Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem v právní věci stěžovatele Petra Bartheldiho, proti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 210/2018-23 ze dne 20. 6. 2018 a č. j. 69 Co 192/2018-24 ze dne 11. 6. 2018, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl doručen stížnostní návrh, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Městského soudu v Praze a dále žádá o umožnění euthanasie.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ustanovení § 30 odst. 1 citovaného zákona ukládá fyzickým a právnickým osobám povinnost, aby byly v řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy, což se vztahuje již na samotné sepsání ústavní stížnosti. Obecně také platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění popsaného nedostatku (vady). Vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud nicméně zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích.
Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
V projednávané věci stěžovatel při předložení ústavní stížnosti nebyl a ani nyní není zastoupen advokátem. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu přitom známo, že stěžovatel podal v minulosti již více než tři sta ústavních stížností, a proto je mu povinnost právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem dobře známa. Stěžovatel byl ostatně o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen (např. ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3759/15 ,
II. ÚS 292/16 ,
II. ÚS 293/16 ,
,
,
I. ÚS 1778/16 ,
II. ÚS 1779/16 ,
II. ÚS 2505/16 ,
II. ÚS 3285/16 ,
,
I. ÚS 3878/16 ,
III. ÚS 112/17 ,
III. ÚS 715/17 a dalších).
V kontextu výše řečeného, aniž by znovu vyzýval stěžovatele k odstranění vad podání, se proto Ústavní soud uchýlil k přiměřené aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2018
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj