USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. B. a b) L. B., zastoupených Mgr. Michalem Zahutou, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 365/46, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, o 1 520 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 129/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 21 Co 42, 83/2024-265, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobci se žalobou ze dne 13. 7. 2018 po žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj původně domáhali každý zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která každému z nich měla vzniknout v souvislosti s vydáním certifikátu autorizovaného inspektora Ing. arch. Milana Teigisera (dále jen „certifikát“), na základě kterého byla zahájena stavba „Brno – Ivanovice, Obchodní centrum – Hobby Market“, dále jen „stavba“, v bezprostřední blízkosti nemovitosti ve vlastnictví žalobců (pozemek parc.
č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v katastrálním území XY, obec XY), přičemž následně, rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 10. 3. 2017, č. j. MMB/0104559/2017, ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního úřadu ze dne 30. 6. 2017, č. j. JMK 98052/2017, bylo pravomocně postaveno najisto, že stavebníkovi právo provést stavbu nevzniklo. Touto žalobou se žalobci dále proti žalované České republice – Ministerstvu financí domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 320 000 Kč s příslušenstvím, která měla vzniknout každému z nich v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správního řízení a navazujícího soudního řízení ve správním soudnictví.
Po opakovaném rozhodnutí soudů zůstal předmětem řízení pouze nárok každého ze žalobců na zaplacení částky 760 000 Kč s příslušenstvím (nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu certifikátu). Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 6. 11. 2023, č. j. 38 C 129/2018-234, ve spojení s usnesením ze dne 5. 12. 2023, č. j. 38 C 129/2018-239, tak, že zamítl žalobu v části, ve které se žalobce M. B., domáhal zaplacení částky 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 760 000 Kč od 13.
7. 2018 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně L. B., domáhala zaplacení částky 760 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 760 000 Kč od 13. 7. 2018 do zaplacení (výrok II), uložil žalobcům zaplatit žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj náhradu nákladů řízení v částce 4 500 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), uložil žalované České republice - Ministerstvu financí ČR zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení v částce 83 722,98 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobců (výrok IV), uložil žalobci M.
B., zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok V) a dále uložil žalobkyni L. B., zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 soudní poplatek za žalobu ve výši 4 000 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozhodnutí (výrok VI).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích V a VI zrušil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům zaplatit žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků I a III napadli žalobci včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání žalobců v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Otázka výkladu § 135 odst. 2 o. s. ř. (viz čl. II odst. 2 dovolání žalobců) a otázka právního významu okolností (a nutnosti vést k těmto okolnostem dokazování) majících vliv na povolený rozsah stavby (viz čl. II odst. 4 dovolání žalobců) přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládají, neboť je odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že není příslušný přezkoumávat věcnou správnost dodatečného stavebního povolení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000). Odkaz dovolatelů na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014, je nepřípadný již jen proto, že jde o usnesení o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, které z povahy věci nepředstavuje judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou by mohlo být napadené rozhodnutí v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Nadto ve věci sp. zn. 28 Cdo 223/2014 posoudily civilní soudy rozdílně od správního orgánu otázku věcné působnosti zákona o půdě, tedy otázku, kterou si samy posoudit mohly, a dokonce ji posoudit musely pro věcnou správnost svého rozhodnutí.
Oproti tomu otázku splnění předpokladů pro dodatečné povolení stavby si soudy v civilním řízení posoudit nemohou, neboť její posouzení je vyhrazeno správním orgánům a přezkum jejich rozhodnutí je věcí soudů ve správním soudnictví. Dovolateli odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2634/2010 se Nejvyššímu soudu nepodařilo dohledat a zřejmě neexistuje. Pokud měli dovolatelé na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010, pak v něm se říká totéž, co je zde uvedeno.
V důsledku výše uvedeného není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku povinnosti soudu provést účastníkem navrhované důkazy (viz čl. II odst. 1 dovolání žalobců), neboť v situaci, kdy odvolací soud neměl přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, nebyl ani povinen k dané otázce vést dokazování. Dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku „legalizace“ následku původního rozhodnutí novým rozhodnutím (viz čl. II odst. 3 dovolání žalobců) a otázku nutnosti zabývat se všemi jednotlivými složkami uplatněné náhrady nemajetkové újmy (viz čl.
II odst. 5 dovolání žalobců), neboť se odvolací soud neodchýlil při posuzování příčinné souvislosti mezi újmou žalobci tvrzenou a nezákonným certifikátem práva stavby od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že dodatečným povolením stavby byla tato příčinná souvislost přetržena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 190/2021, b. 37). Je totiž zjevné, že by v případě řádného vydání stavebního povolení byla bývala veškerá žalobci tvrzená újma způsobená stavbou hobbymarketu a jeho provozem beztak vznikla.
K tomu považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že újma tvrzená žalobci až v jejich podání ze dne 26. 7.
2023 a spočívající v trvalé ztrátě důvěry ve fungování právního státu, nebyla předmětem řízení a žádná dovolací námitka, která se k ní vztahuje, tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit. V žalobě a při ústním jednání před soudem prvního stupně dne 9. 9. 2021 totiž žalobci vedle újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení namítali již jen újmu způsobenou stavbou. Ve vztahu k posledně uvedené újmě směřovala výzva soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Oproti tomu žalobci nově tvrzená újma spočívající ve ztrátě důvěry ve fungování právního státu není újmou způsobenou stavbou, ale jinou okolností, kterou blíže nespecifikovali a nenavrhli ani změnu žaloby tak, aby i tuto újmu a její příčinu soud zahrnul do předmětu řízení rozhodnutím o povolení změny žaloby.
Bylo přitom na žalobcích, aby změnu žaloby navrhli i bez poučení soudu, neboť byli zastoupeni advokátem (§ 118a odst. 4 o. s. ř.). Otázka, zda je rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, která byla dříve povolena nezákonným certifikátem autorizovaného inspektora a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, v důsledku čehož bylo pravomocně deklarováno, že stavebníkovi právo stavby nevzniklo, způsobilé vyvolat přetržení příčinné souvislosti ve vztahu k nemajetkové újmě vzniklé v souvislosti s touto stavbou vlastníkům dotčených sousedních nemovitostí, za předpokladu, že taková stavba přesahuje limity územního plánu pro dané území (viz čl.
II odst. 6 dovolání žalobců), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatelé konstruují její řešení na vlastní verzi skutkových zjištění („stavba přesahuje limity územního plánu“), což ji diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť z povahy věci na takové otázce nemohl odvolací soud své rozhodnutí založit. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.