Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Františka Pešla a Mgr. Very Pešlové, zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem, sídlem Veveří 365/46, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2025 č. j. 30 Cdo 710/2025-310, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. května 2024 č. j. 15 Co 89/2024-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2023 č. j. 21 C 90/2018-243, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 36 odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou nyní posuzované věci je posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím, kterým je certifikát autorizovaného inspektora (dále jen "Certifikát"), resp. nesprávným úředním postupem stavebního úřadu při jeho zaevidování, na základě kterého došlo k realizaci stavby obchodního centra - Hobby Market, a tvrzenou nemajetkovou újmou stěžovatelů. Obecné soudy se touto otázkou zabývaly za situace, kdy stavba obchodního centra byla dodatečně povolena rozhodnutím Úřadu městské části Brno - Ivanovice.
3. Po kasačním nálezu ze dne 14. 3. 2023 sp. zn. Pl. ÚS 40/22 , Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu stěžovatelů na náhradu nemajetkové újmy zamítl. Dospěl k závěru, že vzhledem k dodatečnému povolení stavby není naplněna podmínka příčinné souvislosti. Námitky stěžovatelů ohledně rozporu rozměrů stavby s územním plánem spadají do územního řízení. V něm byly shledány nedůvodnými. V rámci řízení o dodatečném povolení stavby se stěžovatelé nebránili vůbec. Námitky tohoto obsahu v něm nicméně byly uplatněny jinými osobami a byly shledány nedůvodnými. Újma by tak stěžovatelům vznikla i nebýt nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, protože by nebylo zabráněno realizaci a provozu obchodního centra, z čehož stěžovatelům měla vzniknout újma. Nadto z provedených důkazů vyplývá, že újma měla vzniknout zejména v důsledku řízení o náhradu škody vůči stavebníkovi, a tedy nikoli v souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Zdůraznil, že je-li po zrušení nezákonného rozhodnutí vydáno nové, které se obsahově shoduje s původním, je tím zpravidla legalizován následek původního rozhodnutí. Dodatečným povolením stavebníkovi vzniklo právo stavby. Stěžovatelům nenáleží ani náhrada újmy za dobu, než bylo vydáno dodatečné povolení. K dopadům realizace stavby by totiž došlo i bez Certifikátu nebo nesprávného úředního postupu stavebního úřadu.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Dospěl k závěru, že soudy se při právním posouzení neodchýlily od jeho rozhodovací praxe z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo by vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí. Veškeré tvrzené újmy by byly nahraditelné, pouze pokud by nezákonné rozhodnutí (Certifikát) mělo za následek vznik skutečně neoprávněné stavby. Úsudek o tom, zda stavba byla nebo nebyla dodatečně legalizována, lze zásadně načerpat z již existujícího rozhodnutí, v němž se tato otázka přímo posuzovala.
6. Podle stěžovatelů jsou napadená rozhodnutí neústavní. Rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení stojí na zjevném překročení limitů územního plánu. Stavební úřad je postavil na objektivně lživých tvrzeních. Rozhodnutí bylo nadto doručováno veřejnou vyhláškou a stěžovatelé se o něm fakticky dozvěděli až po nabytí právní moci. Obecné soudy se touto otázkou odmítly zabývat. Stěžovatelé navíc upozorňují na nepřípustné dvojí měřítko ve sporech vůči státu a vůči soukromoprávním stavebníkům. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1131/2019 vyplývá, že porušení povinnosti stavět jen na základě stavebního zákona je úmyslným porušením právní povinnosti bez ohledu na pozdější dodatečné povolení. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud v usnesení ze dne 31. 5. 2010 sp. zn. IV. ÚS 121/10 . Z důkazů navrhovaných stěžovateli vyplývá, že správní orgán ani správní soud nekonstatovaly, že by stavba byla v souladu s územním plánem. Pouze konstatovaly, že stavební povolení bude moci být vydáno až při splnění limitu rozsahu prodejních ploch.
7. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
9. Stěžovatelé v posuzované věci brojí proti posouzení příčinné souvislosti mezi pochybeními při vydávání Certifikátu a tvrzenou újmou stěžovatelů, kterou obecné soudy nedovodily s ohledem na dodatečné povolení stavby.
10. V první řadě ústavní stížnost zpochybňuje správnost dodatečného povolení. Tyto námitky nicméně spadají především do řízení, které vedlo k jeho vydání. Na tom nic nemění ani to, že dodatečné povolení bylo doručováno veřejnou vyhláškou.
11. Jde-li o samotné posouzení příčinné souvislosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy se s námitkami dostatečně a srozumitelně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou [srov. nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09
(N 207/54 SbNU 565), nebo ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3754/19
(N 95/100 SbNU 130), bod 10]. Neústavnost nepůsobí ani skutečnost, že soudy vyšly z dodatečného povolení, aniž by se samy věcně zabývaly naplněním podmínek pro jeho vydání. Stěžovatelé přehlíží, že dodatečné povolení bylo veřejnou listinou se všemi důsledky s tím spojenými (srov. zejm. § 134 a § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). K závěru, že nezkoumání splnění předpokladů pro dodatečné povolení stavby, a tedy i věcné správnosti tohoto rozhodnutí, není neústavní, dospěl Ústavní soud i v nedávném usnesení ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1953/25
. Stejně jako v odkazovaném rozhodnutí, ani v nyní posuzované věci se stěžovatelé proti dodatečnému povolení nebránili, ale jiného posouzení se domáhají až před civilními soudy. Rozhodné je, že dodatečné povolení stavby nabylo právní moci a nebylo zrušeno. Samo tak nemohlo být odpovědnostním titulem.
12. Výše uvedené závěry neznamenají, že dojde-li ke zrušení nezákonného rozhodnutí, a následně bude vydáno nové rozhodnutí se stejným obsahem, je tím vždy vyloučena odpovědnost státu za následky nezákonného rozhodnutí. Na takovém závěru ostatně ani obecné soudy v nyní posuzované věci svá rozhodnutí nepostavily. Lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který soulad své judikatury s napadenými rozhodnutími odůvodnil správností zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec nebo by vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí (bod 12. napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V napadených rozhodnutích soudy shledaly, že tvrzená újma by vznikla i pokud by nedošlo k pochybení v souvislosti s vydáním Certifikátu, neboť tato pochybení nic nezměnila na tom, že právo stavby stavebníkovi (dodatečným povolením) vzniklo.
13. Stěžovatelé dále poukázali na "dvojí měřítko" v případech odpovědnosti státu za vydání nezákonného stavebního povolení a odpovědnosti stavebníka za porušení povinnosti stavět ve smyslu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, jen na základě stavebního povolení. Opomíjí však odlišnou podstatu obou odpovědností, která má vliv i na posouzení příčinné souvislosti. U odpovědnosti státu je klíčové z hlediska příčinné souvislosti posoudit, zda nesprávný, resp. nezákonný výkon veřejné moci byl důvodem vzniku újmy. Došlo-li by k újmě i přes tuto nesprávnost, resp. nezákonnost (jako v právě posuzované věci), je tím vyloučena příčinná souvislost. Oproti tomu odpovědnost stavebníka byla ve stěžovatelem odkazovaných věcech postavena na nezákonnosti jeho jednání, na čemž nic nezměnilo ani dodatečné povolení stavby.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, odmítl jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu