ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně D. P., zastoupené JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České
Lípě, Jiráskova 614, proti žalované RENAULT RETAIL GROUP CZ, s. r. o. se sídlem
v Praze 5, Helsinská 166/2, identifikační číslo 27182975, zastoupené Mgr. Jiřím
Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15/583, o 636.092,- Kč s
příslušenstvím proti vydání automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp. zn. 20 C 579/2007, o dovoláních obou účastnic řízení proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 21 Co 162/2012-331,
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 21 Co
162/2012-331, se v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5
ze dne 16. září 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, ve spojení s usnesením ze dne 7.
března 2012, č. j. 20 C 579/2007-289, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení
částky 251.492,- Kč s úrokem z prodlení p. a. od 27. 9. 2007 do zaplacení ve
výši repo sazby stanovené ČNB platné pro první den příslušného kalendářního
pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů, ruší a
věc se vrací Městskému soud v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované se zamítá.
Žalobou doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 30. 10. 2007, ve spojení s
jejím doplněním ze dne 30. 4. 2010, se žalobkyně domáhala, aby žalované byla
uložena povinnost zaplatit jí částku 636.092,- Kč s blíže specifikovaným úrokem
z prodlení proti vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686,
VIN VF1JMRF0534416341.
O této žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 16. září 2011, č. j. 20 C 579/2007-250, ve spojení s usnesením
ze dne 7. března 2012, č. j. 20 C 579/2007-289, tak, že žalovanou zavázal
zaplatit žalobkyni 636.092,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti
vydání osobního automobilu RENAULT Mégane Scénic, RZ 2L4 0686, VIN
VF1JMRF0534416341, a rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že žalobkyně v době
uzavírání kupní smlouvy (4. 3. 2006) sice podnikala, ale kupní smlouvu
neuzavírala v postavení podnikatele. V technickém průkazu je identifikována
jménem, příjmením, bydlištěm a rodným číslem, v servisní knížce je poznamenáno,
že na vozidlo se „kromě zákonné záruky za vady dle občanského zákoníku vztahuje
záruka žalované na všechny materiálové vady, vady montáže nebo výrobní vady po
dobu 24 měsíců od data předání vozidla prvnímu majiteli“. Proto soud prvního
stupně právní vztah z kupní smlouvy podřadil režimu zákona č. 40/1964 Sb.,
občanskému zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej § 3028 odst. 3
zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Zdůraznil odbornou literaturu k
výkladu § 622 odst. 2 obč. zák., podle níž za „opětovné vyskytnutí vady po
opravě“ se považuje situace, kdy stejná vada, která byla v záruční době již
nejméně dvakrát odstraňována, se opětovně vyskytne, přičemž o stejné vadě lze
hovořit tehdy, kdy vada má stejné projevy ve vlastnostech věci; není podstatné,
jakým způsobem byla vada odstraňována. V souzené věci se po převzetí vozu
žalobkyní, tzn. v záruční době, projevila vada spočívající v nefunkčnosti
automatické klimatizace. Vybavení vozu klimatizací představuje vlastnost,
kterou žalobkyně - s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu - výslovně
požadovala. Neztotožnil se s námitkou žalované, že i přes tuto vadu lze vozidlo
„řádně užívat.“ Z posudku znaleckého ústavu DEKTRA Automobil a. s. ze dne 14. 1. 2010 zjistil, že příčina závady spočívala v netěsnosti propojovací hadice od
kompresoru k chladiči, ze které v místě mechanického spoje unikalo chladivo. Dokazováním byla vyloučena souvislost mezi poškozením vozu dne 15. 1. 2007,
včetně aktuálního poškození karoserie, a nefunkčností klimatizace. Právo z
odpovědnosti za vady uplatnila žalobkyně ve dnech 24. 4. 2007 a 12. 7. 2007 u
autorizovaného servisu a dne 6. 8. 2007 přímo u žalované. Soud prvního stupně
vzal za prokázané, že v těchto třech případech žalobkyně projev vady popsala
tak, že není funkční klimatizace, a požadovala opravu. Jestliže důvodně
uplatnila právo z odpovědnosti za vady a oprávněně od kupní smlouvy odstoupila,
je povinností účastníků smlouvy navzájem si vrátit plnění, která podle ní
dostali. Soud prvního stupně zdůraznil, že v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. srpna 1975, sp. zn. 3 Cz 84/75, byl přijat a odůvodněn závěr, že byla-li
věc, která má být vrácena, zničena nebo poškozena tak, že na prodávajícím nelze
požadovat, aby ji přijal zpět, může kupující uplatňovat jen nárok na vrácení
toho, oč dohodnutá kupní cena přesahovala cenu stanovenou podle cenových
předpisů nebo určenou odhadem.
V souzené věci bylo zjištěno, že poškození vozu
dne 15. 1. 2007 bylo opraveno v servisu žalované, a poškození popsané ve
znaleckém posudku, spočívající v odřenině pravého předního blatníku,
promáčknutí pravých zadních dveří, odřeninách pravých předních dveří, předního
a zadního nárazníku nevyžadovalo výměnu poškozených dílů. Nešlo o takové
znehodnocení vozidla, které by bylo důvodem odpočtu z vrácené kupní ceny. Jelikož výkon práva žalobkyně neodporuje dobrým mravům, soud prvního stupně
zcela žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 21 Co
162/2012-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o
věci samé v rozsahu částky 384.600,- Kč včetně blíže specifikovaného úroku z
prodlení, změnil jej co do částky 251.492,- Kč s úrokem z prodlení tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů; současně
rozhodl o nákladech řízení vzniklých státu. Odvolací soud zopakoval dokazování,
které doplnil o znalecký posudek Ing. Stanislava Kadlece. S odkazem na znění §
261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v
okamžiku uzavírání kupní smlouvy (dále jen „obch. zák.“), rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, a při zohlednění
okolností případu, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že závazkový právní
vztah účastnic řízení je vztahem občanskoprávním, neboť při jeho vzniku sice
obě byly podnikatelkami, avšak předmět koupě se netýkal jejich (oboustranné)
podnikatelské činnosti. Upřesnil, že právo na odstoupení od smlouvy pro
opakované vyskytnutí závady klimatizace vyplývá nikoliv z § 616 odst. 3 obč. zák., nýbrž z § 622 odst. 2 obč. zák. Právo volby mezi výměnou vadné věci a
odstoupením od smlouvy náleželo žalobkyni pro existenci odstranitelné vady,
která se vyskytla opětovně po opravě. Postup autorizovaného servisu při
reklamaci vady přičetl k tíži žalované s tím, že z pohledu spotřebitele není
rozhodující, co je příčinou vady, nýbrž to, aby došlo k jejímu odbornému
odstranění. Jestliže předpokladem práva odstoupit od kupní smlouvy pro
opakované vyskytnutí se téže odstranitelné vady je nemožnost věc řádně užívat
jako věc bez vady, pak pro souzenou věc to znamená, že opakovaná závada
klimatizace byla oprávněným důvodem pro odstoupení od kupní smlouvy. Žalobkyně
si u žalované objednala předmětný vůz s požadavkem, aby byl vybaven (mimo jiné)
automatickou klimatizací; tato „nadstandardní“ výbava se stala součástí vozu. Závada klimatizace je vadou, která zhoršuje a ztěžuje užívání automobilu, a
zároveň brání v jeho řádném užívání. Podle odvolacího soudu dřívější judikaturu
Nejvyššího soudu reprezentovanou „R 8/1988“, podle níž „vada, která brání
řádnému užívání motorového vozidla, je takovou závadou, jestliže ohrožuje
některou jeho funkci významnou z hlediska provozu vozidla (zvláště
představovalo-li porušení některého ustanovení vyhlášky o podmínkách provozu
vozidla na pozemních komunikacích) nebo takového rozsahu, které již brání
užívání vozidla k jeho danému účelu“, nelze již aplikovat. Se zřetelem na
zvýšenou ochranu spotřebitelů je důvodný závěr, že znemožnění řádného užívání
vozu představuje i vada, která nezakládá rozpor s veřejnoprávními předpisy o
podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Odvolací soud na základě
znaleckého posudku Ing. Stanislava Kadlece přiznal žalobkyni z titulu požadavku
na vrácení kupní ceny částku 384.600,- Kč, představující obvyklou cenu
automobilu k okamžiku odstoupení od kupní smlouvy (26. 9. 2007), která podle
něj zohledňuje opravu vozu v roce 2007 a skutečný technický stav.
Odmítl
přihlédnout k závěrům privátního znaleckého posudku zpracovaného Ing. Janem
Kubelkou k zadání žalobkyně, neboť byl uplatněn až v odvolacím řízení. Po
žalované lze požadovat, aby vozidlo přijala přes poškození laku, neboť uvedená
skutečnost se projeví odpočtem z kupní ceny, kterou má žalovaná vrátit
žalobkyni proti vydání zakoupeného vozu. S vědomím závěrů, vyjádřených v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 33 Odo 1372/2005, a
R 17/1976, podle nichž při odstoupení od smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc
a vrací-li kupující věc jím již použitou, nemá prodávající právo na náhradu za
znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním, uzavřel, že nejsou v souzené věci
aplikovatelné, neboť citovaná judikatura se týkala odstoupení od smlouvy o
koupi nemovitosti, zatímco v tomto sporu šlo o věc movitou. Nepřiléhavým
shledal odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 23
Cdo 3600/2008; nemohl totiž přehlédnout, že v důsledku poškození způsobeného
žalobkyní „a dalších rozhodných skutečností“ cena vozidla výrazně klesla. Uzavřel, že „je nepsaným zákonem automobilového trhu běžných typů osobních aut,
kde nabídka výrazně převyšuje poptávku, že vykazuje jistá specifika. Již pouhá
skutečnost, že od koupě automobilu do doby odstoupení od kupní smlouvy uplynulo
cca 1,5 roku, přičemž není rozhodné, zda byl užíván či nikoli a že byla
provedena oprava, ať již formou výměny náhradního dílu, nebo přestřikem laku,
znamená oboje propad ceny.“ Nepovažoval za běžné opotřebení okolnost, že
žalobkyně s vozem do odstoupení od smlouvy najezdila více než 40.000 km, což
představuje zhruba dvojnásobek běžného počtu najetých kilometrů ročně. Přiléhavým shledal závěr nálezu Ústavního soudu ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 221/07, podle něhož „v případě havarovaného vozidla, byť opraveného
novými díly, je jeho skutečná hodnota vždy nižší než původní hodnota použitého
vozidla“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice řízení.
Žalobkyně v dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
částky 251.492,- Kč s úrokem z prodlení a proti výrokům o nákladech řízení,
jehož přípustnost dovozuje ze znění § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srovnej čl. II.
bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod. 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen
„o. s. ř.“), odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k závěrům posudku Ing. Jana
Kubelky, přičemž tento postup měl za následek nesprávné právní posouzení věci. Není srozuměna se závěrem, že při odstoupení od kupní smlouvy má - při
poškození zakoupené věci - právo na vrácení kupní ceny jen v rozsahu „obvyklé
ceny“ vozidla k datu odstoupení. Souhlasí s tím, že snížení ceny, jak je
provedl odvolací soud, by přicházelo v úvahu jen při vážné havárii vozidla,
avšak v jejím případě šlo pouze o poškození zaparkovaného vozidla na parkovišti
a nemohlo mít za následek tak razantní snížení recipročně vrácené kupní ceny. Má zato, že tento závěr odporuje (jí blíže nespecifikované) judikatuře
Nejvyššího soudu. Prosazuje názor, že vrácená kupní cena může být snížena jen o
částku odpovídající vzniklé škodě na věci. S tímto odůvodněním požaduje, aby
byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla dovolání žalobkyně zamítnout. V dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu
částky 384.600,- Kč s příslušenstvím, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., žalovaná namítá, že rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam, neboť se odchyluje od předchozí rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a spočívá na řešení právních otázek, které nebyly dosud v
rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešeny. Má v prvé řadě za to, že
prokázala, že žalobkyně uzavírala kupní smlouvu za účelem užívání osobního
vozidla k výkonu podnikatelské činnosti obchodního zástupce stavební
spořitelny, a proto právní vztah z kupní smlouvy je vztahem mezi podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti a podléhá režimu obchodního zákoníku. Podřadil-li odvolací soud závazkový vztah občanskému zákoníku, pominul, že
koupě vozidla byla nezbytná pro její podnikání, neboť jí sloužilo k cestám za
klienty. Odvolací soud závěr o občanskoprávním vztahu mezi účastnicemi založil
na chybné úvaze, že předmět koupě se netýkal totožného předmětu podnikatelské
činnosti obou účastnic, a proto mezi nimi nemůže jít o obchodněprávní vztah. S
odkazem na „R 8/1988“ prosazuje názor, že závada klimatizace není vadou, pro
kterou nelze vůz řádně užívat (pouze ztěžuje jeho užívání), a žalobkyně tak
neměla právo pro opětovné vyskytnutí vady po opravě od kupní smlouvy odstoupit. Vadou, která brání řádnému užívání vozidla, je pouze vada, jež „ohrožuje
nějakou funkci významnou z hlediska podmínek jeho provozu na pozemních
komunikacích.“ I přes technologický vývoj není (odstranitelná) vada klimatizace
závadou, pro niž nemůže kupující věc řádně užívat. Nefunkčnost nebo absence
klimatizace ve výbavě osobního vozu jej nečiní nezpůsobilým k provozu na
pozemních komunikacích ve smyslu veřejnoprávních předpisů. Soudí, že odstoupit
od kupní smlouvy nelze, brání-li vada řádnému užívání pouhé součásti věci, a
nikoli celé věci. Považuje za absurdní, aby bylo možno odstoupit od kupní
smlouvy pro např. nefunkční autorádio či vyhřívání sedadel, které dnes již
představují standardní výbavu, nicméně stejně jako autoklimatizace slouží pouze
většímu komfortu cestujících, avšak nemají vliv na možnost užívat automobil k
jeho primárnímu účelu, tj.
k přepravě osob z místa na místo. Při vadě, která
nebrání řádnému užívání věci, může kupující požadovat bezplatné odstranění vady
nebo požadovat slevu z kupní ceny. V důsledku poškození vozu není žalobkyně
schopna vrátit zakoupené auto ve stavu po obvyklém (běžném) opotřebení, a
povinnost žalované (prodávající) vrátit kupní cenu zanikla, neboť oba závazky
tvoří obsah synallagmatického právního vztahu z titulu odpovědnosti za vady. Na
uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že viditelná poškození vozu byla
opravena. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož poškození vozidla
se zohledňuje snížením částky, kterou má po odstoupení od smlouvy prodávající
vrátit kupujícímu proti předání automobilu. Jelikož vozidlo bylo významně
poškozeno havárií, její odpovědnost za vady zanikla. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nelze přehlédnout, že dovoláním napadly účastnice řízení dva výroky ve věci
samé, které mají – z hlediska přípustnosti dovolání – odlišný režim. Zatímco
dovolání žalobkyně proti měnícímu výroku je vždy přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., a v případě takového dovolání lze uplatnit všechny zákonem
předpokládané dovolací důvody, lze o přípustnosti dovolání žalované proti
výroku, jímž byl v rozsahu částky 384.600,- Kč s příslušenstvím potvrzen
vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, uvažovat jen v mezích § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně prostřednictví námitky, že odvolací soud neodůvodněně pominul jí
předložený znalecký posudek Ing. Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, uplatňuje
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu
vytýkat, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou
účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen
ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého
napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části
oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo
dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky
bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové
závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků
nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo.
Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení
důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které
vyšly jinak najevo, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti
či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá
tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna
2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Skutkový závěr, že kupní cena odpovídající obvyklé ceně vozu s přihlédnutím k
jeho poškození v roce 2007 a aktuálnímu technickému stavu představuje jen
384.000,- Kč, čerpal odvolací soud ze závěrů posudku znalce Ing. Stanislava
Kadlece ze dne 10. 9. 2012, který nechal zpracovat v odvolacím řízení. S
odkazem na § 205a o. s. ř. přitom nepřihlédl k závěrům posudku Ing. Jana
Kubelky ze dne 10. 7. 2012.
Nutno předeslat, že soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, jelikož neměl
pochybnosti o tom, že minulé i současné poškození vozu, neodůvodňuje snížení
částky, kterou má žalovaná vrátit žalobkyni. Proto se nezabýval rozsahem
poškození a jeho vlivem na vrácenou kupní cenu. Jestliže odvolací soud dospěl k
závěru, že je nezbytné zjistit tržní (obvyklou) cenu vozidla k okamžiku
odstoupení s přihlédnutím ke zjištěným poškozením a za tím účelem zadal znalci
znalecký úkol, měl se vypořádat s žalobkyní předloženým znaleckým posudkem Ing
Jana Kubelky ze dne 10. 7. 2012, podle jehož závěrů označená poškození vozidla
neměla vliv na výši částky, kterou má žalovaná žalobkyni vrátit. Předložení
privátního posudku bylo reakcí žalobkyně na postup odvolacího soudu, který
zadal znalci Ing. Stanislavu Kadlecovi úkol zjistit obvyklou cenu zohledňující
předchozí poškození a současný stav vozidla, kterážto otázka nebyla v řízení
před soudem prvního stupně nastolena. Nebyl tak důvod odmítnout tento důkaz s
odkazem na to, že byl uplatněn až v odvolacím řízení, neboť otázkou snížení
kupní ceny se začal o své iniciativě zabývat odvolací soud až v odvolacím
řízení.
Výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem tak neodpovídá postupu vyplývajícímu
z § 132 o. s. ř. a skutkový stav, který byl podkladem pro napadené rozhodnutí,
tak nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. byl tedy žalobkyní užit
opodstatněně a jeho prostřednictvím se jí podařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v žalobkyní
vymezeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první, o. s.
ř.).
K dovolání žalované nutno předeslat, že podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se
musí jednat o právní otázky zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je
tudíž důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, a
ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod
označením C 23/1 a C 71/1].
Bez významu z hlediska přípustnosti jejího dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. jsou tak námitky žalované, že vadu klimatizace u ní žalobkyně
nereklamovala a žádala jen o doplnění chladícího media, že se závada
klimatizace neprojevila ve třech případech a je pravděpodobně důsledkem
předchozího poškození vozidla, že nálezová část znaleckého posudku neobsahuje
podrobná zkoumání, měření, testy nebo výpočty, na nichž by soudy mohly založit
závěr, že vada klimatizace nesouvisí s poškozením vozidla, k němuž došlo v
lednu 2007, že znalec pouze zjistil existenci vytýkané vady, a již nikoli její
příčinu, že vozidlo bylo při havárii významně poškozeno, že v případě
posledního výskytu vady žalobkyně zamlčela, že vada již ve dvou případech byla
odstraňována v autorizovaném servisu, že kupní smlouvu uzavírala za účelem
užívání osobního vozidla k výkonu podnikatelské činnosti, že neposkytla
součinnost při zjištění příčiny závady, a že při třetím vytčení vady, byla
zahájena pouze její diagnostika a nebylo přistoupeno k jejímu odstranění, že k
objasnění postupu žalobkyně při reklamaci nevyslechl navržené svědky, a že
uvěřil jejímu bratrovi, ačkoli je jeho výpověď v rozporu s listinnými důkazy.
Nejde totiž o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci. Podstatou těchto dovolacích námitek jsou výtky týkající
se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného
hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé
důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda
jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v
jakém směru). Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takových výhrad
nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Námitkou, že příčina závady klimatizace mohla být zjištěna znaleckým posudkem
(při vědomí, že soudem ustanovený znalec souvislost mezi poškozením vozidla a
nefunkční klimatizací vyloučil), nevystihla žalovaná avizovaný dovolací důvod
uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
řízení, nýbrž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Nesprávnost právního závěru, že na ní lze spravedlivě požadovat, aby přijala
zpět sporný automobil, žalovaná založila na vlastní skutkové verzi (vozidlo
bylo „významně poškozeno havárií“), odlišné od skutkového závěru, na jehož
podkladě rozhodl odvolací soud.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé právní stránce zásadní význam skutečně má.
Naplnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci žalovaná
přisuzuje řešení otázky, že v důsledku poškození vozu není žalobkyně schopna
vrátit zakoupené auto ve stavu po obvyklém (běžném) opotřebení, a povinnost
žalované (prodávající) vrátit kupní cenu zanikla. Ustálená soudní praxe vychází
ze stanoviska Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. října 1975, sp. zn. Cpj 57/75,
uveřejněného pod R 17/1976 (I, IV) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v
němž byl zaujat právní názor, že „ke zrušení kupní smlouvy z důvodů
odpovědnosti za vady dochází okamžikem, kdy prodávajícímu došel projev vůle
kupujícího od smlouvy odstoupit. Při odstoupení od smlouvy jde o zrušení
smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou, nemá prodávající právo
na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím užíváním.“ Následky zrušení
smlouvy nastávají k okamžiku jejího uzavření, tj. ex tunc (§ 48 odst. 2 obč. zák.), tímto dnem zaniká vlastnické právo kupujícího k věci nabyté zrušenou
kupní smlouvou. K tomuto dni musí být vypořádána práva a povinnosti obou
smluvních stran, což znamená, že smluvní strany jsou si povinny navzájem vrátit
to, co podle zrušené smlouvy dostaly podle zásad vyjádřených v § 457 popř. §
458 obč. zák. Kupující je povinen vrátit koupenou věc a prodávající peníze. Ze
stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. října 1975,
Cpj 57/75, publikovaného ve Sbírce pod R 17/1976 plyne, že „při odstoupení od
smlouvy jde o zrušení smlouvy ex tunc a vrací-li kupující věc jím už použitou,
nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení věci vzniklé jejím
užíváním“ (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne
13. prosince 2007, sp. zn. 33 Odo 1372/2005). Jestliže vzájemnou restituční
povinnost ukládá § 457 obč. zák. v případech neplatné i zrušené smlouvy, pak se
uplatní (přes okolnost, že v nyní souzené věci šlo o zrušení smlouvy) závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. srpna 1975, sp. zn. 3 Cz 84/75,
publikovaného ve Sbírce pod R 10/1977. „Byla-li věc, která má být vrácena,
protože smlouva o její koupi byla neplatná z důvodů uvedených v ustanovení §
399 odst. 2 o. z. (poznámka - pro rozpor s cenovými předpisy), zničena nebo
poškozena tak, že na prodávajícím nelze požadovat, aby ji přijal zpět, může
kupující uplatňovat jen nárok na vrácení toho, oč dohodnutá kupní cena
přesahovala cenu stanovenou podle cenových předpisů nebo určenou odhadem. Byla-li věc znehodnocena jen do té míry, že lze na prodávajícím žádat, aby ji
přijal nazpět, nahradí se znehodnocení věci odpočtem z kupní ceny, která se má
vrátit. O těchto vzájemných nárocích rozhodne soud rovněž v řízení o neplatnost
smlouvy a o vrácení plnění z neplatné smlouvy.“ Dojde-li k výměně věci nebo ke
zrušení smlouvy, nemá prodávající právo na náhradu za znehodnocení vracené věci
(např. z důvodu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení), ke kterému došlo
jejím běžným opotřebením za dobu od převzetí věci kupujícím.
Případné
znehodnocení nad obvyklou míru nebo opotřebení vzniklé za dobu od uplatnění
nároku do provedení výměny, pokud bylo způsobeno prodlením kupujícího, může být
prodávajícímu uhrazeno jen při splnění předpokladů § 420 obč. zák. (srovnej
shora uvedené dílo Občanský zákoník I, II, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck,
2009, str. 1782). Pro řešení této otázky tak není důvod připouštět dovolání,
jelikož její řešení je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí.
Dovoláním zpochybněnou otázku občanskoprávního charakteru vztahu účastnic
vyřešil odvolací soud v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Byť k důvodům, pro něž soud prvního stupně uzavřel, že vztah mezi účastnicemi
nevznikl při jejich podnikatelské činnosti, připojil nesprávnou úvahu, že o
obchodněprávní vztah nemůže jít proto, že obě účastnice nemají totožný předmět
podnikatelské činnosti (prodej, servis, popř. opravy motorových vozidel), nemá
tato poznámka význam pro správný závěr o občanskoprávním charakteru vztahu
účastnic kupní smlouvy. K otázce postavení smluvních stran z hlediska toho, zda
půjde o občanskoprávní nebo obchodně právní vztah se Nejvyšší soud vyjádřil
např. v rozsudku ze dne 23. dubna 2007, sp. zn. 32 Cdo 1138/2007, podle něhož
má-li být „vztah mezi účastníky závazkovým vztahem mezi podnikateli, je nutno,
aby z okolností při jeho vzniku bylo nepochybně zřejmé, že se v době uzavírání
smlouvy jejich vzájemné právní úkony skutečně týkají jejich podnikatelské
činnosti (...) je ustálenou praxí, že podnikatelé při uzavírání smlouvy, dají
ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák. najevo, že závazkový vztah se týká jejich
podnikatelské činnosti, právě i tím, že uvedou své identifikační číslo, čímž
zároveň odliší nákup věci, kterou si opatřují pro svoji osobní potřebu“, nebo v
rozsudku ze dne 30. září 2004, sp. zn. 32 Odo 671/2003, podle něhož „tím, že
při uzavírání kupní smlouvy žalobce uvedl své obchodní jméno a smlouvu opatřil
razítkem, které používal při podnikání, dal najevo, že kupní smlouva se týká
jeho podnikatelské činnosti“ (obdobně jeho rozsudek ze dne 5. ledna 2011, sp.
zn. 23 Cdo 1129/2008). Rozhodnutí odvolacího soudu je s těmito závěry v
souladu, a není namístě pro řešení této otázky připouštět dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci vystihla žalovaná námitkou,
že opakovaně se vyskytnuvší vada klimatizace nebrání v řádném užívání vozidla.
Tuto otázku dovolací soud dosud ve své rozhodovací činnosti nevyřešil, a pro
její řešení má napadený rozsudek zásadní právní význam a dovolání je pro její
řešení tedy přípustné.
Podle § 622 odst. 2 obč. zák. jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která
brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, má kupující
právo na výměnu věci nebo má právo od smlouvy odstoupit. Táž práva přísluší
kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliže však kupující nemůže pro
opětovné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně užívat.
Platí, že vada, kterou lze odstranit, nezakládá právo na odstoupení od kupní
smlouvy. Výjimku z tohoto pravidla zakládá ustanovení § 622 odst. 2 věta druhá
obč. zák. v případech opětovného vyskytnutí odstranitelné vady po opravě nebo
při větším počtu vad, které brání kupujícímu věc řádně užívat. Soudní praxe i
odborná literatura jsou zajedno v tom, že o opětovné vyskytnutí vady po opravě
jde zpravidla tehdy, jestliže se stejná vada, která byla v záruční době již
nejméně dvakrát odstraňována, znovu vyskytne [srovnej zhodnocení Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 30. prosince 1982, sp. zn. Cpj 40/1982, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“) pod R 22/1983, a v
literatuře dílo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák M., a kolektiv,
Občanský zákoník I, II, Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, 2009, str. 1781]. O
stejné vadě lze hovořit za situace, kdy má vada stejné projevy ve vlastnostech
koupené věci, přičemž není podstatné, jakým způsobem byla odstraňována. Důvodem
pro odstoupení od smlouvy může být „opětovné vyskytnutí vady po opravě“ podle §
622 odst. 2 obč. zák. jen tehdy, brání-li užívání věci jako věci bez vady, tj. užívání dohodnutým způsobem nebo řádně. Podle zhodnocení Nejvyššího soudu České
socialistické republiky Cpj 40/82 z 30. prosince 1982, uveřejněného ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1983, plyne, že „vady motorových
vozidel představující porušení vyhlášky o podmínkách provozu na pozemních
komunikacích (jaké jsou vady brzd, unikání oleje, kmitání kol apod.) je třeba
vždy považovat za vady bránící jejich řádnému užívání.“ V rozsudku Nejvyššího
soudu ČSR z 27. března 1987, sp. zn. 1 Cz 27/87, bylo dovozeno, že „zatékání do
vozidla je vadou týkající se karoserie (...) jde o vadu odstranitelnou, a to v
krajním případě výměnou karoserie. Povahu neodstranitelné vady by zatékání
vozidla mohlo mít jedině tehdy, nebylo-li by možno dosáhnout jeho odstranění
ani případnou výměnou karoserie (např. pro její nesprávnou konstrukci). Při
zkoumání, zda uvažované vady pouze ztěžují, anebo již brání řádnému užívání
věci prodané v obchodě, soud vychází především z účelu, jemuž má prodaná věc
sloužit. V případě motorového vozidla soud přihlíží kromě jiného i k tomu, zda
posuzované vady nepředstavují porušení některého ustanovení vyhlášky č. 41/1984
Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dříve vyhlášky č. 90/1975 Sb.). Zatékání do motorového vozidla bývá obvykle vadou, která sice
ztěžuje (zhoršuje) jeho řádné užívání, avšak nebrání mu. Aby zatékání bránilo
řádnému užívání vozidla, muselo by jít o takové zatékání, jež ohrožuje některou
jeho funkci významnou zejména z hlediska provozu vozidla (zvláště představovalo-
li by porušení některého z ustanovení vyhlášky o podmínkách provozu vozidel na
pozemních komunikacích), nebo o zatékání tak velkého rozsahu, které již brání
užívání vozidla k jeho danému účelu.
Jde-li o menší zatékání, které nedosahuje
uvedené intenzity, má kupující v případě, že se jedná o vadu odstranitelnou,
právo na její bezplatné, včasné a řádné odstranění, a v případě, že by šlo o
neodstranitelnou vadu (např. některé konstrukční vady), právo na přiměřenou
slevu z ceny.“ V tomto rozhodnutí nebyl vysloven kategorický závěr, že jen
vada, která znamená rozpor s veřejnoprávními předpisy o provozu vozidel na
pozemních komunikacích, brání řádnému užívání vozu, jak se výkladem textu
tohoto rozsudku snaží dovodit žalovaná. Není vyloučeno, aby i jiné vady, které
nedosahují rozporu s těmito veřejnoprávními předpisy, bránily řádnému užívání
koupeného vozidla. Soudní praxe tak např. dovodila, že „nemožností řádně věc
užívat podle ustanovení § 251 odst. 1 (nyní § 622 odst. 2) obč. zák. nutno
rozumět případ, kdy je kupující v důsledku opakovaně se vyskytující vady anebo
pro větší počet odstranitelných vad poměrně dlouhý čas vyloučen z užívání věci,
takže nelze od něho spravedlivě požadovat, aby trpěl takové omezení. Vady s
takovými následky je nutno klást co do právních následků na roveň vadám
neodstranitelným (viz Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1977, Cpj
42/77, publikované ve Sbírce pod R 2/78).“ Řádnému užívání jistě brání stav,
kdy nelze vůz pro jeho soustavnou poruchovost (byť jednotlivé poruchy mohou být
snadno odstranitelné) používat obvyklým způsobem, tj. způsobem odpovídajícím
povaze a určení osobního automobilu, ale jen s vynaložením zvýšeného úsilí,
pozornosti, trpěním sníženého uživatelského komfortu, nebo jestliže nelze
vyloučit stálé opakování jedné a téže vady i po uplynutí záruční doby. Za vady
které brání řádnému užívání věci nutno považovat též závady ve funkčních
vlastnostech vozidla, jakož i vady kupujícím vymíněných vlastností (tj. např. funkční klimatizace). Se zřetelem k tomu, k jakému účelu slouží automatická
klimatizace v osobním vozidle, totiž že usnadňuje cestování za zhoršených
klimatických podmínek, tj. ať již v letních či v zimních měsících při výkyvu
teplot oproti průměrnému teplotnímu normálu, nelze než uzavřít, že opakovaně se
vyskytnuvší závada (nefunkčnost) této součásti vozidla snižuje podstatným
způsobem uživatelský standard, a brání tak jeho řádnému užívání.
Žalované se tak prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního
posouzení věci nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku a dovolací
soud proto její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s.
ř. zamítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu