21 Cdo 4581/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci
žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému K. s.r.o.,
zastoupenému advokátem, o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K. p., a.s.,
V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního
soudu v Tachově pod sp.zn. 4 C 152/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. června 2008 č.j. 10 Co 258/2008-253, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Stručné odůvodnění (§ 243 odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19.6.2008 č.j.
10 Co 258/2008-253, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově ze
dne 28.2.2008 č.j. 4 C 152/2003-224 ve věci samé (ve výroku, jímž byla
zamítnuta žaloba o zaplacení bolestného ve výši 20.000,- Kč s úroky z prodlení,
náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 150.000,- Kč s úroky s
prodlení a o placení pravidelného měsíčního peněžitého důchodu ve výši 5.371,-
Kč počínaje dnem 1.8.2002), není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o.s.ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé,
které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího
soudu nemá po právní stránce – s ohledem na to, že odvolací soud projednávanou
věc správně posoudil podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění
účinném ke dni 3.9.2001, kdy žalobce utrpěl úraz, z něhož odvozuje uplatněné
nároky - srov. § 364 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) a právní
otázku předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za pracovní
úraz ve smyslu ustanovení § 190 odst. 1 zák. práce vyřešil v souladu ustálenou
judikaturou [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne
12.3.2003 sp. zn. 21 Cdo 227/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura
pod poř. č. 47, ročník 2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.2.2007
sp. zn. 21 Cdo 3003/2005, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod poř. č.
89, ročník 2007, ze kterých je zřejmé, že v soudní praxi nejsou pochybnosti o
tom, že odpovědnost za škodu při pracovním úrazu je tzv. objektivní
odpovědností a že tedy zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu),
aniž je uvažováno jeho zavinění] - zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o.s.ř.
Způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní
stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být ani námitky, jimiž dovolatel – jak
vyplývá z obsahu dovolání (srov. § 41 odst. 2 o.s.ř.) - zpochybňuje skutková
zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází
(že není dána příčinná souvislost mezi pracovním úrazem žalobce a vznikem
škody, neboť „příčinou současného chorobného stavu páteře žalobce je jeho
genetické, degenerativní onemocnění, nikoli úrazový děj“), a nesouhlasí s
postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou těchto námitek je
nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené
důkazy hodnotil (jestliže dovolatel namítá, že „závěr hodnocení soudu vycházel
pouze ze spekulace znalců“, že „ani znalecký posudek, ani MUDr. Choc při svém
výslechu u okresního soudu jednoznačně nepotvrdil ani nevyloučil příčinu škody“
a že soud nepřihlédl k žalobcem předloženému pracovnímu deníku, ze kterého „by
odborníci zjistili, že k degeneraci obratlů došlo při nesrovnatelně vyšším
přetížení, než je přípustné“), a také skutečnost, že odvolací soud „nevzal v
úvahu vyjádření MUDr. Ch., že, kdyby žalobce práci nevykonával při takové
zátěži, že by k úrazu nedošlo“. Kromě toho dovolatel vytýká odvolacímu soudu,
že „neprovedl některé žalobcem navržené důkazy“, nevyslechl ošetřujícího lékaře
žalobce MUDr. Č. a MUDr. M., případně že „věc měla posoudit speciální komise
pracovního lékařství“. Vzhledem k tomu, že výše zmíněné výtky dovolatele
nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.
b) o.s.ř., ale dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 3 a § 241a odst. 1
písm. a) o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z
hlediska těchto dovolacích důvodů přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek
odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle
obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že
řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(spočívající v neprovedení některých žalobcem navržených důkazů), nezakládá
přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [srov. též
právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp.
zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7.3.2006, sp.
zn. III. ÚS 10/06, které bylo uveřejněno pod č. 130 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacími důvody
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při
posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., přihlédnuto].
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci
samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání
přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud
České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat -
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem
náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. § 3 odst.
1 bod 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č.
277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve
výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č.
235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006
Sb.), tedy celkem 10.300,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto,
dovolací soud mu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Dovolací soud
přitom vycházel z toho, že za situace, kdy osvobození od soudních poplatků v
sobě nezahrnuje „osvobození“ od povinnosti platit náhradu nákladů řízení a samo
o sobě není důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu ustanovení § 150
o.s.ř., je třeba přihlížet k tomu, že náklady žalovaného vznikly jedině proto,
že žalobce, jehož nárok byl v řízení před soudy obou stupňů shodně posouzen
jako nedůvodný, podal dovolání, které je podle jeho kusého obsahu napadajícího
skutkové okolnosti případu zjevně nepřípustné. Přiznanou náhradu nákladů
dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který
žalovaného v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v.
r.
předseda senátu