí“).
Z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tedy vyplývá, že ke kvalifikaci závazku
jako relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že
musí jít o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož
ustanovení je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.
Druhou podmínkou pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s
přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti.
Skupinu obchodních závazkových vztahů tak ve smyslu tohoto ustanovení
představují případy, kde obchodní charakter vztahu vyplývá z charakteru
účastníků a jejich činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 32 Odo 1196/2003). Při posouzení otázky, zda v závazkovém
vztahu vystupuje účastník jako podnikatel či nikoli, je třeba přihlížet ke všem
okolnostem vzniku závazkového vztahu, tedy například i k označení účastníků ve
smlouvě údaji identifikujícími je jako podnikatele – identifikačním číslem či
daňovým identifikačním číslem, jakož i k ujednání ve smlouvě, jakým právním
režimem se jejich vztahy řídí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9.
2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března
2015, sp. zn. 33 Cdo 1323/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005, či usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 23 Cdo
2153/2010).
Dle konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1168/2010 – ústavní
stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 8. 2011,
sp. zn. I. ÚS 2028/2011; dále např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9.
2014, sp. zn. 32 Cdo 3300/2014) však dohodou účastníků obchodního závazkového
vztahu nelze vyloučit právní úpravu obchodního zákoníku a místo toho si
sjednat, že jejich vztah se bude řídit občanským zákoníkem (kdy § 263 odst. 1
obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení této části zákona
nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou, mimo jiné, právě
ustanovení § 261 obch. zák.).
V posuzované věci odvolací soud dochází k závěru, že závazkový vztah účastníků
se řídí výlučně občanských zákoníkem (dle nějž tento soud posuzoval i
rozhodující otázku promlčení práva), ovšem bez toho, aniž by se věcí zabýval z
pohledu relevantních ustanovení o obchodních závazkových vztazích (§ 261 obch.
zák.), aniž by zkoumal – s přihlédnutím ke všem v řízení uplatněným
skutečnostem, včetně těch, jež vyšly v průběhu řízení před soudem prvního
stupně najevo – zda i žalovaní vstupovali do právního vztahu jako podnikatelé,
zda se závazek týkal jejich podnikatelské činnosti (kterou – jak plyne ze
závěrů shora citovaných – nemusí být výhradně podnikatelská činnost vymezená
předmětem podnikání těchto subjektů).
Argumentace žalobkyně o obchodní povaze závazku, uplatněná v odvolání, kterou
se odvolací soud odmítl zabývat pro jím dovozovanou opožděnost námitek (s tím,
že „nejde o relevantní odvolací důvod, neboť tato nově tvrzená skutečnost není
podřaditelná pod žádné ustanovení § 205a“), je přitom vesměs právě kritikou
právního posouzení věci – uplatněním odvolacího důvodu podle § 205 písm. g) o.
s. ř., nikoliv argumentací novou skutkovou okolností (nehledě na to, že měla-li
žalobkyně neúspěch ve věci i pro nedostatek tohoto skutkového vylíčení věci,
bylo namístě vyzvat ji v tomto směru k doplnění rozhodujících skutečností dle §
213b odst. 1 o. s. ř., a to i s přihlédnutím k výjimce ze zákazu uplatňování
nových skutečností a důkazů v systému neúplné apelace dle § 205a odst. 1 písm.
d/ o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem správné není (že
závěr o povaze závazku a od něj se odvíjející řešení otázky promlčení práva
jsou přinejmenším předčasné). Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1, věty první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e
odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího
soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (okresnímu soudu) k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.). K věcné příslušnosti soudu v prvním
stupni odkazuje se na ustanovení § 9 odst. 1 a odst. 3 písm. r) bod 5.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších
stupňů v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení končí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto
dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu