USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) F. P. a b) V. P., obou zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 3 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 90/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 89/2024-270, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se poté, co již bylo ve věci rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 9. 2019, č. j. 21 C 90/2018-84, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020, č. j. 15 Co 61/2020-122, a následně rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2021, č. j. 30 Cdo 3489/2020-153, a nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 40/22 (o jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla žalobcům vzniknout nesprávným úředním postupem, který spatřovali v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když řízení o jejich návrhu ze dne 27. 9. 2012 podle § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád – dále jen „s. ř.“, bylo zahájeno dne 2. 10. 2012 a skončilo v důsledku průtahů až právní mocí vydaných rozhodnutí s účinky ke dni 14. 7. 2017), domáhají po žalované zaplacení 1 800 000 Kč s příslušenstvím každému z nich jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která (dle jejich tvrzení) vznikala průběžně od počátku léta 2010 a spočívá v posttraumatické stresové poruše, mající původ v prožitém stresu, když v případě žalobkyně se jedná až o onemocnění depresí; ve snížení kvality bydlení; ztrátě radosti ze života; nutnosti proti své vůli snášet imise z realizace a provozu stavby; když mají stavy úzkosti, podrážděnosti, trpí depresí, nespavostí resp. mají zhoršenou kvalitu spánku, a to jak v důsledku výše zmíněného stresu, tak v důsledku hlukových imisí stavby; mají bolesti hlavy, sníženou koncentraci, obsedantní myšlenky, nechutenství, pocity úzkosti a vyčerpání, a konečně mají pocit ze ztráty důvěry ve fungování právního státu; u žalobce nedošlo navíc k dokončení atestace.
2. Dle žalobců takto specifikovaná újma je v příčinné souvislosti s postupem stavebního úřadu ve spojení s nezákonným rozhodnutím, kterým je certifikát autorizovaného inspektora M. T. ze dne 23. 3. 2010, č. 711007 – dále jen „Certifikát“, když došlo v důsledku nesprávného úředního postupu k zahájení realizace stavby: „Brno – Ivanovice Obchodní centrum – Hobby Market“ – dále také jen „stavba“, jejímu provedení a následně k jejímu provozu, a to podle Certifikátu, který nesplňoval podmínky pro jeho vydání, a proto neměl být vydán. Tím docházelo k imisím do sféry žalobcům, respektive k imisím na jejich nemovité věci, tj. pozemku p. č. XY a p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, což způsobilo výše specifikované újmy oběma žalobcům.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. 21 C 90/2018-243, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 5. 2024, č. j. 15 Co 89/2024-270, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
5. Pokud jde o předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou nemajetkovou újmu žalobců spočívající v nezákonném rozhodnutí, soud prvního stupně konstatoval, že žádné rozhodnutí, které by bylo možno v intencích ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, kvalifikovat jako nezákonné, žalobci tvrzeno nebylo.
6. Soud prvního stupně po posouzení skutkové stránky věci též neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzenou újmou žalobců a nesprávným úředním postupem správního orgánu, tedy stavebního úřadu – Úřadu městské části Brno – Ivanovice, jak tvrdili žalobci, pokud by mělo jít o nesprávný úřední postup spočívající v nekonání tohoto stavebního úřadu ve vztahu k otázce způsobilosti stavby pro zkrácené řízení, když po zaevidování Certifikátu vydaného autorizovaným inspektorem stavební úřad nezajistil vypořádání námitek uplatněných osobami, které by byly účastníky stavebního řízení, ani usnesením nerozhodl o námitkách ve své působnosti, ani o nezpůsobilosti stavby pro takové zkrácené řízení. Pokud by totiž stavební úřad dostál svým povinnostem korelujícím kontrolnímu oprávnění tohoto stavebního úřadu dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, zjistil by, že nebyly splněny podmínky pro vydání Certifikátu.
7. Jinými slovy, soud má, na rozdíl od žalobců, za to, že nelze uzavřít, že nebýt nesprávného úředního postupu stavebního úřadu, bylo by zabráněno předmětné realizaci a provozu stavby, a tedy i jejich tvrzené nemajetkové újmě. Tvrzená obrana žalobců proti stavbě, tedy, že tato stavba svou velikostí překračovala limity dané územním plánem města Brna, dle názoru soudu, nemohla zabránit a ovlivnit faktickou realizaci stavby.
8. Odvolací soud plně souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v důsledku dodatečného povolení stavby došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi vydáním Certifikátu, resp. nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, který Certifikát zaevidoval, aniž tento splňoval všechny zákonem stanovené podmínky podle § 117 odst. 1 až 4 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění platném a účinném v době vydání Certifikátu – dále jen „stavební zákon“, z důvodu, že autorizovaný inspektor neopatřil vyjádření všech dotčených osob, které by jinak byly účastníky stavebního řízení, a tvrzenou újmou. V důsledku tohoto chybného postupu autorizovaného inspektora, který Certifikát vydal, a též stavebního úřadu, který Certifikát přes tuto vadu zaevidoval, bylo následně v řízení podle § 142 odst. 1 s. ř. deklarováno, že na podkladě Certifikátu právo stavby ke stavbě nevzniklo. Jestliže však následně stavební úřad k žádosti stavebníka o dodatečné povolení stavby stavbu dodatečně povolil, došlo k nápravě stavu, kdy stavba byla postavena na základě vadného Certifikátu, který nebyl způsobilým založit právo stavby ve zkráceném stavební řízení podle § 117 a násl. stavebního zákona. V rámci posouzení žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení stavební úřad oznámil zahájení stavebního řízení všem známým účastníkům řízení a dotčeným orgánům a nařídil k projednání žádosti ústní jednání. Stavební úřad do okruhu účastníků stavebního řízení zahrnul též žalobce. Námitky účastníků vypořádal způsobem, jenž popsal na stranách 15 až 19 svého rozhodnutí. Dodatečné stavební povolení nabylo právní moci, žalobci proti jeho vydání řádným opravným prostředkem nebrojili.
9. Jelikož stavba byla dodatečně povolena, k dopadům realizace stavby do sféry žalobců by došlo i bez Certifikátu či nesprávného úředního postupu stavebního úřadu při jeho evidenci. Podstatné je, že stavba byla dodatečně povolena.
10. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
11. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti požadavku žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené v souvislosti s vydáním Certifikátu, jenž deklaroval, že stavba ze strany společnosti Heršpická – správa nemovitostí s. r. o. může být stavebníkem po právu provedena, postavil na tom, že tento Certifikát nebyl vydán v souladu se zákonem, neboť posléze rozhodnutím Odboru územního a stavebního řízení Magistrátu města Brna ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, bylo určeno, že stavebníkovi nevzniklo právo stavby stvrzené Certifikátem.
Dodal však, že ke stavbě v tomtéž formátu by došlo i nebýt Certifikátu, což plyne z toho, že dne 12. 4. 2022 Úřad městské části Brno – Ivanovice vydal dodatečné stavební povolení, jež nabylo právní moci a které vycházelo z toho, že ohledně stavby existuje pravomocné územní rozhodnutí ze dne 19. 5. 2006 a rovněž pravomocné rozhodnutí o umístění stavby ze dne 19. 6. 2006 ve znění rozhodnutí Magistrátu města Brna ze dne 31. 8. 2009 (viz odstavce 5, 11 a 18 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku), která byla (na rozdíl od Certifikátu) rozhodujícím podkladem pro vydání dodatečného stavebního povolení stavby ze dne 12.
4. 2022, č. j. MCBIVA 00722/22, Úřadu městské části Brno – Ivanovice. Za situace, kdy Certifikát sice byl vydán „nezákonně“ a primárně na jeho základě nemělo dojít ke stavbě, avšak nebyl na překážku pozdějšímu vydání dodatečného stavebního povolení stavby, odvolací soud uzavřel, že mezi vydáním zákonu odporujícího Certifikátu a faktem, že došlo ke stavbě, není příčinná souvislost, a tedy příčinnou souvislost nelze dohledat ani mezi údajnou újmou žalobců v souvislosti s vydáním Certifikátu, jenž měl podle žalobců vyústit ve stavbu.
Ke stavbě by totiž došlo bez ohledu na jeho existenci.
12. Právě uvedené právní posouzení situace je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle níž z hlediska zjištění příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a újmou (tj. z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí, zde Certifikátu, na jehož základě došlo k realizaci stavby, z něhož plyne, že tento Certifikát má povahu veřejnoprávního aktu; srovnej nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 40/22) je zpravidla třeba zohlednit konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné rozhodnutí vydáno.
Novým rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, totiž zpravidla dojde k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou, a nezákonností daného rozhodnutí proto nemůže být dán poměr příčiny a následku. Tvrdí-li žalobci, že mimo vzniknuvší škodu jim byla v důsledku nezákonného rozhodnutí (které v konečném důsledku vedlo k realizaci stavby) způsobena též újma nemajetkového charakteru, je i zde nutno, aby tvrdili a prokázali, že nebýt nezákonného rozhodnutí (zde Certifikátu), ke vzniku stavby by nikdy nedošlo, tedy byly zde takové okolnosti, pro které realizace stavby nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Podstata frustrace žalobců totiž tkví v tom, že došlo ke stavbě v blízkosti jejich nemovitých věcí. Jestliže tato stavba byla bez ohledu na Certifikát dodatečně povolena, ex post vyšlo najevo, že navzdory předchozímu nezákonnému aktu (Certifikátu) je její existence včetně jejího rozsahu po právu a žalobci byli a jsou povinni její existenci strpět. Existence předchozího protiprávního aktu (Certifikátu), byť původně právě on byl důvodem pro realizaci stavby, je za takových okolností nepodstatná.
V projednávané věci přitom žalobci nemají prostor k prokázání, že existují takové okolnosti, pro které realizace stavby nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, neboť v daném případě dodatečným stavební povolením byla stavba prohlášena za legální ve stavu, v jakém byla realizována (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2537/2024).
13. Namítají-li žalobci, že odvolací soud nerozlišil, že žalobci uplatnili právo jednak na náhradu nemajetkové újmy spojené s tím, že museli strpět existenci stavby a její vliv na okolí (negativní vliv na psychické zdraví, rozvinutí posttraumatické stresové poruchy/deprese, související stres a duševní vypětí), jednak právo na náhradu nemajetkové újmy spojené s nutností bránit se následkům Certifikátu i jeho zaevidování ze strany stavebního úřadu, vyhledávat kvalifikovanou právní pomoc a prostředky právní ochrany, narážet na nejednotnost výkladu ze strany různých správních orgánů či soudů, apod. [námitka ad 4) dovolání], u všech těchto údajných následků se uplatní výše uvedené, tedy že právo na jejich odčinění by měli jen tehdy, když nezákonné rozhodnutí (zde Certifikát) mělo za následek vznik skutečně neoprávněné stavby.
Tak tomu však v projednávané věci nebylo, stavba byla později posouzena jako legální na základě dodatečného stavebního povolení. Jestliže tedy žalobci proti její existenci brojili skrze napadení zákonnosti Certifikátu, bránili se proti výsledku, jenž z pohledu práva obstojí. Namítají-li žalobci, že odvolací soud nerespektoval rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2888/2019, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017, tyto rozsudky jsou s výše uvedeným v souladu, a nikoliv v rozporu.
Jestliže nemůže požadavek žalobců na poskytnutí zadostiučinění v důsledku ani jedné z tvrzených újem uspět a odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v úhrnu ozřejmí, proč tomu tak je, není na místě odvolacímu soudu vytknout, proč se důvodností každé z nich nezabýval zvlášť.
14. Žalobci dále vznášejí výhradu, že se odvolací soud v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2634/98, odmítl zabývat otázkou, je-li daná stavba v rozporu s územním plánem, a nesprávně učinil úsudek o souladu stavby s územním plánem výhradně z dodatečného stavebního povolení, ačkoliv podle § 135 odst. 2 o. s. ř. z existujícího rozhodnutí měl jen „vycházet“, ale nikoliv mít jeho úsudek za skutkovou danost [námitka ad 1) dovolání].
Žalobci však pomíjejí, že při posuzování, že úsudek o tom, zda stavba byla či nebyla dodatečně legalizována, lze zásadně načerpat právě z již existujícího rozhodnutí, v němž se tato otázka přímo posuzovala, zde právě z rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení (viz již zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Prověřovanou skutkovou okolností však v posuzovaném případě je právě to, zda došlo k dodatečné legalizaci žalobci sporovaného stavu (tedy to, zda existuje pravomocné a závazné rozhodnutí o takové legalizaci), nikoliv to, zda toto rozhodnutí je či není věcně správné.
Otázka výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. a otázka existence rozhodnutí o dodatečném povolení stavby přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť je odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že není příslušný přezkoumávat věcnou správnost dodatečného stavebního povolení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2537/2024). Ani tato argumentace žalobců tedy neobstojí, neboť rozsudek odvolacího soudu je i v této otázce v souladu, a nikoliv v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Výše uvedeným je zároveň a s rovněž záporným výsledkem vypořádána i argumentace žalobců uvedená pod bodem ad 2) dovolání, podle níž ve smyslu rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016, sice novým rozhodnutím má zpravidla dojít k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, ale nejde o závěr absolutní.
Z judikatury Nejvyššího soudu označené žalobci se podává, že existuje-li rozhodnutí o legalizaci údajně nelegálního stavu, soud je má při posuzování požadavku respektovat; pouze v případě, že takové rozhodnutí není (proto, že meritorní správní řízení nebylo ukončeno meritorně), je na místě se zabývat tím, s jakým meritorním výsledkem by řízení skončilo. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo. Z týchž důvodů neobstojí ani úsudek žalobců uvedený v bodu ad 3) dovolání, podle něhož se odvolací soud měl zabývat dokazováním i v tom směru, zda stavba měla být povolena v rozsahu, v němž byla realizována.
15. Namítají-li žalobci, že v nyní projednávané věci nebylo dodatečné stavební povolení vydáno v témže řízení jako původní Certifikát a že právě proto parametry předmětné stavby, resp. důvody její nezákonnosti, mají být předmětem dokazování [výhrada ad 4) dovolání], přehlíží, že k realizaci stavby došlo původně právě na základě Certifikátu. Poté, co bylo pravomocně rozhodnuto, že Certifikát neměl být vydán, uskutečnilo se řízení o dodatečném stavebním povolení, jež se zabývalo věcným posouzením téže záležitosti (zda stavba má nebo nemá být pokládána za legální). Meritorně se tedy jedná o kompatibilní procedury, které vytvářejí nedílný celek. Jestliže k nim odvolací soud takto přistupoval, jednal v souladu, a nikoliv v rozporu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. Vzhledem k tomuto faktu neobstojí ani výhrada žalobců uvedená v bodu ad 5) dovolání, podle níž je třeba vyřešit otázku, „zda je rozhodnutí o dodatečném stavebním povolení stavby, která byla dříve povolena nezákonným certifikátem autorizovaného inspektora a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, v důsledku čehož bylo pravomocně deklarováno, že stavebníkovi právo stavby nevzniklo, způsobilé vyvolat přetržení příčinné souvislosti k nemajetkové újmě, vzniklé v souvislosti s touto stavbou vlastníkům dotčených sousedních nemovitostí, za předpokladu, že taková stavba přesahuje limity územního plánu pro dané území?“ Tato otázka je totiž již zodpovězena úsudkem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, tak, že novým rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, zpravidla dochází k legalizaci následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou, a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku (srovnej i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). Z tohoto závěru mimo jiné plyne, že není podstatné, zda rozhodnutí téhož obsahu bude vydáno v totožném řízení, ale to, že se jedná o obsahově totožné rozhodnutí, které vede k témuž výsledku, jako původní akt, jenž dříve neobstál (zde Certifikát).
16. Dovolání pak není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku
soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. 17. K vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu