Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška jako soudce zpravodaje, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Chytrý nájem, s.r.o., sídlem Chotíkov 479, zastoupeného advokátem Mgr. Danielem Kapitánem, sídlem Sady 5. května 36, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1586/2024-492 ze dne 24. června 2025 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 21/2023-454 ze dne 7. února 2024 za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Luboše Skřivánka a Alžběty Svobodové, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, podle čl. 38 odst. 2 Listiny. K tomu mělo dojít zrušením směnečného platebního rozkazu bez snahy o dosažení spravedlivého uspořádání vztahů mezi účastníky.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 41 Cm 66/2020-376 ze dne 29. 6. 2022 ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu č. j. 41 Cm 66/2020-12 ze dne 5. 8. 2020, kterým bylo k návrhu stěžovatele vedlejším účastníkům (v řízení před soudy v postavení žalovaných) uloženo zaplacení směnečné sumy 295 023 Kč s příslušenstvím. Návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl odůvodněn tím, že první žalovaný vystavil blankosměnku bez protestu nikoli na řad stěžovateli na základě dohody o vyplnění blankosměnky sjednané ve smlouvě o půjčce ze dne 7. 6. 2017 a druhá žalovaná blankosměnku podepsala jako směnečný rukojmí, přičemž žalovaní stěžovateli nic nezaplatili.
3. Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil. Vrchní soud vyšel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 ze dne 19. 7. 2022 (N 87/113 SbNU 58), v němž byla řešena obdobná situace, zopakoval dokazování smlouvou o půjčce ze dne 7. 6. 2017 a konstatoval, že jde o spotřebitelskou smlouvu o peněžité zápůjčce, která je neplatná pro porušení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) a pro rozpor s dobrými mravy.
Neplatná je tak i směnečná dohoda jakožto smlouva na smlouvě o půjčce závislá. Tyto závěry vrchní soud odůvodnil tím, že z obsahu smlouvy plyne, že stěžovatel neposuzoval úvěruschopnost prvního žalovaného, naopak měl svůj podnikatelský záměr postaven právě na skutečnosti, že první žalovaný není schopen do dvou měsíců úvěr zaplatit. Nemravnost smlouvy vyplývá podle vrchního soudu mimo jiné z toho, že stěžovatel svůj zisk odvozuje nikoliv z plnění smlouvy, nýbrž z porušování smlouvy spotřebitelem, přičemž smlouva je dohodnutá tak, aby spotřebitel téměř vždy smlouvu porušil.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy neusilovaly o výklad a aplikaci práva směřující ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, ačkoliv právě tento úkol jim uložil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21
. Jeho závěry soudy aplikovaly neúplně a selektivně.
6. Stěžovatel zdůrazňuje, že v řízení bylo prokázáno, že půjčka ve výši 170 000 Kč byla reálně žalovaným poskytnuta. Směnka vlastní přitom představuje platný cenný papír inkorporující nesporný a abstraktní směnečný závazek žalovaných, který je způsobilý existovat nezávisle na platnosti smlouvy o půjčce, resp. směnečné dohody. Proto bylo dle stěžovatele namístě za účelem dosažení spravedlivého výsledku přiznat stěžovateli 170 000 Kč, případně se zákonným úrokem z prodlení či směnečným úrokem dle spravedlivé úvahy soudu. Tomu svědčí i nezpochybnitelná společná vůle účastníků. Opačný závěr vrchního soudu, jakož i jeho závěr o rozporu smlouvy s dobrými mravy, považuje stěžovatel za překvapivý a za projev libovůle, neboť tyto závěry učinil vrchní soud jen na základě samotné smlouvy a své praxe.
7. Za nelogickou stěžovatel považuje konstrukci odvolacího soudu, že stěžovatel své podnikání staví na nemajetnosti žalovaných, kteří nemají z čeho půjčku vracet. To je dle stěžovatele oxymóron odporující zdravému rozumu, nadto při legální možnosti odpuštění celého dluhu v rámci procesu oddlužení - těžko bude někdo půjčovat peníze s vidinou, že mu nebudou vráceny.
8. K rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel podotýká, že jím bylo odmítnuto dovolání, ačkoli minimálně k požadavku stěžovatele dospět ke spravedlivému výsledku splňovalo podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a vymezilo dovolací důvody.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti takřka zcela pomíjí argumentaci Nejvyššího soudu, který se námitkami stěžovatele podrobně zabýval a vysvětlil, proč ani v jejich světle není důvod rozhodnutí vrchního soudu rušit (zejména Nejvyšší soud upozornil, že vrchní soud postavil své rozhodnutí na vícero samostatných důvodech, přičemž stěžovatel argumentačně zpochybnil jen některé z nich). Nepředkládá-li stěžovatel vůči závěrům Nejvyššího soudu - jakožto soudu rozhodujícího o posledním procesním prostředku k ochraně práva stěžovatele - náležitou oponenturu, není na Ústavním soudu, aby ji za stěžovatele domýšlel.
11. K argumentům Nejvyššího soudu tak lze spíše jen doplnit, že požadavek Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21 , aby výklad a aplikace práva směřovaly ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky, nelze chápat tak, že se soudy mají oprostit od povahy řízení a v něm řešené otázky, a rozhodnout podle toho, jakou částku by jako spravedlivou měli žalovaní s ohledem na okolnosti poskytnutí úvěru stěžovateli zaplatit. Vrchní soud rozhodoval ve věci námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, přičemž jak uvedl, směnečná dohoda zajišťovala splnění pohledávky ze smlouvy, která byla neplatná, tato pohledávka je tak neexistentní a směnka nemůže zajišťovat splnění neexistující pohledávky. Tento závěr se pochopitelně projeví ve výsledku směnečného řízení, sám o sobě ovšem ještě neznamená, že by stěžovatel o údajně zapůjčené peníze navždy přišel, a že by tak oné spravedlivé rovnováhy, jíž se stěžovatel domáhá, nemohlo být dosaženo.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu