U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně SQR LEXPORT s. r. o., se sídlem v Bohumíně – Novém Bohumíně, Lidická
330, PSČ 735 81, identifikační číslo osoby 28660013, zastoupené JUDr. Michalem
Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti
žalované Skanska a. s., se sídlem v Praze 4 - Chodově, Líbalova 1/2348, PSČ 149
00, identifikační číslo osoby 26271303, zastoupené JUDr. Tomášem Leuchterem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, PSČ 110 00, o zaplacení
částky 11,800.000,- Kč, s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 29 Cm 159/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 6. března 2012, č. j. 7 Cmo 62/2011-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v
Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. října 2010, č.
j. 29 Cm 159/2008-117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky
11,800.000,- Kč s úrokem z prodlení (z titulu náhrady škody - zisku ušlého v
důsledku neuzavření nájemní smlouvy podle smlouvy o budoucím nájmu nebytových
prostor), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v
tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně
nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak). Dovolání tedy může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31.
prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se
nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil,
popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam
rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka,
která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako
ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na
jeho webových stránkách).
Dovolatelka spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce v
tom, že dosud nebylo vyřešeno, „jaký způsob odchýlení se od dispozitivních
ustanovení obchodního zákoníku ve smyslu § 263 odstavec 1 obchodního zákoníku
(zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014, dále též jen „obch. zák.“) je správný, případně jaký způsob je nesprávný“. Dovolatelka tu právní otázku, jež by mohla být judikatorně vyřešena,
neformuluje. Především však pomíjí, že na řešení otázky, jakým způsobem se lze
odchýlit od dispozitivních ustanovení obchodního zákoníku, napadené rozhodnutí
nespočívá. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že se nelze odchýlit
od kogentního ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák.; dovodil, že kogentnost
tohoto ustanovení (srov. 263 odst. 1 obch. zák.) brání stranám v dohodě, jímž
by byl závazkový vztah mezi podnikateli týkající se jejich podnikatelské
činnosti podřízen úpravě občanského zákoníku a tudíž ve všem všudy („en bloc“)
vyňat z režimu zákoníku obchodního. Z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že
dovolatelka zpochybňuje správnost tohoto právního závěru. Má za to, že
ustanovení § 263 odst. 1 obch. zák. takovou dohodu umožňuje. Jestliže ovšem §
263 odst. 1 obch. zák. stanoví, že strany se mohou odchýlit od ustanovení této
části zákona nebo její jednotlivá ustanovení vyloučit s výjimkou (mimo jiné) §
261, pak toto ustanovení neskýtá prostor k jakýmkoliv pochybnostem, že
ustanovení 261 odst. 1 obch. zák. dohodou stran vyloučit nelze. Nejvyšší soud
ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní
zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v
soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 29. ledna 2001,
sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze
dne 8. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1180/2013). Nejvyšší soud se ostatně ve své rozhodovací praxi k této otázce již výslovně
vyjádřil; v usnesení ze dne 25. května 2011, sp. zn. 23 Cdo 1168/2010 (ústavní
stížnost proti němu byla usnesením Ústavního soudu ze dne 4. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 2028/2011, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta), posoudil jako
správný názor, že nelze dohodou účastníků závazkového vztahu vyloučit právní
úpravu obchodního zákoníku a místo toho si sjednat, že jejich vztah se bude
řídit občanským zákoníkem. Vzhledem ke kogentní povaze ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. nejsou případné
odkazy dovolatelky na nálezy, v nichž Ústavní soud zdůrazňuje požadavek, aby
orgány veřejné moci ve své rozhodovací činnosti respektovaly princip autonomie
vůle a s ní související požadavek minimalizace zásahů do smluvní svobody (k
rozporu se zákonem jako mezi smluvní autonomie srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 25. července 2001, sp. zn. 28 Cdo 1193/2001, a ze dne 21. prosince
2011, sp. zn. 30 Cdo 2881/2011). Zcela nepřiléhavá je pak argumentace dovolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 12. května 2004, sp. zn. 32 Odo 553/2003.
V tam souzeném sporu se smluvní
strany, z nichž jedna byla tuzemskou právnickou osobou, druhá zahraniční (šlo
tedy o vztah s mezinárodním prvkem, srov. § l zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, účinného do 31. prosince 2013),
dohodly v rámci smlouvy o uzavření budoucí smlouvy uzavřené v roce 1999 na
volbě práva (srov. § 9 odst. l citovaného zákona) tak, že vztahy z této smlouvy
se budou řídit obchodním zákoníkem Slovenské republiky. Zdaleka se tu tedy
nejednalo o tu právní otázku, kterou řešil odvolací soud v souzené věci, ani o
otázku obdobnou, nehledě na to, že Nejvyšší soud se ve věci sp. zn. 32 Odo
553/2003 otázkou platnosti dohody o volbě práva nezabýval, neboť nebyla
otevřena dovolacímu přezkumu (dovolatel v tomto ohledu rozsudek odvolacího
soudu nezpochybnil), a žádné závěry v tomto ohledu nevyslovil. V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích
námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podle
ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalované, která by měla na
náhradu svých nákladů právo, v dovolacím řízení podle obsahu spisu náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu