Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jaroslava Brože, zastoupeného JUDr. Petrem Langerem Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 1331/31, o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci, takto: Soudce Ludvík David je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2609/15
.
1. Soudce II. senátu Ústavního soudu JUDr. Ludvík David přípisem ze dne 28. ledna 2016 oznámil předsedovi I. senátu, že podle rozvrhu práce byl v předmětné věci určen jako soudce zpravodaj, přičemž s poukazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, žádá o posouzení objektivní podjatosti jeho osoby.
2. JUDr. Ludvík David uvedl, že se stěžovatelem JUDr. Jaroslavem Brožem jej pojí dlouholetý přátelský vztah a v minulosti i pracovní závazky. Není sice v posledních letech se stěžovatelem v takřka žádném kontaktu, a i proto se v předmětné věci necítí být subjektivně podjatý. Domnívá se však, že je nutno posoudit otázku objektivní podjatosti.
3. S ohledem na uvedené skutečnosti JUDr. Ludvík David navrhoval, aby I. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení podle § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu, rozhodl, zda je nebo není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 2609/15
.
4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
5. Vzhledem k uváděným okolnostem má posuzující senát za to, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce JUDr. Ludvíka Davida je v dané věci splněna.
6. Na základě ustanovení § 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 věty druhé zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/16) rozhodl I. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu
S ohledem na obsah dohody o právní pomoci totiž tuto dohodu nebylo možné považovat za dohodu "v dobrém i zlém", jak prezentoval stěžovatel, neboť krajský soud při zvažování přiměřenosti odměny uvažoval všechny tři složky obsažené v článku II této smlouvy. Dále uvedl, že podle ustanovení § 574 odst. 1 obchodního zákoníku může mandant smlouvu kdykoliv částečně nebo v celém rozsahu vypovědět, což vedlejší účastník učinil. V posuzované věci prý bylo evidentní, že s ohledem na dlouholetou předchozí spolupráci stěžovatele s Josefem Figurou stěžovatel s touto možností nepočítal (ač s ní počítat měl), a tudíž do smlouvy o poskytnutí právní pomoci, kterou koncipoval, nezahrnul žádná pravidla o tom, jak bude v případě výpovědi postupováno ohledně cílové odměny.
Ta byla vázána až na připsání pravomocně přisouzeného přísudku na účet vedlejšího účastníka. Za této situace se dle názoru odvolacího soudu nedá hovořit o tom, že by soudy při posuzování nároku stěžovatele na odměnu za zastupování porušily principy autonomie vůle smluvních stran či zásadu legitimního očekávání, stejně jako ostatní Ústavou České republiky a Listinou zaručená práva stěžovatele. Z těchto důvodů považuje Vrchní soud v Olomouci ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou. K ústavní stížnosti se podrobněji vyjádřil rovněž vedlejší účastník prostřednictvím svého právního zástupce.
Má za to, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, jelikož obecné soudy vyložily a následně aplikovaly zákonné i podzákonné normy zcela v souladu se základními právy a svobodami stěžovatel. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů i příslušný spisový materiál, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením smluvního ujednání o tzv. "cílové odměně" za poskytování právních služeb, konkrétně za zastupování vedlejšího účastníka v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 463/2005, v níž se vedlejší účastník domáhal po státu náhrady škody.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle které zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv, zakotvených v podústavních předpisech, měl jiný názor.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Tyto excesy však Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, v projednávané věci neshledává.
Nalézací i odvolací soud dospěly k závěru, že smlouva o právní pomoci neobsahovala ujednání, jak bude v případě výpovědi smlouvy před ukončením sporu postupováno ohledně cílové odměny. Za této situace dle obou soudů náleží stěžovateli přiměřená část mimosluvní odměny dle advokátního tarifu. S ohledem na tento závěr nepovažoval již odvolací soud za podstatné, zda sjednaná cílová odměna je v souladu s dobrými mravy. Dovolací soud pak uzavřel, že na danou věc lze aplikovat jeho předchozí judikaturu.
Z uvedeného je zřejmé, že se jedná o výklad podústavního práva, který přísluší obecným soudům. Soudy své závěry řádně odůvodnily. Argumenty stěžovatele nedosahují ústavní roviny a Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah. Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Pouče í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 7.
června 2016 David Uhlíř v. r. předseda senátu