30 Cdo 190/2021-201
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) P.
B., narozeného XY, bytem XY, b) J. B., narozené XY, bytem XY, zastoupených
JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova
1568/23, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se
sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o náhradu škody a o
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp. zn. 65 C 75/2018, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 54 Co 160/2020-154, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2020, č. j. 54 Co
160/2020-154, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 1. 2020, č. j.
65 C 75/2018-111, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se v řízení domáhají společně částky 1 278 400 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, jež jim měla vzniknout znehodnocením jejich
domu a přilehlých pozemků v důsledku nezákonných územních rozhodnutí a následné
realizace stavby XY na pozemcích p. č. XY, XY, XY a XY v katastrálním území XY
(dále jen „Stavba“, kterýžto pojem je nadále vyhrazen zamýšlenému výsledku
činnosti stavebníka, na rozdíl od pojmu „stavba“, který bude naopak užíván ve
významu vlastní stavební činnosti – výstavby – či obecného označení blíže
neurčeného stavení). Žalobci též požadují každý samostatně částku 500 000 Kč s
příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla vzniknout
ze stejného důvodu. Nemajetková újma pak spočívala v tom, že žalobci byli
nuceni činit mnoho právních kroků na obranu proti nezákonnému rozhodování
správních orgánů, což bylo zcela vyčerpávající a vysilující, přičemž tato újma
byla umocněna pocitem beznaděje a marnosti z toho, že činěné právní kroky byly
bezvýsledné, když navzdory potvrzené nezákonnosti umístění Stavby došlo k tomu,
že je postavena a užívána. Dle žalobních tvrzení též nelze opomenout dotčení
nemovitostí žalobců v důsledku negativních vlivů realizace Stavby (prašnost,
hluk a vibrace ze stavebních strojů a technologií užívaných při výstavbě a
pohyb jeřábu nad jejich pozemkem) a konečně negativní důsledky vzniklé v
důsledku existence samotné Stavby, tedy zhoršení kvality okolního prostředí a
pohody bydlení, trvalé narušování soukromí žalobců a dopravní zátěž v
bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
17. 1. 2020, č. j. 65 C 75/2018-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
a) na náhradu nemajetkové újmy částku 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok I),
uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) na náhradu nemajetkové újmy
částku 117 450 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části, jíž se
žalobce a) na náhradu nemajetkové újmy domáhal zaplacení částky 382 550 Kč s
příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu v části, jíž se žalobkyně b) na
náhradu nemajetkové újmy domáhala zaplacení částky 382 550 Kč s příslušenstvím
(výrok IV), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali částky 1 278 400 Kč
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6, Odbor výstavby (dále jen „úřad“), ze
dne 2. 5. 2011, č. j. MCP6 038989/2011 (dále jen „rozhodnutí 1“), bylo
rozhodnuto o podmínkách umístění Stavby a též o námitkách účastníků řízení. K
odvolání žalobců bylo rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy, Odbor stavební (dále
jen „magistrát“), ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. S-MHMP 713814/2011/OST/No (dále
jen „rozhodnutí 2“), rozhodnutí 1 částečně změněno a částečně potvrzeno. Žalobci proti posledně uvedenému rozhodnutí podali správní žalobu, o níž bylo
rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2013, č. j. 11 A
115/2012-57, tak, že rozhodnutí 2 bylo zrušeno a věc vrácena magistrátu k
dalšímu řízení, neboť správní soud shledal napadené rozhodnutí nedostatečně
odůvodněné, a tedy nezákonné ve smyslu § 78 odst. 1 zákona č. 150/2001 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Následně bylo dne 16. 4. 2014
vydáno rozhodnutí magistrátu, sp. zn. S MHMP/713814/2011/SUP/No (dále jen
„rozhodnutí 3“), jímž bylo rozhodnutí 1 částečně změněno (doplněním znění
výroku) a částečně opět potvrzeno. Na základě správní žaloby žalobce a) proti
rozhodnutí 3 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, č. j. 6
A 107/2014-85, tak, že rozhodnutí 3 zrušil (opět z důvodu nezákonnosti ve
smyslu § 78 s. ř. s.) a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení. Ten následně
rozhodnutím ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. S-MHMP 960662/2017/STR, zrušil
rozhodnutí 1 a věc vrátil úřadu k dalšímu řízení. Usnesením úřadu ze dne 6. 10. 2017, č. j. MCP6 082072/2017, bylo řízení o umístění Stavby s odkazem na § 94
odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), zastaveno. V mezidobí bylo totiž dne 8. 7. 2013 vydáno rozhodnutí úřadu
o stavebním povolení, č. j. MCP6 036235/2013 (dále jen „stavební povolení“), na
základě nějž bylo započato se stavebními pracemi na Stavbě, přičemž žalobci
nebyli uvedeni v seznamu subjektů, jimž bylo rozhodnutí doručováno. Poté, co se
žalobce a) dozvěděl o existenci stavebního povolení, podal žádost na obnovu
řízení, jež byla zamítnuta rozhodnutím úřadu ze dne 27. 7. 2015, č. j. MCP6
063274/2015. K odvolání žalobce a) magistrát rozhodnutím ze dne 25. 1. 2016,
sp. zn. S-MHMP 1608385/2015/STR, posledně uvedené rozhodnutí úřadu zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání. Úřad následně rozhodnutím ze dne 7. 3. 2016, č. j. MCP6 018159/2016, návrh na obnovu řízení opětovně zamítl, přičemž k odvolání
žalobce a) směřujícímu proti posledně citovanému rozhodnutí magistrát vydal dne
20. 6. 2016 rozhodnutí, sp. zn. S-MHMP 754022/2016/STR, jímž napadené
rozhodnutí potvrdil. Stavba tedy byla na základě výše uvedeného stavebního
povolení vybudována a zkolaudována rozhodnutím úřadu ze dne 4. 11. 2016, č. j. MCP6 096639/2016, a následně začala být využívána ke svému účelu, jímž je
poskytování ubytovacích služeb. Stavba obsahuje v 1. PP hromadnou garáž o 19
místech pro osobní automobily, v 1. NP 4 ubytovací jednotky o kapacitě 6 osob,
4 kanceláře, v 2.
NP 8 ubytovacích jednotek o kapacitě 12 osob a v 3. NP 7
ubytovacích jednotek o kapacitě 14 osob. Žalobci jsou vlastníky nemovitostí,
které jsou v blízkosti Stavby a jejichž hodnota se měla v důsledku existence
Stavby snížit dle žalobci předloženého znaleckého posudku o 1 278 407 Kč.
4. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval nejprve nárokem na
náhradu škody. Konstatoval, že podmínka existence nezákonného rozhodnutí byla v
projednávané věci splněna, když rozhodnutí 1, 2 a 3 byla pro svoji nezákonnost
zrušena. Ohledně podmínky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a
tvrzenou škodou však soud prvního stupně dospěl k závěru, že tato není dána.
Dle soudu prvního stupně prvotní podstatnou příčinnou tvrzeného zásahu do
hodnoty nemovitostí žalobců nebyla žalobci označená rozhodnutí 1, 2, a 3, neboť
Stavba vznikla na základě stavebního povolení, na které ve smyslu § 94 odst. 5
stavebního řádu nemá zrušení rozhodnutí o umístění Stavby vliv. Pokud tedy
došlo ke škodě na majetku žalobců, stalo se tak na základě stavebního povolení,
které bylo z hlediska kauzálního nexu hlavní příčinnou (tedy tím rozhodnutím,
které umožnilo realizaci Stavby), a nikoliv na základě územních rozhodnutí 1, 2
a 3.
5. Ohledně nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud prvního
stupně uzavřel, že činnost správních orgánů projevující se ve vydání rozhodnutí
1, 2, a 3 naplňovala zcela jednoznačně předpoklady pro vznik žalobci tvrzené
újmy. Skutečnost, že správní orgány opakovaně vadně rozhodovaly a navíc
magistrát opakovaně nerespektoval závazný právní názor vyjádřený ve výše
uvedených rozsudcích správního soudu ve spojení s několik let trvající marnou
snahou žalobců domoci se zákonného rozhodnutí ve věci významné pro jejich
majetková práva, vedla soud prvního stupně k závěru, že žalobci v souvislosti s
nezákonnými rozhodnutími pociťovali frustraci, marnost a beznaděj. Tento
negativní dopad do osobnostní sféry žalobců byl navíc umocněn tím, že přestože
aktivně využívali procesních nástrojů k nápravě nezákonných rozhodnutí, bylo
přesto vydáno stavební povolení a stavebník na protilehlém pozemku Stavbu
zrealizoval. Soud prvního stupně nabyl přesvědčení, že každá osoba by v
postavení žalobců pociťovala stejný zásah do své osobnostní sféry, a tedy vznik
nemajetkové újmy ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo
„zákon č. 82/1998 Sb.“). Soud prvního stupně dále konstatoval, že nepovažuje za
dostačující zadostiučinění za nemajetkovou újmu v podobě konstatování porušení
práva, pročež přikročil k přiznání zadostiučinění v relutární formě. Při
úvahách o výši zadostiučinění uvedl, že přiznaná částka zadostiučinění v
projednávané věci musí odpovídat částkám přiznávaným v případech, které se s
projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; nelze-li nalézt takový
případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. To
vše za účelem dosažení spravedlivého výsledku. Na základě uvedeného provedl
soud prvního stupně srovnání s případy vzniku nemajetkové újmy způsobené
nepřiměřenou délkou řízení, které jsou v soudní praxi relativně časté. Vycházel
tak při určení částky zadostiučinění ze stanoviska občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010,
uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále
jen „Stanovisko“), a zvážil též jednotlivá kritéria uvedená v § 31a odst. 3
OdpŠk. Celková doba, po kterou byli žalobci vystaveni shora popsaným škodlivým
zásahům do jejich osobnostní sféry způsobených nezákonnými rozhodnutími, počala
dle názoru soudu prvního stupně běžet vydáním rozhodnutí 1 (tedy dne 2. 5. 2011) a neskončila dříve než zrušením rozhodnutí 3 (tedy dne 29. 3. 2017).
Soud
vyšel z doporučení obsaženého ve Stanovisku, že za přiměřené je zpravidla
považováno, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného
zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč a
přiznal za tuto dobu částku blížící se hranici horního tohoto intervalu, tedy
celkově částku ve výši 117 450 Kč, přičemž žádné důvody pro její další
modifikaci z důvodu procesní aktivity žalobců, povahy řízení, aktivity
žalovaného a délky řízení neshledal. Konečně soud uvedl, že tvrzení žalobců
ohledně existence škody (sic – správně patrně: nemajetkové újmy) spočívající v
omezení spojených s realizací Stavby a jejím následným provozem nelze v
příčinné souvislosti spojovat s rozhodnutími 1, 2 a 3, neboť je třeba
rozlišovat újmu plynoucí ze samotného rozhodnutí od újmy působené existencí již
realizované Stavby.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího
soudu).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
která považoval za dostatečná.
8. Odvolací soud se se soudem prvního stupně plně ztotožnil též v rovině
právního posouzení. Pro úplnost toliko dodal, že byť je pochopitelné, jak
žalobci následky realizace Stavby vnímají, v intencích zákona č. 82/1998 Sb.
nejsou splněny předpoklady pro odškodnění toho, co požadují. Stavba existuje
legálně na základě platného stavebního povolení a kolaudačního souhlasu o
povoleném účelu užívání Stavby. Zadostiučinění, které bylo poskytnuto jako
náhrada nemajetkové újmy, odvolací soud považoval za nadstandardní, postup
soudu prvního stupně však aproboval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci i žalovaná.
10. Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v tom rozsahu,
ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III,
IV, V a VI, a též ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobci v
dovolání zformulovali otázku, zda je dána příčinná souvislost mezi nezákonným
rozhodnutím o umístění Stavby a škodou, resp. nemajetkovou újmou, způsobenou
existencí (postavením) a užíváním Stavby umístěné tímto nezákonným územním
rozhodnutím. Přípustnost dovolání je dle žalobců dána tím, že tato otázka
doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Žalobci namítali,
že odvolací soud otázku příčinné souvislosti posoudil nesprávně, když zcela
opomněl, že bez územního rozhodnutí by nebylo možno vydat ani stavební povolení
a Stavbu postavit a užívat. Stavební povolení totiž nepůsobí jako nová výlučná
a samostatná příčina, jež by sama o sobě mohla vyvolat vznik škody, nýbrž je
článkem v řetězci všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou
příčinu, zároveň je však příčinou jiného jevu), jemuž předcházelo právě vydání
nezákonného územního rozhodnutí. To je dle žalobců naopak prvotní příčinnou
vzniku tvrzené škody. Dle žalobců pak neobstojí ani odkaz na § 94 odst. 5
stavebního řádu, neboť skutečnost, že eventuální zrušení územního rozhodnutí
nemá vliv na již vydané stavební povolení, nevyvrací fakt, že existence
pravomocného územního rozhodnutí je nutným předpokladem pro vydání stavebního
povolení. Ani legální existence Stavby tak nevylučuje odpovědnost státu za
škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. K nároku na náhradu nemajetkové újmy
žalobci uvedli, že následky nezákonného rozhodnutí, tj. existence a užívání
Stavby, nejsou ohraničeny dobou, kterou vymezil soud prvního stupně, ale trvají
stále, pročež jim měla být přiznána celá požadovaná částka. Je třeba
připomenout, že nemajetková újma dovolatelům vzniklá není nijak zhojena tím, že
byla zrušena jednotlivá územní rozhodnutí, když se tato skutečnost nikterak
neodrazila v realitě a Stavba nadále existuje a je používána, což působí
žalobcům nadále nemajetkovou újmu, a je tedy zřejmé, že následky nezákonných
rozhodnutí jsou trvalé. Žalobci navrhli, aby dovolací soud v napadeném rozsahu
rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
11. Ve vyjádření k dovolání žalobců žalovaná rozporovala jejich námitky
ohledně neexistence příčinné souvislosti. Uvedla, že v době vydání stavebního
povolení byla územní rozhodnutí 1 a 2 v právní moci a opětovně odkázala na § 94
odst. 5 stavebního řádu. Krom toho námitky uplatňované žalobci ve správním
řízení se nijak neprokázaly, čímž se jednalo toliko o jejich subjektivní názor,
stejně jako v případě jejich závěru, že na daném místě Stavba „vůbec neměla
stát“. Dle žalované nebyly v dané věci naplněny podmínky odpovědnosti státu za
škodu a za nemajetkovou újmu.
12. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Uvedla,
že odvolací soud se při řešení otázky přiměřenosti zadostiučinění podle § 31a
odst. 1 a 2 OdpŠk odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dle
žalované nelze přisvědčit závěru soudu nižších stupňů o nutnosti poskytnutí
zadostiučinění ve formě finančního plnění, když i konstatování porušení práva
je plnohodnotnou (a základní) formou zadostiučinění. Navíc bylo-li soudy
nižších stupňů ve věci aplikováno Stanovisko (jež sjednocuje rozhodovací praxi
soudů ve věcech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce
řízení), mělo být aplikováno „tak, jak bylo vydáno a odůvodněno“. Soudy nižších
stupňů tak měly za první dva roky posuzovaného řízení snížit částku na
polovinu, měly přihlédnout k tomu, že účastníkům nesvědčí domněnka zvýšeného
významu, a též měly zohlednit, že v posuzovaném řízení vystupovalo více
poškozených, kteří nemajetkovou újmu sdílí. Z rozsudku obou soudů nižších
stupňů není žalované zřejmé, jak bylo zasaženo do osobnostní sféry žalobců
způsobem, který by bylo nutno kompenzovat finančně v nadstandardní výši.
Žalobci nebyli hlavními, ale vedlejšími účastníky správního řízení a jeho
význam nemohl být pro žalobce zvýšený. Soudy nižších stupňů dle žalované také
„nesprávně posoudily splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za
tvrzenou škodou, co se týče zásahu do konkrétních osobních práv žalobců, a
zejména posouzení příčinné souvislosti mezi tímto zásahem, způsobenou újmou a
nezákonným rozhodnutím. Určení, do jakých konkrétních osobních práv žalobců
bylo zasaženo, je dle žalované podstatné i pro posouzení stanovené výše
přiměřeného zadostiučinění.“ Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený
rozsudek změnil tak, že se žaloba v plném rozsahu zamítá, popř. aby napadené
rozhodnutí a též rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
13. Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované namítali, že její dovolání
není přípustné, když s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu není
částka zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznaná soudy nižších stupňů zcela
zjevně nepřiměřená. Oproti tvrzení žalované se žalobci domnívají, že soudy
vysvětlily, na jakých právech (a to i základních) byli žalobci zkráceni a že
částka zadostiučinění jim přiznaná není neadekvátní. K dalším námitkám žalované
žalobci uvedli, že Stanovisko nelze aplikovat mechanicky a pro danou věc není
přiléhavé krátit přiznanou částku zadostiučinění za první dva roky vedení
řízení. Stejně tak není podstatné, zda žalobci byli hlavními či vedlejšími
účastníky správního řízení. Žalobci uzavřeli, že soudy nižších stupňů správně
zkonstatovaly naplnění podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, stejně
jako správně nárok posoudily z hlediska formy zadostiučinění.
II. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání žalobce i žalované byla podána včas, osobami k tomu
oprávněnými, za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a § 241 odst. 2 písm.
b) o. s. ř. a v souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř.
16. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání žalované.
19. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání
dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení,
jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu
lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Cdo 2290/2000,
uveřejněné pod číslem 38/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudky ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2389/2014, a ze dne 16. 5. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 3212/2015). Žalovaná takovou osobou není v rozsahu, ve kterém
byl odvolacím soudem ve výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích III, IV a V. V tomu odpovídajícím rozsahu byla žalovaná ve věci
úspěšná a v této části je dovolání podáno neoprávněnou osobou, a tedy
subjektivně nepřípustné. Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle
ustanovení § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.
odmítl.
20. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše
přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum
úvah tohoto soudu je pak úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže
založit pouhý nesouhlas s formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta
se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při
přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou,
resp. výší, se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto
ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v tomto případě
není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto
řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou
podkladem pro stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
21. Ve smyslu výše uvedeného nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř. otázka přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, neboť při jejím
řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího
soudu, pokud převzal závěry soudu prvního stupně, který s ohledem na
jedinečnost skutkových okolností případu vytvořil a řádně a pečlivě odůvodnil
specifickou metodu výpočtu relutárního zadostiučinění nemajetkové újmy
žalobkyně analogicky odvozenou od principu nejistoty koncipovaného v případech
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Dožaduje-li se žalovaná revize
formy a výše zadostiučinění ve smyslu Stanoviska, pomíjí, že ačkoliv lze pro
jedinečnost dané věci akceptovat postup soudů nižších stupňů, využily-li
analogicky závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl právě ve Stanovisku, nelze jej
na případ aplikovat „beze zbytku“, jak namítá žalovaná, když skutkové okolnosti
případu jsou ojedinělé a žalobci se nedožadují zadostiučinění za nemajetkovou
újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo
1198/2018, či usnesení ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4555/2018), na níž
Stanovisko primárně míří. Nelze tak dospět k závěru, že by úvahy, jež vedly
soudy nižších stupňů k přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu v předmětné
formě a výši, byly nepřiměřené a odůvodňující tedy v tomto směru meritorní
přezkum.
22. Ve vztahu k tvrzení žalované, že soudy nesprávně posoudily splnění
předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za tvrzenou škodou (sic!) co se týče
zásahu do konkrétních osobních práv žalobců, a zejména posouzení příčinné
souvislosti mezi tímto zásahem, způsobenou újmou a nezákonným rozhodnutím,
podané dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o.
s. ř., neboť žalovaná v tomto směru nevymezila, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání a neformulovala právní otázku, jež by měl
dovolací soud v souvislosti s tímto jejím tvrzením řešit.
23. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý
jednotlivý dovolací důvod samostatně.
24. Dovolání žalované není objektivně přípustné ve smyslu § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř v rozsahu, ve kterém napadla nákladový výrok II rozsudku
odvolacího soudu a v rozsahu, ve kterém napadla výrok I rozsudku odvolacího
soudu v části, jíž odvolací soud potvrdil nákladový výrok VI rozsudku soudu
prvního stupně.
25. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému dovolání žalované dle
§ 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Následně se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání žalobců a
shledal jej přípustným pro posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi
tvrzenou škodou, resp. nemajetkovou újmou, a nezákonnými rozhodnutími v
situaci, kdy po zrušení nezákonných rozhodnutí neskončilo navazující řízení
novým rozhodnutím ve věci samé, neboť při jejím řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
29. Podle § 8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odst. 3).
30. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2).
31. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. a)
ve spojení s § 7 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána
a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
32. Obecně přitom platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi
škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo
300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve
stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována,
případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28
Cdo 3471/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30
Cdo 3082/2012). Žalobci skutková zjištění soudů obou stupňů v podaném dovolání
nikterak nezpochybňují a přípustně v něm podle jeho obsahu formulují výlučně
právní otázku, zda existence pravomocného stavebního povolení vydaného na
základě později zrušeného územního rozhodnutí je skutečností samou o sobě
způsobilou vyloučit závěr o příčinné souvislosti mezi tímto nezákonným
rozhodnutím a tvrzenou škodou, resp. zda lze spatřovat příčinnou souvislost
mezi tvrzenou škodou a nezákonným územním rozhodnutím, když na základě něj bylo
vydáno stavební povolení, jež nikdy nebylo zrušeno a jež se stalo podkladem pro
realizaci Stavby, která měla ve sféře žalobců způsobit škodu v podobě
znehodnocení jejich nemovitostí.
33. Pro daný případ je v prvé řadě určující posouzení právní otázky, v
důsledku jaké skutečnosti žalobcům vznikla jimi tvrzená škoda. Je běžné, že se
kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi
takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu
vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby
prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází jedině tehdy,
jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však
původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
34. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost
dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a
zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události.
Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny
(conditio sine qua non; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní
příčinné souvislosti). Ústavní soud v uvedeném (ve vztahu k obecným soudům
podle čl. 89 odst. 2 Ústavy rovněž závazném) nálezu ohledně teorie adekvátnosti
příčinné souvislosti rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou
všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění
rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se
odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace
těchto kritérií na konkrétní případ.“ K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší
soud např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
35. Ke vzniku žalobci tvrzené škody vedly dvě zřetelně na sebe
navazující skutečnosti (příčiny), a to pravomocné územní rozhodnutí 1 ve
spojení s rozhodnutím 2 (která byla později zrušena) a z nich vycházející
stavební povolení, na základě nějž došlo k výstavbě a později kolaudaci a
užívaní Stavby. Za výlučnou příčinu vzniku škody tak není možno považovat pouze
stavební povolení s tím, že toto nebylo výslovně zrušeno (srov. přiměřeně
nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, nebo ze dne
9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne
13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4158/2009), když jeho vydání bylo ve smyslu
stavebního řádu [srov. § 111 odst. 1 písm. a) stavebního řádu] nutným důsledkem
pokračování v realizaci vůle stavebníka, a tedy dalším článkem ve výše
zmiňovaném řetězci příčinné souvislosti. Řečeno stručně: pokud by nebylo vydáno
územní rozhodnutí, jež se posléze ukázalo nezákonným, nemohlo by být vydáno ani
stavební povolení, jež následně ospravedlnilo zahájení a vlastní realizaci
Stavby samotné.
36. Nejvyšší soud s ohledem na výše označená rozhodnutí dospěl k závěru,
že samotná skutečnost, že stavební povolení nebylo formálně zrušeno, nemá za
daných zcela specifických okolností případu za následek – z hlediska zachování
příčinné souvislosti – vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998
Sb., pakliže nezákonnost rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že je založeno na
jiném rozhodnutí, které bylo jako nezákonné zrušeno, a jediným prostředkem,
kterým bylo možno toto rozhodnutí odklidit, byl pouze návrh na obnovu řízení,
jehož neúčinné využití ovšem nelze v souladu s § 8 odst. 3 OdpŠk žalobcům klást
k tíži. Z téhož důvodu pak Nejvyšší soud považuje z hlediska existence
kauzálního nexu za bezpředmětný odkaz soudu prvního stupně (s jehož právním
posouzením se odvolací soud ztotožnil) na § 94 odst. 5 stavebního řádu, dle
nějž nemá zrušení rozhodnutí o umístění stavby na již vydané stavební povolení
žádný vliv. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že jedinou příčinnou
žalobci tvrzené škody je pravomocné stavební povolení, jež nikdy nebylo
zrušeno, a nikoliv jimi označená nezákonná územní rozhodnutí, pročež ve věci
nemůže být příčinná souvislost dána, je jeho právní posouzení přinejmenším
neúplné, a tudíž nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11.
2020, sp. zn. 30 Cdo 2153/2020).
37. K tomu Nejvyšší soud dále uvádí, že z hlediska zjištění příčinné
souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (tj. z hlediska
zjištění, zda by tvrzená újma nevznikla vůbec, nebo vznikla jinak, nebýt
nezákonného rozhodnutí) je zpravidla třeba zohlednit konečný výsledek řízení,
ve kterém bylo nezákonné řízení vydáno. Novým rozhodnutím, které je obsahově
shodné se zrušeným nebo změněným nezákonným rozhodnutím, totiž zpravidla dojde
k „legalizaci“ následku původního rozhodnutí, a mezi tvrzenou škodou a
nezákonností daného rozhodnutí nemůže být proto dán poměr příčiny a následku
(srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013, a
ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013).
38. Jestliže však původní řízení neskončí vydáním nového rozhodnutí ve
věci samé (jako v této věci, kde územní řízení skončilo zastavením s tím, že
došlo-li v souladu s § 94 odst. 5 stavebního řádu po povolení stavby ke zrušení
územního rozhodnutí, nové územní rozhodnutí se již nevydává), je na žalobcích,
aby tvrdili a prokázali, že nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, jimi tvrzená
újma by nevznikla nebo by vznikla jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). V případě žalobců v této věci to znamená
nutnost tvrdit a prokázat, že nebýt nezákonného rozhodnutí, ke vzniku Stavby by
nikdy nedošlo, tedy že zde takové okolnosti, pro které realizace Stavby nemohla
být povolena v rozsahu, v jakém povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku škody
na straně žalobců), respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její
realizaci umožnilo právě jen dané nezákonné rozhodnutí.
39. Uvedené se pak logicky vztahuje i na nárok žalobců na náhradu
nemajetkové újmy v tom rozsahu, v němž tvrdili negativní vlivy a posléze i
(trvalé) negativní dopady v důsledku realizace Stavby a jejího následného
provozu. Soudům nižších stupňů lze dát za pravdu, že je rozdíl mezi újmou
plynoucí ze samotného rozhodnutí – spočívající ve frustraci a pocitu marnosti,
za níž žalobcům bylo zadostiučinění přiznáno – od újmy působené existencí
realizované Stavby. Pod prizmatem výše uvedeného je však zřejmé, že příčinnou
souvislost ohledně této nemajetkové újmy žalobců též nelze bez dalšího vyloučit
s tím, že Stavba byla vybudována v důsledku platného stavebního povolení, aniž
by soud důsledněji zjišťoval kauzální sled událostí. Jinými slovy, tvrdí-li
žalobci, že mimo vzniknuvší škodu jim byla v důsledku nezákonných rozhodnutí
(které v konečném důsledku vedly k realizaci Stavby) způsobena též újma
nemajetkového charakteru, je i zde nutno, aby tvrdili a prokázali, že nebýt
nezákonného rozhodnutí, ke vzniku Stavby by nikdy nedošlo, tedy byly zde takové
okolnosti, pro které realizace Stavby nemohla být povolena v rozsahu, v jakém
povolena byla (čímž mělo dojít ke vzniku nemajetkové újmy na straně žalobců),
respektive nemohla být povolena vůbec, přičemž její realizaci umožnilo právě
jen dané nezákonné rozhodnutí.
40. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
41. Nejvyšší soud v tomto směru nemohl přehlédnout, že soud prvního
stupně si dostatečně neujasnil povahu jednotlivých nároků na náhradu
nemajetkové újmy zformulovaných žalobci, přestože si byl vědom jejich
odlišnosti (srov. odst. 5 a 39). Žalobci tvrdili, že jim byla způsobena
nemajetková újma jednak skutečností, že navzdory zrušení územních rozhodnutí
předmětná Stavba stojí, pročež pociťovali frustraci a bezmoc, dále však i
skutečností, že během výstavby museli snášet negativní vlivy s ní spojenými a
též následné (trvalé) negativní důsledky existence Stavby spočívající ve
zhoršení kvality okolního prostředí a pohody bydlení, v narušování soukromí
žalobců a v dopravní zátěži v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců. Bylo
tak na soudu prvního stupně, aby postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. žalobce
vedl k jednoznačné klasifikaci a kvantifikaci jednotlivých nároků, když, jak
výše uvedeno, je zřejmé, že tyto nároky jsou odlišné povahy (jsou budovány na
odlišném skutkovém základu) a je nutné o nich rozhodnout separovaně.
Nenapravil-li odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně, je napadené
rozhodnutí zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 30
Cdo 2888/2019, či ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5522/2017). Jakkoliv tedy
dovolací soud odmítl námitky žalované, jimiž brojila proti výši přiznaného
zadostiučinění, nezbývá, než rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušit, byť jen z
procesních důvodů, i v tomto rozsahu, když prozatím není jednoznačné, v jakém
rozsahu žalobci spojují žalovanou částku s jednotlivými nároky na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že
ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je případem způsobu vypořádání vztahu mezi
účastníky vyplývajícím z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v
možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě
zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za
současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné
nemajetkové újmě. Dovolací soud tak může změnit (samozřejmě i zrušit)
rozhodnutí odvolacího soudu o poskytnutí zadostiučinění podle § 31a odst. 2
OdpŠk i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout
i v neprospěch dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp.
zn. 30 Cdo 2405/2020). Právě naznačený postup se prosadí i v poměrech právě
projednávané věci, zvláště s přihlédnutím k tomu, že v rozsahu nemajetkové újmy
dosud žaloba nebyla projednatelná.
42. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího
výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadené části
rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej, a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
43. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby nejprve postupem
podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady
žaloby. Soud prvního stupně se tak postará o to, aby žalobci rozlišili, jakého
zadostiučinění se z celkové částky 500 000 Kč domáhají z důvodu pocitu
frustrace a marnosti svého počínání při snaze zvrátit realizaci Stavby, jaké
zadostiučinění požadují z důvodu negativních vlivů realizace Stavby (prašnost,
hluk a vibrace ze stavebních strojů a technologií užívaných při výstavbě a
pohyb jeřábu nad jejich pozemkem) a jaké zadostiučinění požadují za negativní
dopady vzniklé v důsledku existence samotné Stavby, tedy zhoršení kvality
okolního prostředí a pohody bydlení, trvalé narušování soukromí žalobců a
dopravní zátěž v bezprostřední blízkosti nemovitostí žalobců. Po odstranění vad
žaloby opětovně posoudí otázku příčinné souvislosti ve světle výše uvedených
závěrů. Jako otázku předběžnou při rozhodování o samotné existenci příčinné
souvislosti bude třeba zjišťovat (a to případně též za postupu podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř.) možnost úspěchu žalobců v původním řízení o vydání
územního rozhodnutí. Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že
naplnění podmínky příčinné souvislosti se zkoumá vždy ke každému z jednotlivých
nároků samostatně a že z hlediska příčinné souvislosti není bez významu, zda
škodu poškozenému primárně nezpůsobila jiná osoba (např. stavebník), neboť v
takovém případě by bylo zapotřebí zvažovat též to, zda stát nevystupuje v rámci
subsidiarity jeho odpovědnosti jako tzv. poslední dlužník (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, či ze dne 12. 9.
2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011).
44. Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu