28 Cdo 4887/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobkyně PHL– G.E.N. s.r.o., IČ 281 62 684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1,
Široká 36/5, proti žalované Zelený dům, s.r.o., IČ 251 46 947, se sídlem v
Praze 5, Petržílkova 2483/40, zastoupené JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se
sídlem v Praze 3, Křivá 1/2612, o náhradě nákladů řízení, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 633/2008, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 22 Co 311/2013-517,
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 22 Co
311/2013-517, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 14. února 2013, č. j. 26 C
633/2008-480, nepřipustil změnu žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zákonného
úroku z prodlení z jednotlivých žalovaných částek (výrok I); zamítl žalobu, aby
byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 888.860,- Kč s příslušenstvím
(výrok II); a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení částku 56.080,- Kč (výrok III).
Žalovaná částka se skládala z pohledávky ve výši 490.000,- Kč na nájemném za
užívání nemovitosti a ze smluvní pokuty ve výši 398.860,- Kč, kterých se
žalobkyně domáhala z titulu tvrzeného vlastnictví předmětné nemovitosti. Soud
žalobu zamítl jednak pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, protože
tato není a nikdy nebyla vlastníkem předmětné nemovitosti, a jednak pro
chybějící pasivní věcnou legitimaci žalované, která vůči žalobkyni nemá žádnou
povinnost k placení nájemného. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl
podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zcela úspěšné žalované přiznal
náhradu nákladů spojených se zastoupením advokátem podle sazeb stanovených v §
3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. paušálně pro řízení v jednom stupni (§ 151
odst. 2 věta prvá o. s. ř.), a dále přiznal 6 náhrad hotových výdajů podle §
151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. s odkazem na její § 11 odst. 1 písm. a), d) a g).
K odvolání žalobkyně směřujícímu toliko proti nákladovému výroku rozsudku soudu
prvního stupně Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2013, č. j.
22 Co 311/2013-517, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech
řízení tak, že nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení, a zároveň žalobkyni
odepřel náhradu nákladů odvolacího řízení. Přihlédl k tomu, že otázka
vlastnictví předmětné nemovitosti, jakož i otázka, zda nemovitost byla či
nebyla řádně sepsána do konkurzní podstaty úpadce společnosti OPZ PLUS, a.s.,
byly řešeny v odlišných soudních rozhodnutích na různých stupních soudní
soustavy rozdílně. Tyto okolnosti představují důvody zvláštního zřetele hodné
pro odepření náhrady vzniklých nákladů řízení postupem podle § 150 o. s. ř.
úspěšné žalované. Naopak náhradu nákladů odvolacího řízení odvolací soud
nepřiznal procesně úspěšné žalobkyni, a to ze shora uvedených důvodů s tím, že
přiznání nákladů řízení za odvolací řízení žalobkyni by s ohledem na výsledek
sporu o věci samé bylo v rozporu se zásadami obecné spravedlnosti a bylo by
nepřiměřeně tvrdým opatřením vůči žalované.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž nesouhlasila s
právním názorem odvolacího soudu, že důvod zvláštního zřetele má být posuzován
dle merita věci samé. Soud má totiž přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků. Neposuzuje se obsah sporu a tvrzení žalobce,
ale osobnostní otázky a postoje účastníků řízení. Dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud zrušil v plném rozsahu napadené usnesení odvolacího soudu, a aby
potvrdil ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně, kterým přiznal žalované
úhradu nákladů řízení ve výši 56.080,- Kč.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinnému 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; dále také o. s. ř.).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou
předestřená otázka je odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
Přezkumu Nejvyššího soudu byl v dané věci podroben postup odvolacího soudu,
který žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení ve smyslu § 150 o. s. ř. s
odůvodněním, že otázka vlastnictví předmětných nemovitostí byla různými soudy
na různých stupních řešena odlišně a panovala ohledně něj nejistota. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu slouží § 150 o. s. ř. k řešení
situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo
ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při
této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním
právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla vykládat restriktivně (k tomu
srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo
2438/2013, uveřejněné pod č. 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, či usnesení ze dne
17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 2567/2014). Citovaná rozhodnutí dále shodně
uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody
hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní
věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných
hledisek. Zvláštní pozornost také musí být věnována náležitému odůvodnění úvah,
které vedly soud k závěru ohledně aplikace § 150 o. s. ř. Tento náhled přijímá
v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud České republiky, když opakovaně
zdůrazňuje, že i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v
otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního
práva soudu ve smyslu § 150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného
odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým
zjištěním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. července 2006, sp. zn. IV. ÚS
323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Soud musí
své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit, neboť v postupu, který není
odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a
nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že v odvolacím řízení nemusí odvolací soud
výjimečně přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nebo
náhradu nákladů odvolacího řízení anebo náhradu nákladů řízení před soudy obou
stupňů mimo jiné tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Odvolací
soud přitom musí přihlížet zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším
poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení
hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které
vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, jakož i
k postojům účastníků v průběhu řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25.
září 2014 sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2015). Jinými slovy odvolací soud se má
zabývat zejména tím, zda majetkové poměry žalobkyně umožňují uhradit náklady
řízení žalované, aniž by to mělo do poměrů žalobkyně výraznější dopad, než jak
by se rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení dotklo majetkových poměrů
žalované jako oprávněného účastníka, a zda by po žalované bylo s ohledem na
všechny zjištěné okolnosti případu možno spravedlivě požadovat, aby vynaložené
náklady nesla ze svého (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2015,
sp. zn. 21 Cdo 2882/2014, či usnesení téhož soudu ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014). Posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být
založeno na posouzení soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje
zvážení všech okolností sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro
aplikaci § 150 o. s. ř. významné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 21. ledna 2015, sp. zn. 33 Cdo 4601/2014). V tomto směru odvolací soud pochybil, neboť nepřihlédl ke všem okolnostem
týkajícím se poměrů účastníků, které mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení
ovlivnit. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela absentuje hodnocení
majetkových, sociálních, osobních a dalších poměrů účastníků, i toho, jak se
rozhodnutí dotkne poměrů oprávněné. Za jedinou okolnost hodnou zvláštního
zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně zcela úspěšné žalované
považoval odvolací soud skutečnost, že různé soudy rozhodovaly o vlastnickém
právu k předmětné nemovitosti odlišně. Svůj postup podle ustanovení § 150 o. s. ř. odvolací soud odpovídajícím způsobem nevysvětlil, jeho odůvodnění je
nepřesvědčivé, lze v něm spatřovat prvky libovůle a nahodilosti. Nejvyšší soud
proto konstatoval, že odvolací soud nepostupoval v souladu se shora uvedenými
právními závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Závěr odvolacího soudu, že
v posuzovaném případě jsou splněny předpoklady pro nepřiznání náhrady nákladů
řízení před soudem prvního stupně žalované, která měla ve věci plný úspěch,
proto není správný (je přinejmenším předčasný) a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi
dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
se při rozhodování o náhradě nákladů řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů. Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto usnesení je pro odvolací soud v
dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§
243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.