Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti K. V., zast. JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008, č.j. 28 Cdo 3579/2006-166, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2005, sp.zn. 24 Co 314/2005, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující: Čl. 36 odst. 2 Listiny:
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci soudem, by bylo porušeno, pokud by komukoli byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, proto je stěžovatelčino tvrzení o porušení těchto základních práv bezdůvodné.
Stěžovatelka musí respektovat, že procesní postupy jsou, v zájmu právní jistoty, upraveny příslušnými řády, v její věci především občanským soudním řádem. Je proto třeba respektovat adekvátní ustanovení stanovená pro uplatnění práv, včetně podávání opravných prostředků a lhůt pro jejich podání. Není pochyb o tom, že stěžovatelka byla v písemném vyhotovení rozhodnutí orgánu veřejné moci řádně a správně poučena o možnosti podání žaloby podle V. části obč. soudního řádu. Toto poučení, jakož i následky jeho nerespektování nemůže zvrátit ani tvrzené (a navíc nedokázané) nesprávné ústní poučení pracovnice tohoto orgánu.
Pokud by se její tvrzení prokázalo, bylo by možné kalkulovat s nastoupením jiných právních následků; nelze však namítat včasnost podání žaloby.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. prosince 2008
Ivana Janů předsedkyně senátu