33 Cdo 4601/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci
žalobkyně AITIA, s. r. o. Vysoké Mýto se sídlem ve Vysokém Mýtě, Ležáků 670,
identifikační číslo 620 65 840, zastoupené Mgr. Janem Štanglem, advokátem se
sídlem ve Vysokém Mýtě - Městě, Bří Škorpilů 44, proti žalovaným 1) E. J., a 2)
O. J., zastoupeným JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2,
Legerova 44, o zaplacení 398.381,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši
13.545,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 210/2009, o
dovolání žalobkyně a o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co 164/2014-361, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co
164/2014-361, v části, jíž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze
dne 26. srpna 2013, č. j. 8 C 210/2009-328, ve výroku o nákladech řízení, a ve
výroku o nákladech odvolacího řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 26. srpna 2013, č. j. 8 C
210/2009-328, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení
398.381,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 13.545,- Kč, a uložil
žalobkyni povinnost nahradit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku
náklady řízení ve výši 135.762,- Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 21 Co 164/2014-361,
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech
řízení jej změnil tak, že se žalovaným jejich náhrada nepřiznává (výrok I.);
současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání všichni
účastníci řízení. Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho
obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání žalobkyně vyplývá, že směřuje
výlučně proti té části výroku I., jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé. Dovolání žalovaných směřuje proti té části výroku
I., jíž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
nákladech řízení před soudem prvního stupně, a proti výroku II., jímž rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí
(§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, a
ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné
proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního
práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že
se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí
být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má
dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí
dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak, spatřuje-li
dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená
právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého
řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm vůbec není uvedeno,
který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání má žalobkyně za naplněný (§ 237
o. s. ř.). Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou
již nelze odstranit. Nadto je namístě uvést, že žalobkyně v dovolání ani neuplatnila jediný
způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Právní
závěr odvolacího soudu, že neplatně odstoupila od smlouvy o dílo, zpochybnila
námitkami, že soudy „neprovedly dostatečně dokazování ve věci“, resp. že
dospěly k vadným skutkovým zjištěním zejména proto, že nesprávně zjistily obsah
smlouvy o dílo, nevzaly v úvahu, že účastníci zápisem do stavebního deníku
změnili ujednání o rozsahu a ceně díla a pominuly skutečnost, že prodlení s
předáním díla bylo zapříčiněno žalovanými, kteří neposkytli potřebnou
součinnost při provádění díla. Oproti odvolacímu soudu také prosazuje, že v
řízení prokázala, že dílo žalovaným dne 13. 10. 2008 předala a namítá, že
odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl jí navržený důkaz znaleckým
posudkem. Všechny tyto výtky směřují primárně proti správnosti, resp. úplnosti
skutkových zjištění odvolacího soudu a proti jeho hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková
zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz
§ 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Neobstojí ani názor žalobkyně, že podle judikatury Ústavního soudu (žalobkyně
sice na konkrétní rozhodnutí neodkazuje, avšak jedná se o nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. I.
ÚS 2398/14), lze námitku, že soudy porušily její právo na
spravedlivý proces, podřadit způsobilému dovolacímu důvodu nesprávného právního
posouzení věci „bez ohledu na to, zda důvody pro závěr o porušení základního
práva vycházejí ze zjištěných vad řízení, zahrnujících i případné vady týkající
se provádění a hodnocení důkazů, jejichž důsledkem mohou být nesprávné skutkové
závěry“. Žalobkyně totiž ani v tomto směru nedostála požadavkům na náležitosti
dovolání kladeným ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (viz výše). Bezvýznamné jsou pak výhrady žalobkyně proti odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně. Lze uzavřít, že dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání (§ 241a
odst. 1 o. s. ř.) žalobkyně ve svém dovolání neuplatnila; Nejvyšší soud proto
její dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Zbývá posoudit dovolání žalovaných. Podle 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Prostřednictvím tohoto důvodu zpochybnili žalovaní právní závěr odvolacího
soudu, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele podle § 150 o. s. ř. pro
nepřiznání nákladů řízení před soudy obou stupňů jim coby procesně úspěšné
straně. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2438/2013, a ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, v nichž je
dovozováno, že při aplikaci § 150 o. s. ř. je nutné „vycházet z posouzení všech
okolností konkrétní věci… a že „při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné
zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním
a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen
poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by
se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka“. Prosazují, že je rovněž nutné zvážit okolnosti, které vedly k soudnímu
uplatnění nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení označují ve
světle judikatury Nejvyššího soudu za libovůli, neboť odvolací soud neměl pro
takové rozhodnutí dle jejich názoru žádné podklady. Za důvod hodný zvláštního
zřetele nelze mít skutečnost, že reklamovali vady a nedodělky díla pouze ústně,
neboť právní posouzení věci na této skutečnosti vůbec nespočívalo (odvolací
soud vyšel ze zjištění, že dílo nebylo předáno). Dále podrobně líčí okolnosti
zhotovování díla a poukazují na jednání žalobkyně - zhotovitele díla, které
vyústilo v zamítnutí žaloby a mělo by tudíž svědčit pro přiznání nákladů řízení
v jejich prospěch (jako procesně úspěšné strany).
Dovolání žalovaných je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se
výkladu a aplikace ustanovení § 150 o. s. ř.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná
soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti
účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení § 150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval v řadě svých
rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je
obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle
§ 150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se
rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě
nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci
úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném
účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při
zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první
řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení;
je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady
řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména
majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj
účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo
4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1
až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že „důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v konkrétních
okolnostech projednávané věci“. Jako významné přitom zmiňuje okolnosti, které
vedly k soudnímu uplatnění nároku, a v tomto směru přisvědčuje soudu prvního
stupně, že „ani postup žalovaných v době zhotovování díla a při následných
rozporech o vícepráce a vady díla nebyl zcela korektní“ (soud prvního stupně
sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postup žalovaných při vytýkání
tvrzených vad a nedodělků nebyl zcela korektní, avšak tuto skutečnost při
rozhodování o nákladech řízení neposuzoval ani nezohlednil, neboť vyšel ze
zjištění, že dílo nebylo řádně dokončeno ani předáno, a nebylo prokázáno, že by
si účastníci sjednali vícepráce a nadstandardní dodávky nad rámec smlouvy o
dílo). Odvolací soud uzavřel, že „žalovaní svou nedbalostí ke vzniku sporu
rovněž přispěli, když nejenže reklamovali vady a nedodělky toliko ústně a
nikoliv písemně, ale netrvali ani na konkretizaci zápisů ve stavebním deníku“ a
s ohledem na tyto okolnosti v předprocesním stadiu sporu považoval použití §
150 o. s. ř. za spravedlivé. Z toho, jak vykládá ustanovení § 150 o. s. ř. Nejvyšší soud je zřejmé, že
posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele nemůže být založeno na posouzení
soudem izolovaně vybraných okolností, nýbrž vyžaduje zvážení všech okolností
sporu a poměrů účastníků, které by mohly být pro aplikaci § 150 o. s. ř. významné.
Již v tomto směru odvolací soud pochybil, neboť nepřihlédl k dalším
okolnostem případu, zejména k těm, které vedly k zamítnutí žaloby a které tudíž
mohly rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ovlivnit (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013). Nelze rovněž
přehlédnout, že za okolnost hodnou zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady
nákladů řízení před soudy obou stupňů procesně zcela úspěšným žalovaným
považoval odvolací soud něco, co je v logickém rozporu se skutkovými závěry, na
nichž je založeno posouzení oprávněnosti žalobou uplatněného nároku. Nebylo-li
totiž dílo dokončeno a předáno, nemohli žalovaní ani uplatňovat nároky z titulu
odpovědnosti za vady díla a je tudíž irelevantní hodnotit v souvislosti s
rozhodováním o nákladech řízení postup a formu, jakým měli vady a nedodělky
vytýkat. S přihlédnutím ke všem skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud
vycházel při právním posouzení věci samé, neobstojí jako důvod pro nepřiznání
náhrady nákladů řízení úspěšným žalovaným ani to, že žalovaní „měli trvat na
bližší specifikaci dodávek, případně uvedení jejich cen“. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí pak zcela absentuje hodnocení poměrů účastníků i toho,
jak se jeho rozhodnutí dotkne poměrů oprávněného účastníka (zde žalovaných). Lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu nevychází z posouzení všech
okolností dané věci, které mohly ovlivnit závěr o aplikaci § 150 o. s. ř., a je
tudíž neúplné, resp. nesprávné. Protože se odvolací soud při výkladu a aplikaci § 150 o. s. ř. odchýlil od
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné;
Nejvyššímu soudu nezbylo než rozsudek odvolacího soudu v částech, jimiž rozhodl
o nákladech řízení, zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale
znovu i o nákladech původních řízení, včetně řízení o dovolání žalovaných (§
243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.