30 Cdo 2405/2020-136
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci
žalobkyně M. M., nar. XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zuzanou Hanušovou,
advokátkou se sídlem v Praze, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o
zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod
sp. zn. 35 C 95/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 54 Co 5/2020-112, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 54 Co 5/2020-112, se
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 70 000 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 10 % z této částky od 1. 8. 2019 do zaplacení jako zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního
soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 198/2014 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
5. 11. 2019, č. j. 35 C 95/2019-83, uložil žalované zaplatit žalobkyni 70 000
Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 1. 8. 2019 do zaplacení a
na náhradě nákladů řízení 20 850 Kč.
3. Zjistil, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 8. 2014 podáním
žaloby, kterou se žalobkyně domáhala rozvodu manželství, a skončilo dne 7. 1.
2019, kdy bylo její manželství pravomocně rozvedeno. Dne 10. 8. 2014 bylo
zahájeno rovněž opatrovnické řízení, které bylo vedeno u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 62 Nc 95/2014 a trvalo do 30. 7. 2016, kdy nabyl právní
moci rozsudek upravující poměry nezletilých dětí pro dobu po rozvodu
manželství. Dne 8. 2. 2017 byl vyhlášen rozsudek, jímž bylo manželství
žalobkyně rozvedeno, a dne 7. 4. 2017 na něm byla vyznačena doložka právní moci
dnem 14. 3. 2017. Dne 15. 3. 2018 manžel žalobkyně soudu sdělil, že mu rozsudek
nebyl doručen na jeho doručovací adresu, a následně proti němu podal odvolání,
které soud prvního stupně odmítl pro opožděnost. Proti usnesení soudu prvního
stupně podal manžel žalobkyně odvolání a námitku podjatosti. Soud prvního
stupně předložil spis Městskému soudu v Praze nejprve k rozhodnutí o námitce
podjatosti, odvolací soud mu však spis vrátil bez věcného vyřízení s
odůvodněním, že námitka podjatosti byla uplatněna jako odvolací důvod. Poté
soud prvního stupně předložil spis Městskému soudu v Praze k rozhodnutí o
odvolání a odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu prvního stupně tak,
že se odvolání neodmítá. Po vrácení spisu soud prvního stupně vyzval manžela
žalobkyně k zaplacení soudního poplatku za odvolání a následně odvolací řízení
pro nezaplacení poplatku zastavil svým usnesením ze dne 29. 10. 2018, které
nabylo právní moci dne 7. 1. 2019. Dne 14. 10. 2019 opravil datum právní moci
na vyznačené doložce na rozsudku o rozvodu manželství, a to na den 7. 1. 2019.
Dne 31. 1. 2019 žalobkyně uplatnila u žalované nárok na poskytnutí přiměřeného
zadostiučinění, žalovaná ničeho neplnila.
4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 13 odst. 1
a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Měl za to, že délka
řízení, která činila 4 roky a 5 měsíců, byla ovlivněna 2 roky trvajícím
opatrovnickým řízením a především následným procesním postupem soudu prvního
stupně, který nesprávně vyznačil doložku právní moci na rozsudek o rozvodu
manželství, čímž došlo v řízení k průtahu v trvání 11 měsíců, a nesprávně
předložil věc odvolacímu soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti, což mělo za
následek průtah v trvání 4 měsíců. Dospěl k závěru, že délka řízení byla
nepřiměřená a že samotné konstatování porušení práva se nejeví jako
dostačující. Za první dva roky a za každý další rok řízení přiznal žalobkyni
základní částku 15 000 Kč, celkem 51 250 Kč, kterou navýšil o 20 % z důvodu
postupu orgánů veřejné moci a o dalších 20 % z důvodu významu předmětu řízení
pro poškozenou. Uzavřel, že po těchto úpravách by výsledná částka činila 71 750
Kč, ale vázán žalobním petitem přiznal žalobkyni požadovaných 70 000 Kč.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil co do částky 18 000 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 10 % z této částky od 1. 8. 2019 do zaplacení, jinak jej změnil tak, že
žalobu zamítl (výrok I). Současně uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě
nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů 27 650 Kč (výrok II).
6. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj
však dovodil, že po dobu opatrovnického řízení, tj. do 30. 7. 2016, řízení o
rozvod manželství nemohlo probíhat ani skončit, a proto ani žalobkyně nemohla
být udržována ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku. Řízení o rozvod tak
fakticky probíhalo od 31. 7. 2016 do 7. 1. 2019, kdy bylo pravomocně skončeno.
Odvolací soud tedy stanovil celkovou délku řízení na 2 roky a 5 měsíců, kterou
považoval za nepřiměřenou, neboť byla způsobena nesprávným doručením rozsudku o
rozvodu manželství a nesprávným vyznačením doložky právní moci soudem prvního
stupně. Stanovil základní částku pro odškodnění 15 000 Kč, kterou navýšil na 18
000 Kč z důvodu významu řízení pro poškozenou, jiné důvody pro moderaci
stanoveného zadostiučinění neshledal.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v rozsahu
výroku I v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že nad rámec částky 18 000 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (52 000 Kč).
8. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od stanoviska
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp.
zn. Cpjn 206/2010, jež bylo zveřejněno pod č. 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo
348/2010, 30 Cdo 654/2010 či 30 Cdo 1328/2009. Namítala, že odvolací soud
nepovažoval posuzované řízení a souběžně probíhající opatrovnické řízení za
řízení jediné a že neodškodnil celkovou délku řízení od 10. 8. 2014 do 7. 1.
2019. Odůvodnění napadeného rozhodnutí považovala za nepřezkoumatelné, neboť
odvolací soud v něm neuvedl srozumitelný výpočet, jak dospěl k výsledné částce
zadostiučinění 18 000 Kč, a navíc se vůbec nevypořádal s hodnocením kritéria
postupu orgánů veřejné moci.
9. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k novému projednání.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky posouzení
přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení a postupu při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
16. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
17. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odstavec 3).
18. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nezbytné nejprve určit
počátek a konec řízení. Vždy je přitom třeba vycházet z celkové délky řízení,
nikoli jen z délky jednotlivých průtahů ve smyslu období nečinnosti soudu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Do celkové doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení
přerušeno (srov. část III Stanoviska).
19. Po stanovení rozhodné doby je třeba s přihlédnutím ke kritériím
uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk posoudit, zda byla při
projednávání věci zachována či překročena doba přiměřená. Platí přitom, že
pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k
závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a rozsudek ESLP
ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02).
20. Pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve
kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na
projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí
OdpŠk, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním
řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je,
nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka
původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená
není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu § 13 odst. 1
věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na
projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o
nepřiměřené délce původního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009).
21. Při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet
k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou
docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (srov. část V Stanoviska).
22. Odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení,
v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v
letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným
připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona (srov. část VI Stanoviska).
23. V projednávané věci odvolací soud nepostupoval v souladu s výše
uvedenými závěry. Nejprve sice určil, že posuzované řízení trvalo od podání
žaloby dne 10. 8. 2014 a do právní moci rozsudku o rozvodu manželství dne 7. 1.
2019, tj. 4 roky, 4 měsíce a 26 dní, poté ale při hodnocení, zda jeho délka
byla či nebyla přiměřená, vycházel pouze z doby po pravomocném skončení
opatrovnického řízení ode dne 31. 7. 2016 do právní moci rozsudku o rozvodu
manželství dne 7. 1. 2019, tj. 2 roky a 5 měsíců.
24. Jeho závěr, že v době, kdy v řízení o rozvod nebylo možno pokračovat
z důvodu probíhajícího opatrovnického řízení, nemohla být žalobkyně udržována
ve stavu nejistoty, není správný. Zjistil-li odvolací soud, že posuzované
řízení bylo zahájeno dne 10. 8. 2014 a že do 30. 7. 2016 v něm nebylo možno
pokračovat z důvodu probíhajícího opatrovnického řízení, měl i tuto dobu
započítat do celkové délky řízení a zkoumat, zda i v opatrovnickém řízení byla
věc projednána v přiměřené lhůtě. Teprve poté – v závislosti na posouzení délky
opatrovnického řízení – mohl hodnotit přiměřenost celkové délky posuzovaného
řízení a v návaznosti na to pak případně přiznat přiměřené zadostiučinění.
25. Opodstatněná je i dovolací námitka žalobkyně, že odůvodnění
napadeného rozhodnutí neobsahuje hodnocení vyžadované částí VI Stanoviska a že
úvahy odvolacího soudu, jak dospěl k výsledné částce zadostiučinění 18 000 Kč,
nejsou srozumitelné. Odvolací soud uvedl, že stanovil základní částku pro
odškodnění 15 000 Kč, kterou navýšil na 18 000 Kč z důvodu významu řízení pro
poškozeného. Ke stanovené částce 15 000 Kč přitom nelze dospět součinem
základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a
celkové doby řízení počítané v letech či měsících. Jestliže by totiž základní
částka pro odškodnění za jeden rok řízení (modifikovaná za prvé dva roky
řízení) činila (nejnižších možných) 15 000 Kč, pak by jen samotné
zadostiučinění za 2 roky a 5 měsíců muselo dosáhnout celkem 21 250 Kč (7 500 +
7 500 + 6 250). Právní posouzení odvolacího soudu v tomto ohledu odporuje
požadavku na jeho dostatečnou srozumitelnost, a jakožto takové je také
nepřezkoumatelné (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 4896/2009).
26. Protože Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně důvodným, napadený
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (v
širším rozsahu, než byl dovoláním napaden – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a věc odvolacímu soudu podle § 243
odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.
27. V dalším řízení bude na odvolacím soudu, aby znovu posoudil
přiměřenost délky rozvodového řízení a v případě, že je bude mít za
nepřiměřené, aby stanovil odpovídající zadostiučinění za celkovou dobu jeho
trvání. V této souvislosti dovolací soud připomíná ustálenou judikaturu, podle
níž má případné zohlednění souběžného průběhu úzce souvisejících řízení
vyloučit nebezpečí duplicitního odškodnění za nepřiměřenou délku každého z nich
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010,
nebo ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Skutečnost, že by
žalobkyně nárokovala i odškodnění za nepřiměřenou délku opatrovnického řízení,
přitom ze skutkových zjištění nevyplývá.
28. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za
středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory
dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu