ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců
a) D. D., zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze
1, Truhlářská 1104/13, a b) H. D., zastoupené JUDr. Rao Varad Uppaluri,
advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalované České
republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské
náměstí 6, o zaplacení 3 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 15/2014, o dovolání žalované proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 123/2015-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2015, č. j. 64 Co 123/2015-104,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2014, č. j. 25 C
15/2014-54, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce a) se domáhá zaplacení částky 2 533 333,33 Kč s
příslušenstvím, žalobkyně b) se domáhá zaplacení částky 1 266 666,67 Kč s
příslušenstvím (částky odpovídají poměru spoluvlastnického podílu žalobců na
nemovitosti, domě č. p. na pozemku parc. v k. ú. N.) jako náhrady škody, která
jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí (stavebního povolení)
stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006, č. j.
P4/133697/05/OST/POPI/13971, kterým byla povolena změna stavby domu č. p. na
pozemku parc. č. v k. ú. N., jež sousedí s domem v jejich vlastnictví. Hodnota
nemovitosti žalobců se provedenou stavební změnou na sousedním domě snížila a v
tom spočívá jimi tvrzená škoda.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 12. 2014, č. j. 25 C 15/2014-54, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
a) částku 2 533 333,33 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobkyni b) částku 1 266
666,67 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobní návrh, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobcům z přiznaných částek zákonný úrok z prodlení za dobu
od 31. 8. 2013 do 28. 2. 2014 (výrok III), žalobci a) přiznal na náhradě
nákladů řízení částku 173 160 Kč (výrok IV), žalobkyni b) přiznal na náhradě
nákladů řízení částku 68 400 Kč (výrok V) a rozhodl, že je žalovaná povinna
zaplatit na účet soudu prvního stupně plnou náhradu nákladů tohoto řízení ve
výši, jež bude uvedena v samostatném usnesení (výrok VI).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích a ve výrocích o
nákladech řízení. Dále rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů
odvolacího řízení žalobci a) ve výši 45 399,20 Kč, žalobkyni b) ve výši 33
105,60 Kč.
4. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobci předběžně uplatnili nárok u žalované dne 30. 8. 2013. Rozhodnutím
(stavebním povolením) stavebního odboru Úřadu městské části Praha 4 ze dne 11. 1. 2006 byla na žádost stavebníka, společnosti R., s. r. o., povolena změna
stavby bytového domu č. p. na pozemku parc. č. v k. ú. N., spočívající ve
zřízení půdní vestavby 5 bytů a ateliéru, v provedení rekonstrukce výtahu a ve
stavebních úpravách krovové konstrukce s výměnou střešní krytiny. Stavební úřad
pokládal za účastníky řízení stavebníka a Bytové družstvo D.. Rozhodnutím
stavebního odboru o povolení změny stavby, kolaudačním rozhodnutím a
rozhodnutím o povolení užívání ze dne 22. 1. 2007 byla povolena změna již
povolené stavby (stavebním povolením ze dne 11. 1. 2006) podle skutečného
provedení stavby, spočívající v posunutí mezibytových příček a bylo povoleno
užívání stavby, tj. vybudovaných 5 bytů a ateliéru v půdní vestavbě domu č. p. . Stavba povolená rozhodnutím ze dne 11. 1. 2006 byla ke dni 22. 1. 2007
realizována. Žalobci se proti stavebnímu povolení bránili žalobou podanou k
Městskému soudu v Praze, který však žalobu odmítl, neboť ji posoudil jako
odvolání a postoupil ji Magistrátu hl. m. Prahy, odbor stavební (dále jen
„odvolací správní orgán“). Ten rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 (které nabylo
právní moci dne 13. 8. 2007) zamítl odvolání žalobců proti stavebnímu povolení,
neboť povolená změna stavby nemá vliv na výkon jejich vlastnického práva. Žalobci nebyli účastníky stavebního řízení a nemají právo brojit proti
stavebnímu povolení odvoláním. O podané správní žalobě rozhodl Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2009, č. j. 9 Ca 330/2007-52, tak, že zrušil
rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 26. 7. 2007 a věc mu vrátil k
dalšímu řízení s odůvodněním, že jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť
chybí úvaha o tom, z jakých důvodů nemohou být žalobci dotčeni povolovanou
stavbou a z jakých důvodů nejsou účastníky řízení. Nejvyšší správní soud
rozsudkem ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 9 As 11/2010, rozhodl o podané kasační
stížnosti odvolacího správního orgánu tak, že ji zamítl s tím, že není zřejmé,
na základě jakých skutečností správní orgán rozhodoval a jakými úvahami se při
posouzení účastenství žalobců ve stavebním řízení řídil. Odvolací správní orgán
rozhodnutím ze dne 1. 9. 2010 (které nabylo právní moci dne 16. 9. 2010) o
odvolání žalobců (rozsudkem Městského soudu v Praze se obnovilo pravomocně
ukončené řízení o odvolání proti stavebnímu povolení) rozhodl tak, že stavební
povolení zrušil a věc vrátil k novému projednání. Důvodem pro zrušení
stavebního povolení bylo pochybení stavebního úřadu prvního stupně v určení
okruhu účastníků stavebního řízení. Stavební úřad prvního stupně usnesením ze
dne 22. 6. 2012 zastavil řízení s tím, že se žádost o vydání stavebního
povolení stala bezpředmětnou (stavba byla provedena a zkolaudována v době
existence platného pravomocného stavebního povolení, jež bylo zrušeno až dne
16. 9. 2010). Rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 22. 6.
2012 nabylo právní
moci, žádné další řízení před stavebním úřadem, v němž by byla řešena otázka
povolení již provedených úprav domu č. p. , nenásledovalo. Nebylo zahájeno a
vedeno řízení o odstranění stavby, nebyla podána žádost o dodatečné povolení
stavby (takové povolení vydáno nebylo). Z Doplňku studie oslunění a denního
osvětlení č. 102/2005 vyplývá, že z hlediska oslunění nebyl nejvýše položený
byt v domě č. p. vůbec ovlivněn. Denní osvětlení posuzovaných místností nejvýše
položeného bytu v domě č. p. se vlivem půdní vestavby objektu č. p. nesnížilo
pod meze ČSN 730580-2. Ze Studie denního osvětlení a proslunění č. 1/2011
vyplývá, že z hlediska oslunění nedošlo k žádné změně. Ve všech místnostech
bytového domu žalobců na straně přivrácené k přestavovanému domu došlo vlivem
nadstavby domu č. p. ke zhoršení hodnot činitele denní osvětlenosti, vlivem
nadstavby došlo k poklesu hodnot činitele denní osvětlenosti DV pod hodnotu
požadovanou normou ČSN 730580-1. Ze znaleckého posudku č. 2273-118/13 a z
výslechu znalce bylo zjištěno, že provedenou půdní vestavbou 5 bytů a ateliéru
v domě č. p. se snížila obecná cena domu č. p. . Snížení obvyklé ceny domu č. p. odpovídá částce 3 800 000 Kč. Obecná či tržní cena domu č. p. se snížila,
protože vlivem nástavby na sousedním domě se změnily uživatelské návyky a
zvyklosti obyvatelů bytů v domě č. p.. Kupující stále více zajímá poloha a
okolí nemovitosti. Dům č. p. lze rozdělit na bytové jednotky. Půdní vestavbou
vedlejšího domu je nejvíce zasažen podkrovní byt, kde došlo ke ztrátě soukromí
a ztrátě výhledu (pokud by byl prodáván samostatně jako bytová jednotka, tržní
cena by byla podstatně nižší). Došlo i k dalšímu zasažení u níže položených
bytů – zhoršením denní osvětlenosti bytů. Pokud by byl dům prodáván za účelem
užívání bytů, zhoršení kvality bytů se vlivem okolí domu do jeho ceny negativně
promítne. Výsledný odhad snížení obvyklé ceny odpovídá takovému poměru obvyklé
ceny, o který se snížila výnosová hodnota domu (8 %).
5. Soud prvního stupně věc po právní stránce zhodnotil tak, že v daném
případě jsou splněny všechny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, jejíž
náhrady se žalobci domáhají. Stavební povolení ze dne 11. 1. 2006 je nezákonným
rozhodnutím ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Toto rozhodnutí nabylo právní moci
(odvolací správní orgán pravomocným rozhodnutím ze dne 26. 7. 2007 odmítl
odvolání žalobců). Stavební povolení bylo posléze pro nezákonnost zrušeno
rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010. Jiné obsahově
totožné stavební povolení či dodatečné stavební povolení nebylo vydáno,
stavební řízení skončilo zastavením a řízení o odstranění stavby nebylo
zahájeno. V důsledku existence nezákonného rozhodnutí stavebního odboru ze dne
11. 1. 2006 byla realizována stavba, kterou toto rozhodnutí povolilo. Realizace
této stavby způsobila žalobcům škodu v podobě snížení obecné ceny jejich domu
(výše škody odpovídá poměru jejich spoluvlastnického podílu na domě v částce 3
800 000 Kč, tj. žalobci a/ vznikla škoda ve výši 2/3 a žalobkyni b/ škoda ve
výši 1/3 uvedené částky). Žalobcům vznikla škoda v příčinné souvislosti s
předmětným nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že
nároky žalobců na náhradu škody nejsou promlčeny. Nezákonné stavební povolení
bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010 (byť
právní moc stavebního povolení byla odklizena dříve, a to rozsudkem soudu ve
správním soudnictví), a teprve ode dne doručení tohoto rozhodnutí žalobcům (tj.
dne 16. 9. 2010) započal běh tříleté promlčecí lhůty k uplatnění nároku na
náhradu škody podle § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk. Žalobci dne 30. 8. 2013
podali žádost o náhradu škody k žalované, tím zastavili běh promlčecí lhůty na
dobu šesti měsíců (§ 35 OdpŠk), tj. do 28. 2. 2014. Dne 1. 3. 2014 pokračoval
běh promlčecí lhůty (z níž zbývalo 17 dní). Žaloba byla podána dne 14. 3.
2014.
6. Odvolací soud v prvé řadě shledal irelevantní námitku, že se soud
prvního stupně nezabýval důvody zrušení rozhodnutí o stavebním povolení z
hlediska merita věci, a že nezákonnost rozhodnutí byla vymezena jen tím, že
stavební úřad přezkoumatelným způsobem neposoudil otázku účastenství žalobců ve
stavebním řízení. K existenci nezákonného rozhodnutí se vyslovil Nejvyšší soud
například v rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2397/2006. Relevantní
není ani námitka, že rozhodnutí o stavebním povolení v době jeho zrušení nebylo
pravomocné. Rozhodnutí ze dne 11. 1. 2006 nabylo právní moci a na jeho podkladě
byla změna stavby provedena (srov. výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Rovněž je právně nevýznamnou námitka, že předmětná změna stavby byla provedena
v rozporu se schválenou projektovou dokumentací, a že tvrzenou majetkovou újmu
žalobců nelze spojovat s rozhodnutím o stavebním povolení ze dne 11. 1. 2006.
Odchylky od projektové dokumentace podle skutečného provedení stavby povolené
rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 22. 1. 2007 spočívaly v posunutí
mezibytových příček, podle tvrzení žalobců důvodem snížení hodnoty jejich domu
bylo zastínění a částečné zamezení výhledu v důsledku vztyčení nástavby domu č.
p. realizované na podkladě namítaného rozhodnutí stavebního úřadu. Odvolací
soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že škoda vznikla žalobcům v
příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, jež stávající situaci vyvolalo,
přičemž soud vychází ze stavu, jaký je v době vyhlášení rozhodnutí. Soud
prvního stupně taktéž správně odvozoval počátek tříleté promlčecí doby od
doručení druhého rozhodnutí odvolacího správního orgánu, nikoliv od doručení
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009. Nezákonným rozhodnutím
bylo rozhodnutí o stavebním povolení ze dne 11. 1. 2006 (které bylo po určitou
dobu pravomocné), od jeho zrušení je třeba odvozovat nejen existenci
odpovědnostního titulu, ale i běh promlčecí doby. Ohledně výše majetkové újmy
žalobců soud prvního stupně vycházel z odborných posudků. Lze akceptovat závěr,
že vlivem provedené stavby 5 bytů, ateliéru a zvýšením střechy domu č. p. došlo
k podstatnému zhoršení kvality užívání bytů v domě žalobců. Na námitku
žalované, že platná právní úprava stavebního zákona a jeho prováděcích předpisů
nespojuje umístění a povolení stavby či povolení změny stavby s kompenzací pro
vlastníky sousedních nemovitostí, lze argumentovat, že zkoumání vlivů stavby na
okolí je v popisu činnosti stavebního úřadu a může vyústit i v závěr, že by
realizace stavby vedla k nepřijatelnému zhoršení kvalit prostředí ve smyslu §
25 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním,
ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud pochybil, pokud uvedl, že tříletá promlčecí doba běžela
nikoliv od pravomocného zrušení pravomocného nezákonného rozhodnutí, ale až od
okamžiku doručení rozhodnutí účastníkům či právní mocí nového rozhodnutí
odvolacího správního orgánu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně. Žalobci se o zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze
dne 26. 7. 2007 dozvěděli nejpozději nabytím právní moci rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 4. 2009. Jejich případný nárok tak byl ke dni
uplatnění nároku promlčený, neboť § 32 odst. 1 OdpŠk lze spojovat s oznámením
rozhodnutí o zrušení nezákonného rozhodnutí, nikoliv s dalším postupem
odvolacího správního orgánu ve správním řízení, ve kterém následně došlo ke
zrušení nepravomocného rozhodnutí na základě opravného prostředku. Odvolací
soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.
12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012.
9. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
to zda skutečnou škodu může představovat rozdíl v odhadní ceně nemovitosti z
důvodu, že snížení ceny nastalo kvůli „zamezení výhledu“, když právní řád
vlastníky nemovitostí obecně nechrání před snížením ceny jejich majetku v
důsledku realizace či změny stavby sousední nemovitosti a platná právní úprava
nezná pojem „právo na výhled“ (platná právní úprava nespojuje umístění a
povolení stavby či povolení změny užívání stavby s kompenzací pro vlastníky
sousedních nemovitostí). Žalovaná taktéž uvádí, že nelze zaměňovat případnou
újmu z nemožnosti uplatnění námitek ve správním řízení a tvrzenou újmu z
existence stavby, která sama o sobě (či její rozhodná část) existuje v souladu
s právními předpisy.
10. Žalovaná dále uvádí, že se odvolací soud při posouzení vzniku škody
a v otázce existence příčinné souvislosti odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu
ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3629/2008, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25
Cdo 3118/2012, ze dne 29. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 643/99, a ze dne 19. 3. 2003,
sp. zn. 25 Cdo 344/2001. Nárok na náhradu škody je nárok na náhradu skutečné
škody, která žalobcům vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu či
nezákonného rozhodnutí, jejichž obsahem bylo ze strany správních orgánů či
jiných povinných subjektů porušení právních předpisů, nikoliv takovému snížení
hodnoty majetku, před nímž právní řád vlastníky nemovitostí nechrání a
kompenzaci pro vlastníky sousedních nemovitostí z důvodu realizace jiné stavby
nezná. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013, povinnost posoudit jako předběžnou otázku to, jak by řízení dopadlo,
kdyby v něm bylo pokračováno, soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají,
neboť nemohou předjímat rozhodnutí soudů v dané věci. Za skutečnou škodu lze
tedy považovat prokázaný rozpor kolaudované stavby s právními předpisy a
technickými normami, a to jen takový, který má původ v rozhodnutích či postupu
správního orgánu, nikoliv v jednání stavebníka.
11. Žalobce a) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné
ani důvodné. Odvolací soud při stanovení běhu promlčecí doby postupoval
správně, když její počátek posoudil ode dne doručení rozhodnutí odvolacího
správního orgánu o zrušení nezákonného stavebního povolení (které se doručením
stalo pravomocným). Judikatura, na kterou žalovaná ve svém dovolání odkazuje, s
daným případem nesouvisí. Žalovaná také zaměňuje nezákonné správní rozhodnutí,
jehož zrušení zakládá odpovědnost státu za škodu, a rozhodnutí odvolacího
správního orgánu, kterým bylo zamítnuto odvolání proti nezákonnému
prvostupňovému rozhodnutí. Až rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 1. 9. 2010, kterým bylo nezákonné stavební povolení zrušeno, představuje ono
„zrušovací rozhodnutí“ ve smyslu § 32 odst. 1 OdpŠk, jehož doručením počíná
běžet subjektivní promlčecí doba. Zastíněním nemovitosti, zamezením ve výhledu
a ztrátou soukromí ve vyšších patrech domu dochází k omezení v užívání
nemovitosti a k jejímu znehodnocení. Takové snížení hodnoty věci představuje
skutečnou škodu, která byla žalobci řádně vyčíslena a doložena znaleckým
posudkem. Rozhodovací praxe soudu dovolacího vznik škody snížením hodnoty
nemovitosti vlivem sousední stavby v obecné rovině řeší (opačná argumentace
žalované je proto nepravdivá a účelová). Mylný je i závěr žalované, že právní
řád nechrání vlastníky nemovitostí před snížením ceny jejich majetku v důsledku
realizace stavby sousední nemovitosti (srov. např. čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, § 126 a § 127 zákona č. 40/1964 Sb., § 1042 a § 1013 zákona č. 89/2012 Sb.). Pro úplnost žalobce a) dodává, že nástavba je v současnosti v
důsledku pochybení stavebního úřadu (za které odpovídá žalovaná) realizována
zcela bez stavebního povolení a nelze tedy konstatovat, že existuje v souladu s
právními předpisy. Poukazuje-li žalovaná při posouzení otázky vymezení skutečné
škody a příčinné souvislosti na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 32 Cdo
3629/2008, pak uvedené rozhodnutí na posuzovaný případ nedopadá. Pokud Nejvyšší
soud v uvedeném rozhodnutí vymezuje skutečnou škodu demonstrativním výčtem,
nelze dovodit, že skutečnou škodou nemůže být snížení hodnoty nemovitosti v
důsledku okolní zástavby. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 567/2007
nelze rovněž na posuzovaný případ aplikovat. Došlo ke snížení hodnoty
nemovitosti, přičemž žalobce a) uplatňoval pouze škodu spočívající v rozdílu
mezi cenou nemovitosti před poškozením a cenou po poškození (nepovažoval
náklady na provedení opravy). Ani rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 643/99 na daný
případ nedopadá. Žalovaná v průběhu řízení absenci příčinné souvislosti mezi
zrušeným nezákonným rozhodnutím a škodou netvrdila, ani neprokazovala. V
případě tvrzení žalované o chybném posouzení příčinné souvislosti ze strany
odvolacího soudu se jedná o novou skutečnost, kterou nelze v dovolání uplatnit. Odvolací soud otázku příčinné souvislosti posuzoval ve shodě s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 344/2001. Rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 443/2013 na daný případ taktéž
nedopadá.
Žalobce a) v daném případě nespekuloval, jak by soudy rozhodly, kdyby
postupovaly v souladu se zákonem. Otázka vzniku škody a příčinné souvislosti
jsou navíc otázkami skutkovými (nikoliv právními), kterými se Nejvyšší soud v
dovolacím řízení nemůže zabývat.
12. Žalobkyně b) se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované
ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností
dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázka žalované, zda skutečnou škodu může představovat rozdíl v
odhadní ceně nemovitosti z důvodu, že snížení ceny nastalo kvůli „zamezení
výhledu“, když právní řád vlastníky nemovitostí obecně nechrání před snížením
ceny jejich majetku v důsledku realizace stavby sousední nemovitosti a platná
právní úprava nezná pojem „právo na výhled“ (srov. odst. 9 odůvodnění),
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní
nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v
judikatuře Nejvyššího soudu. Odvolací soud v souladu s judikaturou porovnal
obvyklou cenu předmětné nemovitosti před vznikem škody a obvyklou cenu po
vzniku škody. Takto stanovená cena zahrnuje i hledisko „prodejnosti“ věci
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006,
nebo ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 567/2007). Na uvedeném nic nemění ani
skutečnost, že odvolací soud vzal při posuzování obvyklé ceny nemovitosti v
úvahu mimo jiné to, že došlo ke „ztrátě výhledu“, což nepochybně může mít na
cenu bytového domu vliv.
18. Dovolání je však přípustné pro otázku právního posouzení existence
příčinné souvislosti v případě, kdy po zrušení nezákonného rozhodnutí neskončí
řízení novým rozhodnutím ve věci samé (srov. odst. 10 odůvodnění) a v
návaznosti na to pro posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle § 32
odst. 1 věta druhá OdpŠk (srov. odst. 8 odůvodnění). Tyto otázky odvolací soud
posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odst. 3).
21. Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou existence příčinné
souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a žalobci tvrzenou újmou, neboť od
jejího vyřešení se odvíjí i posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle
§ 32 odst. 1 OdpŠk.
22. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou
událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001,
publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení
příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
23. Není proto důvodná námitka žalobce a), kterou uplatnil ve vyjádření
k dovolání žalované, že je příčinná souvislost otázkou skutkovou, kterou se
dovolací soud nemůže zabývat.
24. Je běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které
vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat
právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné
souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného
jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za
škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo.
Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících
příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z
působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem
škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala
jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné
souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost.
Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku
nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
25. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost
dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a
zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny
(condition sine qua non). Srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní
příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii
adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně
souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou
náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o
kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně
nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“
26. Z hlediska zjištění příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím
a tvrzenou újmou (tj. z hlediska zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec,
nebo vznikla jinak, nebýt nezákonného rozhodnutí) je zpravidla třeba zohlednit
konečný výsledek řízení, ve kterém bylo nezákonné řízení vydáno. Novým
rozhodnutím, které je obsahově shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným
rozhodnutím, totiž zpravidla dojde k „legalizaci“ následku původního
rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou a nezákonností daného rozhodnutí nemůže být
proto dán poměr příčiny a následku (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo
443/2013).
27. Jestliže však původní řízení neskončí vydáním nového rozhodnutí ve
věci samé (jako v této věci, kde stavební řízení skončilo zastavením s tím, že
se žádost o vydání stavebního povolení stala bezpředmětnou), je na žalobcích,
aby tvrdili a prokázali, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, jimi tvrzená
újma by nevznikla nebo by vznikla jinak. V případě žalobců v této věci to
znamená nutnost tvrdit a prokázat, že nebýt nezákonného rozhodnutí, k přístavbě
sousedního domu by nikdy nedošlo, tedy byly zde takové okolnosti, pro které
přístavba nemohla být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo
dojít ke vzniku škody na straně žalobců), respektive nemohla být povolena
vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí. V
těchto intencích se však odvolací soud zkoumáním otázky příčinné souvislosti
nezabýval. Jeho právní posouzení dané otázky je neúplné, a proto nesprávné.
28. Již tato okolnost musí vést ke zrušení napadeného rozsudku. Protože
se od posouzení otázky, co bylo příčinou žalobci tvrzené škody, odvíjí i
posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby podle § 32 odst. 1 věty druhé
OdpŠk v situaci, kdy měla být škoda způsobena nezákonným rozhodnutím, bylo by v
danou chvíli předčasné, aby se Nejvyšší soud vyjadřoval k druhé otázce, pro
kterou bylo dovolání připuštěno. Nelze totiž s určitostí dovodit, že závěr
odvolacího soudu o příčině škody žalobců v dalším řízení obstojí.
VI. Závěr
29. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu
prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
30. V dalším řízení soudy vyzvou žalobce k doplnění tvrzení o vylíčení
okolností, které musely nutně vést stavební úřad k závěru, že stavební povolení
nemohlo být vydáno. Při zvažování příčiny žalobci tvrzené škody soudy zváží
také vliv kolaudačního rozhodnutí. Pokud by soudy dospěly k závěru o tom, že
příčinou žalobci tvrzené škody bylo skutečně stavební povolení ze dne 11. 1.
2006, posoudí nově podmínky odpovědnosti státu ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.
Nepřehlédnou přitom, že podle skutkových zjištění v této věci nebylo stavební
povolení doručeno žalobcům, kteří měli být účastníky stavebního řízení, a není
proto zřejmé, zda bylo skutečně pravomocným rozhodnutím ve smyslu uvedeného
ustanovení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
33. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu