30 Cdo 4136/2016-223
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně CASINO KARTÁČ Group, a. s., IČO 25899848, se sídlem v Ostravě,
Slévárenská 400/5, zastoupené JUDr. Jiřím Oršulou, advokátem se sídlem v Praze
1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se
sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 4/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 62/2016-187, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 Co 62/2016-187, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 11. 2015, č. j. 18 C 4/2014-122,
se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
1. Podanou žalobou (po jejím částečném zpětvzetí) se žalobkyně domáhala
náhrady ušlého zisku za období od 1. 9. 2006 do 31. 12. 2014 ve výši 6 866 240
000 Kč alternativně za období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2014 ve výši 4 803 360
000 Kč, vždy spolu se zákonným úrokem z prodlení od 30. 8. 2011 do zaplacení, z
titulu odpovědnosti žalované za vydání nezákonného rozhodnutí podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“. Žalobkyně podala dne 30. 6. 2006 k žalované žádost o povolení
provozování sázkové hry prostřednictvím internetu tzv. online rulety. Žalovaná
žádost žalobkyně zamítla s tím, že není dostatečně účinně zabráněno sázení osob
mladších 18 let. Proti rozhodnutí žalované byla podána správní žaloba, o níž
bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem ve prospěch
žalobkyně. Rozhodnutí správního orgánu bylo zrušeno jako nezákonné.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 3. 11. 2015, č. j. 18 C 4/2014-122, žalobu zamítl (výrok I) a uložil
žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 4 158 916 Kč (výrok
II).
3. Podle soudu prvního stupně podmínka existence nezákonného rozhodnutí
je splněna, avšak žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení, pokud jde o ušlý zisk
a logicky ani neunesla břemeno důkazní, když částka, které se žalobkyně domáhá,
je pouze hypotetickým, smyšleným příjmem a jeho možné dosažení není podloženo
žádnými reálnými okolnostmi.
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8.
4. 2016, č. j. 14 Co 62/2016-187, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I), změnil výrok II tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení před soudem prvního
stupně ve výši 900 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady
odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III).
5. Podle odvolacího soudu založil soud prvního stupně své zamítavé
rozhodnutí ve věci na závěru, že žalobkyně dostatečně netvrdila a neprokázala
svůj ušlý zisk, aniž ve svém rozsudku zhodnotil důkaz znaleckým posudkem,
provedený při jednání soudu, a aniž zejména poučil žalobkyni dle § 118a odst. 1
a 3 občanského soudního řádu. Takový postup je podle odvolacího soudu vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 219a
občanského soudního řádu) a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava
(§ 219a odst. 2 občanského soudního řádu), avšak odvolací soud nezrušil
rozsudek podle § 221 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a nevrátil věc
soudu prvního stupně, neboť shledal jiný důvod, pro který je podle něj rozsudek
soudu prvního stupně věcně správný.
6. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování vzal za prokázané,
že rozhodnutím žalované (Ministerstva financí; poznámka dovolacího soudu) ze
dne 1. 10. 2007, č. j. 34/38709/2007, byla zamítnuta žádost žalobkyně podaná
dne 30. 6. 2006 o povolení online rulety zejména z důvodu nedostatečného
zajištění zabránění sázení osobám mladším 18 let [§ 1 odst. 7 zákona České
národní rady č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v tehdejším
znění (dále jen „loterijní zákon“)]. Rozklad podaný žalobkyní byl zamítnut
rozhodnutím ministra financí ze dne 2. 12. 2008, č. j. 34/89746/2007-RK. K
žalobě žalobkyně byl rozklad zrušen pro nepřezkoumatelnost rozsudkem Městského
soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. 7 Ca 38/2009, který byl ovšem k
podané kasační stížnosti zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 1 Afs 92/2012. Městský soud v Praze novým rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 10 Af 20/2013, zrušil rozhodnutí o rozkladu z důvodu vady
správního řízení spočívající v porušení zásady rovného zacházení se žalobkyní,
když žalovaná povolila provozování obdobných sázkových her jiným subjektům,
ačkoliv jejich opatření proti sázení osobami mladšími 18 let byla mírnější než
u žalobkyně. Podaná kasační stížnost žalované proti tomuto rozsudku byla
odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 1
Afs 92/2013, přičemž v závěru odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že
nerovné zacházení není vadou správního řízení, ale nezákonností rozhodnutí
(tedy nesprávnou aplikací hmotněprávního ustanovení § 1 odst. 7 loterijního
zákona). Ministr financí novým rozhodnutím o rozkladu ze dne 6. 6. 2014, č. j. MF 37207/2013/34-2901-RK, zrušil rozhodnutí ministerstva ze dne 1. 10. 2007,
jelikož žalobkyní je dostatečně zamezeno sázení osobám mladším 18 let. Usnesením ministerstva ze dne 18. 3. 2014, č. j. MF-28717/2014/34, byla
žalobkyně vyzvána k důkazním návrhům a vyjádření s ohledem na dlouhou časovou
prodlevu od podání žádosti, když současně byla upozorněna, že s účinností od
27. 12. 2012 byl vydán Standard k provozování loterií a jiných obdobných her
obsahující minimální požadavky na provozování her. Proti usnesení ze dne 18. 3. 2014 podala žalobkyně rozklad, který byl zamítnut rozhodnutím ministra financí
ze dne 6. 6. 2014, č. j. MF 37207/2013/34-2901-RK, neboť postup ministerstva je
s ohledem na časovou prodlevu žádoucí. Podáními ze dne 16. 6. 2014, 10. 7. 2014
a 29. 7. 2014 žalobkyně opakovaně vyzvala žalovanou k povolení žádané hry s
odkazem na celý průběh správního řízení, aniž cokoliv doplnila. Informovala o
záměru podat správní žalobu proti rozhodnutí o rozkladu ze dne 6. 6. 2014
(žaloba nebyla podána) a uvedla, že před vydáním rozhodnutí nemá orgán
správního dozoru oprávnění požadovat splnění technických předpokladů hry, tyto
může určit až v povolení. Podáním ze dne 29. 8. 2014 vzala žalobkyně svou
žádost zpět s odůvodněním, že správní spis neobsahuje žádné podklady k
zamítnutí žádosti a protože ztratila důvěru v zákonné rozhodnutí žalované. Usnesením ministerstva ze dne 19. 11. 2014, č. j.
7. Odvolací soud uvedl, že v řízení o náhradě škody podle zákona č.
82/1998 Sb. nemůže soud přezkoumávat věcnou správnost vydaných správních
rozhodnutí, ale jen splnění předpokladů odpovědnosti, kterými jsou zrušení
rozhodnutí pro nezákonnost dle § 8 odst. 1 OdpŠk, vznik škody a příčinná
souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou. Dále poukázal na vývoj
judikatury k případům, kdy po zrušení rozhodnutí pro nezákonnost řízení dále
pokračovalo a odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2010, sp. zn.
25 Cdo 3911/2008, uzavřel, že v odškodňovacím řízení musí být zkoumán důvod,
proč bylo řízení zastaveno, a to z pohledu naplnění předpokladu příčinné
souvislosti mezi zrušeným nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou.
8. Podle odvolacího soudu rozhodnutí ze dne 1. 10. 2007 a rozhodnutí o
rozkladu ze dne 2. 12. 2008 byla zrušena pro nezákonnost, jelikož byla chybně v
neprospěch žalobkyně posouzena podmínka dle § 1 odst. 7 loterijního zákona,
tedy podmínka zamezení sázení osobám mladším 18 let. Tato podmínka však není
jedinou podmínkou pro povolení sázkové hry dle loterijního zákona. I pokud by
podle odvolacího soudu byla přijata sporná konstrukce žalobkyně, že žalovaná
měla postupovat dle loterijního zákona účinného v době podání její žádosti,
vymezují další podmínky povolení např. ustanovení § 4, § 4a, § 4b loterijního
zákona v tehdejším znění. Za účelem přezkumu splnění těchto podmínek byl
správní orgán oprávněn shromažďovat podklady dle § 50 a násl. zákona č.
500/2004 Sb., správní řád. Žalobkyně však namísto toho, aby věcně reagovala na
požadavky správního orgánu a poskytla mu součinnost při shromažďování podkladů
k rozhodnutí, stále jen polemizovala s procesními úkony správního orgánu,
opakovala průběh dosavadního správního řízení a jen ze splnění podmínky
zamezení sázení osobám mladším 18 let nedovozovala (správně patrně
„dovozovala“; poznámka dovolacího soudu) své oprávnění provozovat žádanou
sázkovou hru. Podle odvolacího soudu je třeba zohlednit i skutečnost, že to
nebyl správní orgán, který by z absence součinnosti žalobkyně při shromažďování
podkladů vyvodil pro žalobkyni nepříznivé důsledky ve formě zamítnutí její
žádosti, ale byla to sama žalobkyně, která rezignovala na své procesní
povinnosti ve správním řízení a vzala svou žádost zpět. Postup žalobkyně byl
nekonstruktivní až kverulantský. V této souvislosti je třeba zhodnotit
žalobkyní uváděný důvod zpětvzetí žádosti za nepřiměřený. Takto bylo svobodným
rozhodnutím žalobkyně (bez odrazu v činnosti správního orgánu) ve správním
řízení již nepokračovat a vzít žádost zpět. Následně bylo správní řízení
zastaveno.
9. Z výše uvedeného odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 3911/2008 dovodil, že správní řízení bylo zastaveno
výhradně z vůle žalobkyně. Není dána příčinná souvislost mezi žalobkyní
tvrzenou škodou a zrušením rozhodnutí pro nezákonnost (patrně míněno
„nezákonným rozhodnutím“; poznámka dovolacího soudu). Důvodem nezákonnosti
zrušených rozhodnutí bylo splnění jen jedné podmínky k povolení provozování
sázkové hry (zamezení sázení osobám mladším 18 let), ačkoliv loterijní zákon
upravuje takových podmínek více a žalobkyně na jejich prokázání bezdůvodně
rezignovala. Bylo jen jeho svobodným rozhodnutím žádanou sázkovou hru
neprovozovat.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu co do výroků I a III napadla žalobkyně
(dále také jako „dovolatelka“) dovoláním.
11. Žalobkyně v dovolání pod body II, III, V, VI a VIII (správně VII;
poznámka dovolacího soudu) shledává přípustnost dovolání v tom, že odvolací
soud měl nesprávně posoudit důsledek absence poučení dle § 118a občanského
soudního řádu pro odvolací řízení, když rozsudek soudu prvního stupně bez
dalšího nezrušil (bod II), že nesprávně posoudil otázku důkazní iniciativy
odvolacího soudu a porušil zásadu dvojinstančnosti řízení (bod III), že
nesprávně posoudil otázku obsahu odůvodnění rozsudků, když není zřejmé, kterou
právní skutečnost odvolací soud právně posoudil jako příčinu vzniku škody (bod
V), že nesprávně posoudil otázku aplikace § 205a občanského soudního řádu, když
provedl jiné důkazy a k jiným skutečnostem, než ohledně kterých žalobkyně
nesplnila svou důkazní povinnost (bod VI), a že odvolací soud porušil zásadu
rovnosti stran, když žalovaná dříve než žalobkyně věděla o listinách, které si
od ní odvolací soud vyžádal, a byla tak zvýhodněna při přípravě na jednání (bod
VII), čímž se měl odvolací soud odchýlit od (v dovolání označené) judikatury
Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
12. Pod bodem IV dovolání žalobkyně uvedla, že v otázce příčinné
souvislosti mezi škodou a nezákonným rozhodnutím má za to, že tato souvislost
je prokázána. Odvolací soud tuto otázku však posoudil jinak, a to tak, že
příčinou škody není nezákonné rozhodnutí, ale skutečnost, že žalobkyně vzala
svou žádost o povolení provozování online rulety zpět. Dovolatelka s poukazem
na nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, uvedla, že
nedostala od odvolacího soudu poučení ve vztahu k právnímu posouzení příčinné
souvislosti mezi tvrzenou škodou, nezákonným rozhodnutím, zrušení rozhodnutí
pro nezákonnost a zpětvzetím žádosti žalobkyní. Poučení uvedené v protokolu o
jednání před odvolacím soudem požadavkům judikatury Ústavního soudu neodpovídá.
13. Pod bodem V dovolatelka navazuje, že nesrozumitelné zdůvodnění
absence příčinné souvislosti v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu odporuje i
konstantní judikatuře Nejvyššího soudu o přerušení příčinné souvislosti,
přičemž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23
Cdo 4424/2011, s tím, že k přerušení příčinné souvislosti dojde tehdy, jestliže
nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina. Podle dovolatelky, i
kdyby zpětvzetí žádosti bylo novou okolností, která by přerušila vztah příčinné
souvislosti, tak by následek tohoto přerušení nenastal před zpětvzetím žádosti,
jak vyplývá z rozsudku odvolacího soudu, ale tento následek by mohl nastat až
po tomto zpětvzetí, tudíž by mohl mít vliv jen na nepatrnou část žalobkyní
tvrzeného ušlého zisku. Pod bodem VIII dovolání pak dovolatelka doplňuje, že
aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3911/2008 na nynější věc je
naprosto nesprávná a to pro naprosto odlišné skutkové okolnosti.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz
čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“
15. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění
podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), přičemž v
rozsahu rozhodnutí o věci samé obsahuje i základní náležitosti podle § 241a
odst. 2 a 3 o. s. ř. Nejvyšší soud tak dále posuzoval přípustnost dovolání.
16. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
18. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolatelka převážně poukazuje na tvrzené vady řízení, které nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Kromě toho
však napadá závěr odvolacího soudu, že není dána příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, neboť následné správní řízení (po
zrušení dřívějšího pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost) bylo zastaveno
výhradně z vůle žalobkyně, přičemž tento závěr je podle dovolatelky v rozporu s
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4424/2011, podle
kterého k přerušení příčinné souvislosti dojde tehdy, jestliže nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina.
20. Existence příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a
vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), tudíž
nesouhlas dovolatelky s posouzením existence příčinné souvislosti v napadeném
rozhodnutí nemůže být dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a není tak
ani způsobilý založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Naproti tomu
právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými
skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké
okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009;
rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).
21. Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je
podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť otázka hmotného práva, zda za situace,
kdy ve správním řízení poté, co původní meritorní rozhodnutí bylo zrušeno jako
nezákonné, byl návrh žalobkyně na vydání správního rozhodnutí vzat zpět, došlo
tímto bez dalšího k přetržení příčinné souvislosti mezi nevydáním rozhodnutí o
žádosti žalobkyně a žalobkyní tvrzenou škodou, byla vyřešena v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem
za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském
soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo
v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
24. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož
jim vznikla škoda.
25. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud
pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným
orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
26. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným
úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti
učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanové lhůtě. Nestanoví-li zákon
pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za
nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž
byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
27. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost
působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez
ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou
skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
28. Posuzované správní řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žádosti
žalobkyně. Nicméně zastavení řízení ani zpětvzetí žádosti (více jak 8 let po
jejím podání) nijak nevypovídá o tom, zda žalobkyni vznikl nárok na vydání
požadovaného povolení. Přitom splňovala-li žalobkyně podmínky pro jeho vydání,
nelze vyloučit, že jí v důsledku nevydání povolení mohl unikat zisk z
provozování online rulety, k němuž právě povolení potřebovala, a to až do doby,
kdy zpětvzetím žádosti dala jednoznačně najevo, že již o povolení k provozování
online rulety nemá zájem.
29. Odvolací soud v napadené rozhodnutí zvažoval odpovědnost žalované za
škodu toliko z titulu existence nezákonného rozhodnutí, ostatně v souladu s
tím, jak na věc nahlíží sama žalobkyně.
30. Nejvyšší soud setrvává na závěrech své judikatury, podle které
odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládá
úřední postup, který se následně projevil v obsahu rozhodnutí (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Uvedená
judikatura však vymezuje odpovědnost za nesprávný úřední postup oproti
odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí s ohledem na skutečnost, že nesprávný
úřední postup není v zákoně č. 82/1998 Sb. (resp. v předchozím zákoně č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem) nijak definován. Jedinou výjimku představuje
ustanovení § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk. Podle tohoto ustanovení je
nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat
rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této
povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem
vždy. Na porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě nebo ve
lhůtě přiměřené se z toho důvodu výše uvedená judikatura nepoužije (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3099/2013, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1761/2016, jakož
i judikaturu tam označenou).
31. Závěr odvolacího soudu, který žalobu zamítl poté, co posoudil
uplatněný nárok na náhradu ušlého zisku toliko jako důsledek nezákonného
rozhodnutí, je tak vzhledem k výše uvedenému nesprávný. Na uvedeném závěru
nemění nic ani okolnost, že sama žalobkyně svůj žalobní nárok dovozovala z
právní úpravy odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím,
neboť nesprávné právní posouzení věci v žalobě nemůže být žalobkyni na újmu
(srov. § 79 odst. 1 a § 118a odst. 2 o. s. ř.), pakliže současně tvrdila
základní skutkové okolnosti týkající se průběhu správního řízení, podmínky
vydání povolení a tvrzené škody – ušlého zisku, vzniklého v důsledku toho, že
ji na její žádost nezbytné povolení k činnosti nebylo vydáno.
32. V této souvislosti pak odvolací soud pochybil, pokud neposoudil, zda
měla žalobkyně na vydání povolení zákonný nárok, tzn. že povolení jí muselo být
uděleno při splnění zákonných náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo. V
souzené věci bude předmětem přezkumu soudů nižších stupňů v rámci hodnocení
naplnění podmínky příčinné souvislosti mimo jiné ověření, zda bylo vydání
povolení nárokové a v případě kladné odpovědi, zda žalobkyně skutečně splnila
veškeré podmínky dané zákonem tak, aby jí vznikl na udělení povolení nárok.
33. Zásadně platí, že je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a jím tvrzenou újmou a není na
soudech, aby v odškodňovacím řízení nahrazovaly rozhodovací činnost správních
orgánů. Z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu
ušlého zisku v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený
podle svých tvrzení právní nárok. V takovém případě je na poškozeném, aby
prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li
vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu
věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého
tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013,
uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16). Pokud se odvolací soud splněním podmínek
pro vydání rozhodnutí ve prospěch žalobkyně nezabýval, je jeho právní posouzení
neúplné, a proto nesprávné.
34. Poukaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6.
2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2008, nelze považovat v konkrétních skutkových
poměrech za přiléhavý, neboť v citovaném rozhodnutí byla řešena situace, kdy
bylo vedeno správní řízení o odnětí již vydaného povolení (k těžbě kamene),
přičemž po zrušení původního rozhodnutí (o odnětí povolení) pro nezákonnost,
bylo správní řízení zastaveno z důvodu, že žalobce svoji povinnost, jejíž
neplnění bylo důvodem vedení řízení, dodatečně splnil.
35. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3
o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v posuzovaném řízení takové vady řízení
neshledal. Odůvodnění napadeného rozsudku má všechny náležitosti stanovené v §
157 odst. 1, 2 o. s. ř., je v něm uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých
skutečnostech odvolací soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy
hodnotil; a z dovolání je patrné, že odůvodnění napadeného rozsudku nebránilo
dovolatelce v uplatnění jejích práv. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění, že
není dána příčinná souvislost mezi škodou a „zrušením rozhodnutí pro
nezákonnost“, považuje to dovolací soud toliko za formulační neobratnost, neboť
jinak z odůvodnění odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že tento posuzoval
příčinnou souvislost mezi škodou a nezákonným rozhodnutím. Rovněž procesním
postupem odvolacího soudu nebyla nijak zkrácena práva žalobkyně, neboť na
základě doplněného dokazování nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by
žalobkyni jako účastnici správního řízení nebyly známy. Žalobkyni byl dán i
prostor, aby se k otázce příčinné souvislosti mohla vyjádřit (ostatně již soud
prvního stupně označil existenci příčinné souvislosti jako jednu z podmínek
vzniku odpovědnosti za škodu). Konečně za vadu řízení nelze považovat ani
postup odvolacího soudu, který nezrušil rozsudek soudu prvního stupně pro
porušení § 118a o. s. ř., jestliže shledal existenci další skutečnosti
(nedostatkem poučení podle § 118a o. s. ř. nedotčené), pro kterou považoval
rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Na právě uvedeném nic
nemění okolnost, že dovolací soud považuje právní posouzení věci odvolacím
soudem za nesprávné.
VI. Závěr
36. Protože je právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné a
dosavadní výsledky řízení neposkytují podklad pro to, aby o věci mohl
rozhodnout přímo dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a napadený rozsudek
zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků. Jelikož důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolací soud postupem podle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil i
rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
37. V dalším řízení se bude soud prvního stupně zabývat otázkou, zda na
straně správního orgánu došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13
odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk spočívajícímu v nevydání rozhodnutí o žádosti
žalobkyně ve lhůtě stanovené ustanovením § 71 správního řádu (ve spojení s § 44
odst. 1 loterijního zákona) a v případě kladné odpovědi, zda je žalobkyní
tvrzený ušlý zisk v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. V
té souvislosti bude třeba odpovědět na otázku, zda bylo vydání povolení
nárokové, tj. povolení muselo být žalobkyni uděleno při splnění zákonných
náležitostí, nebo zda se tak stát nemuselo (příp. zda žalobkyně skutečně
splnila všechny požadované náležitosti k vydání tohoto povolení). Teprve pak
bude na místě zabývat se existencí škody a případně i její výší. V případě
potřeby neopomene postupovat podle § 118a o. s. ř.
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu