30 Cdo 2153/2020-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. P.,
narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 1200/16, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C
26/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30.
1. 2020, č. j. 54 Co 407/2019-240, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, č. j. 54 Co 407/2019-240,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2017, č. j. 27 C
26/2016-127, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody v celkové výši 19 333 534
Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Městského soudu v
Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, kterým byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 10. 2007, č. j. 14 C
58/2005-104 (oba zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn.
30 Cdo 2218/2009). Těmito rozhodnutími (dále též jen „nezákonná rozhodnutí“)
byla pravomocně zamítnuta žalobcova žaloba na určení jeho vlastnictví ideální
jedné třetiny (správně ovšem dvou třetin – poznámka dovolacího soudu) pozemku
parc. č. XY, jehož součástí je dům č. p. XY, v katastrálním území XY, zapsáno u
Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovité
věci“). Žaloba byla založena na tvrzení, že žalobce, coby podílový
spoluvlastník dvou třetin nemovitých věcí, uzavřel s M. V. neplatnou kupní
smlouvu o převodu ideální jedné třetiny nemovitých věcí. V kupní smlouvě bylo
pro žalobce zásadně podstatné ujednání o zřízení věcného břemene doživotního
užívání bytu žalobcem, což se významným způsobem promítlo i do kupní ceny,
avšak katastrální úřad povolil pouze vklad vlastnického práva ve prospěch M. V.
a naopak návrh na vklad práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního
užívání ve prospěch žalobce zamítl. Po právní moci rozsudků zamítajících
žalobcovu žalobu na určení vlastnického práva k ideální jedné třetině (správně
ideální dvě třetiny) nemovitých věcí, avšak ještě předtím, než byla uvedená
rozhodnutí zrušena k dovolání zdejšího žalobce Nejvyšším soudem, bylo v
paralelně probíhajícím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C
40/2004 zrušeno a vypořádáno podílové spoluvlastnictví k nemovitým věcem a
žalobci připadla náhrada (jen) za zbylou třetinu nemovitých věcí. Tvrzená škoda
se podle žalobce skládá z částky 8 766 667 Kč, která představuje rozdíl mezi
tržní cenou ideální jedné třetiny nemovitosti a částkou, kterou žalobce na
základě podle něj neplatné kupní smlouvy obdržel od M. V., dále z částky 5 154
867 Kč jako rozdílu mezi odhadní cenou jedné třetiny nemovitých věcí a částkou,
kterou získal coby náhradu v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k
nemovitým věcem, a konečně též z částky 5 412 000 Kč coby ušlého zisku ve výši
dvou třetin výnosů z nájemného za blíže označené období.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 12. 10. 2017, č. j. 27 C 26/2016-127, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobci částku 19 333 534 Kč (výrok I rozsudku) a rozhodl o
povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč
(výrok II rozsudku).
3. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci na základě jím
provedeného dokazování z následujícího závěru o skutkovém stavu. Řízení
iniciované u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 C 40/2004, o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví k výše označeným nemovitým věcem, bylo
přerušeno poté, co žalobce podal žalobu na určení, že je spoluvlastníkem
předmětných nemovitých věcí v rozsahu ideálních dvou třetin (v katastru
nemovitostí byl v té době zapsán jako spoluvlastník ideální jedné třetiny).
Poté, co řízení o určovací žalobě vedené pod sp. zn. 14 C 58/2005 pravomocně
skončilo jejím zamítnutím, rozhodl soud prvního stupně o pokračování řízení ve
věci zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. Soud
prvního stupně při řešení otázky spoluvlastnických poměrů (jako předběžné
otázky) vycházel ze závazného způsobu jejich vyřešení ve věci sp. zn. 14 C
58/2005, a proto žalobcův spoluvlastnický podíl v rozsahu ideální jedné třetiny
přikázal do podílového spoluvlastnictví ostatních spoluvlastníků a přiznal mu
za něj náhradu. Následně ovšem Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 24. 6. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2218/2009, zrušil předchozí rozhodnutí o určovací žalobě a
uložil nižším soudům se znovu zabývat otázkou platnosti smlouvy o převodu
spoluvlastnického podílu žalobce na M. V. a rozsahu, v jakém je žalobce
vlastníkem sporných nemovitých věcí. V následném řízení před Obvodním soudem
pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005 soudy znovu zamítly určovací žalobu, a to
výlučně pro v průběhu řízení nastalý nedostatek žalobcovy aktivní věcné
legitimace, když v mezidobí byly spoluvlastnické vztahy k nemovité věci
konstitutivně vypořádány a žalobce rozhodnutím soudu o vypořádání pozbyl své
vlastnické právo (byť se tak stalo i na základě závazných závěrů rozsudku,
který byl následně zrušen). Žalobce ještě poté podal žalobu na obnovu řízení o
vypořádání podílového spoluvlastnictví, která byla zamítnuta pro opožděnost.
Žalobce předběžně uplatnil svůj nárok na náhradu škody v rozsahu částky 8 000
000 Kč u žalované, která jej neshledala důvodným.
4. Soud prvního stupně v rovině právního posouzení uzavřel, že rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137, vydaný v
řízení o určení vlastnického práva, je bezpochyby nezákonným rozhodnutím ve
smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998
Sb.“), neboť za nezákonné je podle § 8 odst. 1 OdpŠk třeba považovat každé
pravomocné soudní rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno,
bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Vznik objektivní odpovědnosti státu zde
byl podmíněn současným naplněním všech tří obligatorních zákonných předpokladů,
tedy kromě zmíněné existence nezákonného rozhodnutí šlo o vznik škody a
existenci příčinné souvislosti mezi oním nezákonným rozhodnutím a vzniklou
škodou. Soud prvního stupně uzavřel, že za relevantní a výlučnou příčinu vzniku
žalobcem tvrzené škody je třeba považovat nikoliv zjištěnou nezákonnost
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co 186/2008-137,
nýbrž až výlučně pravomocný výsledek meritorního rozhodnutí ve věci zrušení a
vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovité věci, tedy rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2009, č. j. 26 C 40/2004-252, ve spojení s
potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co
361/2009-272, který se žalobci nepodařilo zvrátit ani opožděně podanou žalobou
na obnovu řízení. Soud prvního stupně proto žalobu na náhradu škody jako
nedůvodnou zamítl, neboť absence byť jen jednoho z výše zmíněných obligatorních
předpokladů pro dovození odpovědnosti státu za škodu (zde v podobě příčinné
souvislosti) bez dalšího vylučuje, aby žalobě bylo možné vyhovět.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 600 Kč (výrok II
rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nedoplňoval a vyšel ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně, která považoval za dostatečná.
7. Odvolací soud se převážně ztotožnil s právním posouzením soudu
prvního stupně ve věci samé a uzavřel, že v posuzované věci je dán nedostatek
příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, když její
skutečnou příčinou může být výhradně pravomocný výsledek meritorního rozhodnutí
v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti. V
jeho rámci vydaná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost výslovně zrušena. Soud
rozhodující o žalobě na náhradu škody proti státu není oprávněn posuzovat
případný nesoulad nezrušeného rozhodnutí se zákonem. Oproti soudu prvního
stupně měl odvolací soud, z hlediska možného zachování příčinné souvislosti,
naopak za zcela nevýznamné, že žalobce podal žalobu na obnovu řízení proti
pravomocnému rozhodnutí ve věci vypořádání podílového spoluvlastnictví
opožděně. Uvedená skutečnost podle odvolacího soudu nemohla mít vliv na
posouzení otázky potřebné kauzality.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným
dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku
identifikace právně relevantních příčin tvrzené škody. Žalobce spatřuje splnění
podmínky přípustnosti v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když cituje rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013, a ze dne 29. 4. 2014, sp.
zn. 30 Cdo 190/2013, podle nichž se kauzálního děje běžně účastní více
skutečností, ovšem je třeba sledovat jen ty, které jsou podstatné a bez nichž
by ke škodlivému následku nedošlo. Dle žalobce odvolací soud nerespektoval
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, když na jedné straně připustil, že
zrušené nezákonné rozhodnutí o určení vlastnických poměrů k nemovitosti bylo
přímým a závazným podkladem pro konečné rozhodnutí v řízení o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví (které bylo nadto výslovně přerušeno do
doby, než bude o vlastnických poměrech k výše specifikovaným nemovitým věcem
pravomocně rozhodnuto), a na straně druhé uzavřel, že příčinou škody bylo pouze
a jen meritorní rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Nebýt vydání nezákonného rozhodnutí, nemohlo by dojít ani k navazujícímu
nesprávnému rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví,
které žalobci způsobilo škodu a které je na aplikaci nezákonného rozhodnutí
jednoznačně založeno. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zároveň však požadoval
přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení.
9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
objektivně přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech
řízení. Nejvyšší soud s ohledem na charakter přijatého rozhodnutí však
žalobcovo dovolání ani částečně neodmítl, neboť uvedená objektivní
nepřípustnost dovolání nevylučuje, aby byl tento vedlejší výrok zrušen z důvodů
své akcesority na napadeném výroku o věci samé.
14. Dovolání žalobce je přípustné pro vyřešení právní otázky, zda je
dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím vydaným ve věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 58/2005 a tvrzenou škodou.
Uvedenou právní otázku totiž odvolací soud (soud prvního stupně) vyřešil v
rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolání je důvodné.
16. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk, právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
17. Podle § 8 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán
(odst. 1). Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez
ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno
nebo změněno na základě řádného opravného prostředku (odst. 2). Nejde-li o
případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem
stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k
ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný
prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný
procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení
soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení
exekuce (odst. 3).
18. V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že
nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č.
82/1998 Sb. v podobě vyžadované existence příčinné souvislosti mezi nezákonným
(zrušeným) rozhodnutím o určení vlastnického práva a vzniklou škodou, danou
způsobem následného soudního vypořádání podílového spoluvlastnictví.
19. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. a)
ve spojení s § 7 OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím
a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána
a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
20. Otázka, zda skutečně žalobci vznikla škoda v tvrzené výši, není
předmětem dovolacího řízení, neboť odvolací soud založil svůj zamítavý rozsudek
výlučně na závěru o absenci příčinné souvislosti a jen tento závěr žalobce
dovoláním napadá. Takto vymezeným dovolacím důvodem je Nejvyšší soud v
dovolacím řízení striktně vázán (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
21. Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem
škody – je otázkou skutkovou, nikoli právní. Právní posouzení příčinné
souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její
existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah
vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 28
Cdo 2300/2011, nebo ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3082/2012). Žalobce
skutková zjištění soudů obou stupňů v podaném dovolání nikterak nezpochybňuje a
přípustně v něm podle jeho obsahu formuluje výlučně právní otázku, zda
existence pozdějšího rozsudku o vypořádání podílového spoluvlastnictví je sama
o sobě způsobilá vyloučit závěr o příčinné souvislosti mezi nezákonným
rozhodnutím v řízení o určení vlastnického práva k nemovité věci a tvrzenou
škodou.
22. Pro daný případ je určující posouzení právní otázky, v důsledku jaké
skutečnosti žalobci jako poškozenému vznikla jím tvrzená škoda. Je běžné, že se
kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi
takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu
vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev
má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty
příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti
podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kauzálního nexu
je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu
ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně
dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby
prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta
případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází jedině tehdy,
jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li však
původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná
souvislost se nepřerušuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je
příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy,
obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo
škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této
příčiny (conditio sine qua non; srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11.
2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní
příčinné souvislosti). Ústavní soud v uvedeném (ve vztahu k obecným soudům
podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazném) nálezu ohledně teorie adekvátnosti
příčinné souvislosti rozvedl, že „v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou
všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění
rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se
odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace
těchto kritérií na konkrétní případ.“ K témuž závěru ostatně dospěl Nejvyšší
soud např. ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013. Z
odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu však neplyne, že by v intencích
zmiňovaných rozhodnutí v projednávané věci takto odvolací soud postupoval.
23. Ke vzniku žalobcem tvrzené škody zřetelně vedly dvě na sebe
navazující skutečnosti (příčiny), a to pravomocné rozhodnutí v řízení vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 14 C 58/2005, jímž byla zamítnuta žalobcova
žaloba na určení spoluvlastnických poměrů k předmětným nemovitým věcem (a které
posléze bylo Nejvyšším soudem jako nezákonné zrušeno), a následné rozhodnutí v
řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 26 C 40/2004 o zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví, které vycházelo ze závazného způsobu
řešení spoluvlastnických poměrů nastolených právě nezákonným rozhodnutím o
určení vlastnictví. Za výlučnou příčinu vzniku škody není možno považovat pouze
rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bez ohledu na to,
že nebylo výslovně zrušeno (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 11.
4. 2013, sp. zn. III. ÚS 2201/10, nebo ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS
1774/08, popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4158/2009). Jeho vydání bylo totiž pouze nutným důsledkem skutečnosti, že o
vlastnických poměrech k nemovitosti, které soud v řízení o vypořádání
spoluvlastnictví posuzoval jako předběžnou otázku, bylo pravomocně rozhodnuto v
souběžně vedeném řízení, jež vyústilo ve vydání nezákonného rozhodnutí, a tímto
řešením byl navíc rozhodující soud ve smyslu § 159a odst. 1 a 3 o. s. ř. –
zřetelně v neprospěch žalobce – bezpodmínečně vázán.
24. Rozhodnutím o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tedy
nedošlo k přerušení (přetržení) příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o
zamítnutí žaloby na určení spoluvlastnických poměrů k předmětné nemovitosti a
tvrzenou škodou, jak nesprávně dovodil odvolací soud v přezkoumávaném
rozsudku. Naopak za relevantní příčinu, na základě které došlo k dalším
událostem, jež mohly vést ke vzniku žalobcem tvrzené škody, je nutné považovat
právě rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2008, č. j. 39 Co
186/2008-137, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
12. 10. 2007, č. j. 14 C 58/2005-104.
25. Nejvyšší soud s ohledem na výše označená rozhodnutí dospěl k závěru,
že samotná skutečnost, že rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví nebylo formálně zrušeno, nemá za daných zcela specifických
okolností případu za následek – z hlediska zachování příčinné souvislosti –
vyloučení odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., pakliže nezákonnost
rozhodnutí vychází ze skutečnosti, že je založeno na jiném rozhodnutí, které
bylo jako nezákonné zrušeno, a jediným prostředkem, kterým bylo možno toto
rozhodnutí odklidit, byl pouze návrh na obnovu řízení, jehož účinné nevyužití
ovšem nelze v souladu s § 8 odst. 3 OdpŠk žalobci klást k tíži. K tomuto závěru
ohledně bezvýznamnosti následků opožděně podaného návrhu na obnovu řízení z
hlediska zkoumání příčinné souvislosti dospěl v napadeném rozhodnutí odvolací
soud a uvedené řešení nebylo podaným dovoláním, jehož rozsahem byl Nejvyšší
soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nikterak zpochybněno. Dospěl-li proto
odvolací soud k závěru, že příčinná souvislost je v projednávané věci vyloučena
již tím, že rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví, které
považoval za nezávislé na nezákonném rozhodnutí o určení spoluvlastnických
poměrů, nebylo výslovně zrušeno, je jeho právní posouzení přinejmenším neúplné
a tudíž nesprávné.
26. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž dlouhodobě ustálena v
názoru, podle něhož jestliže uplatněný nárok na náhradu škody sestává z
několika dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky (a tak je tomu
i v poměrech projednávané věci), je nezbytné posoudit, zda všechny předpoklady
odpovědnosti za škodu byly splněny, a to ve vztahu ke každému jednotlivému
nároku, i když byly uplatněny v jednom řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002). Soud je v takovém případě
povinen zjišťovat existenci příčinné souvislosti ve vztahu ke každému
jednotlivému nároku zvlášť. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
takto nepostupoval, když tvrzenou škodu (její existenci ani výši) blíže
nezkoumal, posuzoval ji jako celek a nezabýval se ani tím, zda je dána příčinná
souvislost mezi jednotlivými tvrzenými majetkovými újmami a vydáním nezákonného
rozhodnutí. Rovněž v tomto rozsahu se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Posouzení předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu
je i v těchto souvislostech neúplné, a proto nesprávné.
27. Nejvyšší soud na tomto místě obiter dictum připomíná, že případné
pokračování řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být
významné z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím
a tvrzenou újmou, a to zásadně s přihlédnutím k tomu, jak je poškozeným újma a
příčinná souvislost konstruována (srov. rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp.
zn. 31 Cdo 1954/2019, uveřejněný po číslem 35/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pokud však v navazujícím řízení nebylo věcně rozhodnuto, není to
na překážku posouzení zkoumání toho, zda podmínka příčinné souvislosti mezi
tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím byla splněna či nikoliv (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4136/2016, či v
odborné literatuře Simon, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 120 a násl.). Důkazní povinnost má
poškozený, který musí prokázat, že jeho subjektivní právo existovalo (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3046/2016).
28. V dalším řízení proto soudy opětovně posoudí otázku příčinné
souvislosti ve světle výše uvedených závěrů. Neopomenou přitom otázky příčinné
souvislosti a vzniku škody podrobně zkoumat ve vztahu ke každému z dílčích
nároků uplatněných žalobcem. Jako otázku předběžnou při rozhodování o existenci
příčinné souvislosti bude třeba zjišťovat (a to případně též za postupu podle §
118a odst. 1 a 3 o. s. ř.) možnost úspěchu žalobce v původním řízení o určení
spoluvlastnických poměrů, a to s respektem k závěrům, jež vyslovil Nejvyšší
soud ve svém rozsudku ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2218/2009.
29. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,
případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Takové vady však žalobce v podaném dovolání neohlašoval a Nejvyšší soud
je z obsahu spisu rovněž nezjistil.
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro
zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o s ř. i jej, a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
31. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 11. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu