25 Cdo 567/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně L.P. Č. r., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované A. p., a.s.,
o 46.023,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 190/2004,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září
2006, č. j. 35 Co 251/2006-71, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ohledně částek 2.323,- Kč a 500,- Kč, se odmítá, jinak
se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se proti pojistiteli J. P., který dne 5. 8. 2002 zavinil dopravní
nehodu, při níž bylo poškozeno její motorové vozidlo, domáhala výplaty
pojistného plnění z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 6. 2005, č. j. 27 C 190/2004-44,
ve spojení s doplňujícími usneseními ze dne 29. 9. 2005, č. j. 27 C
190/2004-57, a ze dne 10. 2. 2006, č. j. 27 C 190/2004-63, žalobu na zaplacení
částky 46.023,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Soud po provedeném dokazování včetně
znaleckého vycházel ze zjištění, že žalobkyni byly v plné výši uhrazeny náklady
opravy vozidla, jež bylo poškozeno pouze lehce, opravou provedenou po nehodě v
autorizovaném servisu se technická hodnota vozidla nesnížila ani nezvýšila,
byly pouze vyměněny poškozené části karosérie za nové. Obecná cena vozidla před
nehodou se po opravě nezměnila, ke zhodnocení či znehodnocení vozu opravou
nedošlo, a na vozidle tedy nevznikla škoda, jež by spočívala ve snížení jeho
tržní ceny. Požadavek žalobkyně na náhradu tzv. obchodního znehodnocení vozidla
v důsledku nehody ve výši 43.200,- Kč neshledal soud důvodným, stejně jako
náhradu za žalobkyní vyžádaný znalecký posudek ve výši 2.323,- Kč a za vedlejší
náklady ve výši 500,- Kč. S odkazem na § 427 odst. 1, § 442 obč. zák. a § 6
odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem motorového vozidla, soud dovodil, že ke vzniku škody, za kterou by měl
pojištěný nést odpovědnost a kterou by za něho měla uhradit žalovaná, nedošlo,
neboť bylo prokázáno, že opravou provedenou po nehodě došlo k uvedení vozidla
do předešlého stavu a k žádnému znehodnocení vozu nedošlo. Proto nebyly
přiznány ani další nároky žalobkyně ve výši 2.323,-Kč a 500,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soudu v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č. j.
35 Co 251/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
skutečnou škodou, jež byla v důsledku nehody žalobkyni způsobena na vozidle,
jsou náklady vynaložené na uvedení poškozeného vozu do předešlého stavu, které
byly plně uhrazeny. Žalobkyní požadované „obchodní znehodnocení“, zákon nezná a
jde v podstatě o ničím nepodloženou hypotézu, jestliže k prodeji vozu nedošlo.
Je-li tím míněn rozdíl v tržní ceně vozu před opravou a po opravě provedené v
důsledku poškození vozu při nehodě, ze znaleckého dokazování jednoznačně
vyplynulo, že ke znehodnocení ani zhodnocení vozu nedošlo, a navíc tento závěr
je podpořen i rozsahem poškození automobilu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení otázky „obchodního znehodnocení“ vozidla (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť tato otázka je rozhodována odvolacími soudy
rozdílně. Na rozdíl od odvolacího soudu zastává názor, že pokud byly vynaloženy
náklady na opravu a i poté je „prodejní“ cena opraveného vozu nižší než před
nehodou, pak není důvod přiznat poškozenému náhradu škody (resp. pojistné
plnění z tzv. povinného ručení) pouze v rozsahu nákladů opravy, a nikoliv i v
rozsahu „obchodního znehodnocení“, a to jen proto, že pro takovou škodu chybí
zákonné pojmenování. I „obchodní znehodnocení“ vozidla je škodou, když v jeho
rozsahu se majetková sféra poškozeného zmenšila, a tato škoda musí být
poškozenému nahrazena bez ohledu na okolnost, zda a kdy vozidlo prodá.
Dovolatelka uvádí, že škoda by měla být natolik objektivně kvantifikovanou
veličinou, aby ji bylo možno určit již po nehodě a aby její výše nebyla závislá
na zcela nahodilé skutečnosti, jakou je prodej vozidla. S poukazem na jiný
znalecký posudek téhož znalce v jiném řízení, jež vyústilo v odlišné rozhodnutí
odvolacího soudu, vytýká soudům obou stupňů, že nevyhověly jejímu návrhu na
vyžádání revizního znaleckého posudku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání odkázala na svá předchozí stanoviska a uvedla,
že nedošlo k tvrzenému tzv. „obchodnímu znehodnocení“ vozu, a tedy ani ke
vzniku škody, kterou by musela z titulu pojistné smlouvy hradit za pojištěného.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
zčásti přípustné, není však důvodné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000 Kč a v obchodních věcech 50.000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jedním
výrokem, rozhodoval o několika samostatných nárocích s odlišným skutkovým
základem. Žalobkyní požadovaná částka 46.023,- Kč je totiž souhrnem částek
představujících náhradu za znehodnocení vozidla (43.200,- Kč), náklady na
vypracování znaleckého posudku (2.323,- Kč) a vedlejší náklady (500,- Kč). Byť
se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, jsou samostatnými nároky;
přípustnost dovolání se proto zkoumá ve vztahu ke každému z nich samostatně bez
ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto
jedním výrokem. Protože rozsudkem odvolacího soudu ohledně částek 2.323,- Kč a
500,- Kč bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je
přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm.
a) o. s. ř. a dovolání tak zčásti směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu (ohledně částek 2.323,- Kč a 500,- Kč)
podle § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí zakládá
otázka, která není soudy posuzována zcela jednotně, a to, zda v případě
poškození automobilu při dopravní nehodě má poškozený kromě nároku na náhradu
nákladů na opravu vozidla také další nárok na náhradu tzv. „obchodního
znehodnocení“, představující pokles tržní ceny opraveného vozu.
Podle § 6 odst. 2 písm. b) zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla, má pojištěný právo, aby pojistitel za něj uhradil v rozsahu a
ve výši podle občanského zákoníku (§ 442 a násl.) poškozenému způsobenou škodu
vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škodu vzniklou
odcizením věci.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda se hradí v penězích;
požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda
uvedením do předešlého stavu.
Podle § 443 obč. zák. se při určení výše škody na věci vychází z ceny v době
poškození.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, že český právní řád náhradu za tzv.
„obchodní znehodnocení“ věci nezná. Teorie i praxe skutečnou škodou rozumí
zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl
před způsobením škody. Skutečnou škodou na věci je tedy újma, která znamená
snížení hodnoty věci v důsledku jejího poškození oproti stavu před poškozením,
a při určení její výše se zásadně vychází z ceny v době poškození. Náhrada
škody v penězích představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit na
uvedení věci do původního stavu, avšak výše škody nemusí být určena jen
vyúčtováním nákladů na její opravu. Lze vycházet z porovnání hodnoty věci,
jakou měla v době poškození, oproti stavu po poškození s přihlédnutím k
rozsahu, v jakém byla poškozena zásahem škůdce. Zásadně tedy přicházejí v úvahu
dva způsoby určení výše peněžní náhrady za škodu způsobenou na věci. Buď
porovnání ceny obvyklé, jakou věc měla před poškozením, s obvyklou cenou po
poškození, nebo náhrada nákladů potřebných k tomu, aby si poškozený uvedl věc
do stavu před poškozením.
V posuzovaném případě žalovaná pojišťovna plně uhradila žalobkyni náklady, jež
si vyžádala oprava vozidla v autorizovaném servisu, a podle odborných závěrů
znalce z oboru ceny a odhady motorových vozidel a strojírenství ke zhodnocení
ani k znehodnocení vozu provedenou opravou nedošlo; obecná, tj. tržní cena
vozu před nehodou a opraveného vozu po nehodě je stejná.
Cena obvyklá představuje cenu, za kterou lze v daném místě a čase pořídit
náhradní věc stejných kvalit, a takto stanovená cena, která je v podstatě cenou
tržní, ovlivněnou nabídkou a poptávkou na trhu, zahrnuje i hledisko
„prodejnosti“ věci. Jestliže žalobkyni byly nahrazeny náklady na opravu vozu po
nehodě a po provedené opravě se hodnota vozu opět dostala na úroveň původní
obvyklé ceny, takže obvyklá cena vozu se oproti stavu před poškozením
nezměnila, je zřejmé, že zde není žádná majetková újma žalobkyně, způsobená na
voze, k jejíž náhradě by byl povinen pojištěnec žalované. Nepřichází proto v
úvahu kromě takto určené peněžní náhrady ještě nějaká další náhrada z důvodu
„snížené prodejnosti“ či „obchodního znehodnocení“ (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 376/2006,, ze dne 23.
8.2007, sp. zn. 25 Cdo 2169/2005).
Žalobkyni nelze přiznat další náhradu ani z důvodu tvrzeného snížení ceny při
eventuálním prodeji vozu. Nehledě na obecně známou skutečnost, že vůz ztrácí na
tržní ceně také každým jeho dalším zcizením, nemohou být okolnosti případného
prodeje vozu promítány do výše škody, již je povinen hradit škůdce, event.
pojistitel za pojištěného, neboť se jedná o vlastní rozhodnutí poškozeného vůz
zcizit, a výše smluvní kupní ceny sjednané s kupujícím nikterak nesouvisí s
jednáním škůdce či se škodnou událostí, za niž nese odpovědnost. Výše způsobené
škody není závislá na tom, zda poškozený věc prodá či nikoliv a za jakou cenu,
a skutečnou škodou není ani rozdíl mezi cenou, za niž byla opravená věc
prodána, a cenou, za niž ji bylo možno ve stavu před poškozením prodat. Jak
totiž již dříve soudní praxe dovodila, výši škody na věci nelze činit závislou
na tom, jak poškozený s věcí následně naloží, zda si ji nechá poškozenou, zda
ji opraví či prodá a za jakou cenu, neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez
souvislosti se škodnou událostí či s jednáním škůdce, jež bylo příčinou vzniku
škody (srov. např. R 25/1990).
Kromě toho poškozený, který žádá za poškození věci peněžní náhradu (nikoliv
uvedení věci do předešlého stavu) a sám provede nebo si zajistí opravu věci,
nemá proti subjektu odpovědnému za poškození věci nárok na náhradu za případné
znehodnocení věci po její opravě, např. neodborně provedené. Škůdce totiž
neodpovídá za výsledek opravy, nýbrž stále jen za poškození věci, které je
následkem jeho jednání. Jen v případě, že věc opravil či nechal opravit škůdce
v rámci svého závazku k naturální restituci, a opravou není odstraněno nastalé
znehodnocení, lze na něm žádat další náhradu z tohoto důvodu (srov. R
17/1962).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud nevyhověl návrhu na vypracování revizního
znaleckého posudku, se týká zjišťování skutkového stavu věci, který v případě
přípustnosti dovolání založené ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
nemůže být předmětem dovolacího přezkumu.
S ohledem na výše uvedené je zřejmé, že odvolací soud vyložil otázku rozsahu
náhrady škody na havarovaném voze v souladu s hmotným právem i konstantní
judikaturou.
Protože dovolání z hlediska řešení právní otázky zásadního významu není
důvodné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v tomto rozsahu zamítl podle § 243b
odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně
nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalované v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2009
JUDr. Marta
Škárová, v. r.
předsedkyně senátu