USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově 476, identifikační číslo osoby 29158958, zastoupené JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, proti žalovaným 1) L. S., 2) A. S., oběma zastoupeným JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, o 295 023 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 66/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 5 Cmo 21/2023-454, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Plzni („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 41 Cm 66/2020-376, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 5. 8. 2020, č. j. 41 Cm 66/2020-12, a rozhodl o nákladech řízení.
2. Vrchní soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 2. 2024, č. j. 5 Cmo 21/2023-454, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz zrušil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
3. Oba soudy vyšly ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalovaný 1) uzavřel s žalobkyní 7. 6. 2017 „smlouvu o půjčce“ 170 000 Kč účelově vázaných na financování zálohy v téže výši podle smlouvy č. 384/17 z 3. 4. 2017 [uzavřené žalovaným 1) s budoucím zhotovitelem stavby Ekonomickými stavbami s. r. o., dále jen „ES“], která bude poskytnuta přímo zhotoviteli. Žalovaný 1) se zavázal částku vrátit do 7. 8. 2017. K zajištění pohledávky věřitele pro případ, že půjčka nebude zaplacena řádně a včas, si strany dohodly smluvní pokutu 0,1 % denně z dlužné jistiny půjčky a dlužník dále vystavil dvě blankosměnky vlastní s doložkou bez protestu (nikoli na řad věřitele), na kterých nebyla vyplněna směnečná suma a datum splatnosti. Žalovaná 2) je na směnkách uvedena jako směnečný rukojmí. Věřitelka byla podle dohody oprávněna doplnit datum splatnosti první směnky nejdříve 8. 8. 2017 (po splatnosti půjčky), směnečnou sumu (nezaplacenou část jistiny půjčky, zákonný úrok z prodlení ve výši podle právního předpisu, smluvní pokutu za prodlení s úhradou půjčky ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny, obojí ode dne následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění první směnky) a obdobně vyplnit směnku druhou. Žalovaný 1) jako dlužník prohlásil, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů na řádné splnění dluhu, a že jeho majetek není předlužen. V žádosti o půjčku uvedl, že své majetkové poměry pečlivě zvážil ve smyslu schopnosti splatit půjčku řádně a včas, není vůči němu nařízena exekuce nebo výkon soudního rozhodnutí, není mu známo, že by proti němu byl veden soudní spor o finanční plnění a nemá žádné dluhy či závazky vůči třetím osobám nebo orgánům státní správy po termínu splatnosti. Strany si ujednaly, že účinky případného odstoupení od smlouvy uzavřené s ES se nevztahují na smlouvu o půjčce. Žalobkyně půjčku sjednaným způsobem poskytla.
4. Jednatelem žalobkyně i společnosti ES a předsedou představenstva Ekonomické stavby rodinná a. s., která je společníkem žalobkyně i ES, je David Mencl. Žalovaný zasílal L. M. jednající s ním za ES doklady ohledně příjmů, výdajů a závazků a ujišťoval se, zda společnost za těchto podmínek zajistí veškeré financování a koupi pozemku. Společnost od první schůzky věděla, že žalovaní nemají vlastní hotovost, a byla jim nabídnuta k podpisu směnka. Aby mohlo být započato s řešením financování a výstavbou domu, podepsal žalovaný 1) žádost o poskytnutí půjčky. Žalovaným bylo řečeno, že půjčku nebudou platit, že placení bude realizováno financemi zajištěnými ES. Po nějaké době jim bylo řečeno, že ES nemůže financování zajistit, neboť to na koupi pozemku a výstavbu domu nestačí, a byla jim navržena možnost od smlouvy bezplatně odstoupit. Žalovaný dopisem z 5. 10. 2017 odstoupil od smluv č. 384/17 uzavřených s ES i od smlouvy o půjčce uzavřené mimo prostory provozovny žalobkyně (z důvodu, že její obsah odporuje právní úpravě a dobrým mravům, byla sjednána v tísni a za zvláště nevýhodných podmínek pro žalovaného). Půjčená částka nebyla žalobkyni vrácena, proto vyplnila blankosměnku uvedením směnečné sumy 295 023 Kč (170 000 Kč dlužná jistina, 85 000 Kč smluvní pokuta, 40 023 Kč zákonný úrok z prodlení).
5. Podle soudu prvního stupně žalobou uplatněný nárok z cenného papíru (směnky) je samostatným právním důvodem plnění. Kauzou směnky je smlouva ze 7. 6. 2017, kterou směnka zajišťovala. Je smlouvou nepojmenovanou podle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, nikoli smlouvou o zápůjčce podle § 2390 o. z. (která je smlouvou reálnou a vzniká až přenecháním peněz vydlužiteli, jenž je oprávněn k jejich použití podle vlastní úvahy). Je platnou smlouvou spotřebitelskou podle § 1810 a násl. o. z. (soud neshledal žádné ujednání, které by bylo v rozporu s úpravou ochrany spotřebitele). K nárůstu dlužné částky došlo v návaznosti na prodlení žalovaného 1) s úhradou půjčené částky, smlouva proto není neplatná ani pro rozpor s dobrými mravy. Soud nezjistil nátlak na žalovaného 1) při podpisu smlouvy, zneužití jeho tísně žalobkyní, uzavření smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, naplnění znaků lichevní smlouvy. Nebylo prokázáno, že žalobkyně (personálně propojená s ES) si byla vědoma toho, že bez hypotečního úvěru nemůže žalovaný 1) sjednané povinnosti dostát. Smluvní pokuta nepřekročila svou sazbou její účel a její konečná výše byla závislá na době, po kterou žalovaný 1) nedostál své povinnosti. Zajištění závazku současně smluvní pokutou a zajišťovací směnkou nic nebrání. Předpoklady pro odstoupení od smlouvy žalovaný 1) neprokázal. Směnka byla vyplněna v souladu s dohodou o vyplňovacím právu obsaženou ve smlouvě.
6. Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) posoudil smlouvu ze 7. 6. 2017 (kterou zopakoval dokazování) jako smlouvu o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Dospěl k závěru, že se jedná o stejně konstruovanou smlouvu, jako v případě posuzovaném Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21 (s jehož obsahem účastníky při jednání seznámil). Jde o smlouvou spotřebitelskou a s ohledem na okolnosti jejího uzavření je nutno na ni pohlížet jako na smlouvu úplatnou podléhající režimu spotřebitelského úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“). Krajský soud v Plzni dne 5. 8. 2021 vydal směnečný platební rozkaz č. j. 41 Cm
66/2020-12, proti němuž podali žalovaní námitky, jimiž namítli neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy i skutečnost, že žalovaný 1) nebyl úvěruschopný. Smlouva je absolutně neplatná, neboť poskytovatelka spotřebitelského úvěru (žalobkyně) před jejím uzavřením podle § 86 a § 87 z. s. ú. řádně neposoudila úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného 1), když jeho prohlášení ve smlouvě takovým posouzením není. K neplatnosti je třeba přihlédnout z úřední povinnosti, i když je spotřebitel procesně pasivní.
Soud prvního stupně proto neměl vydat směnečný platební rozkaz, nýbrž rozhodovat v nezkráceném řízení. Smlouva je neplatná i podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalobkyně, aby se vyhnula povinnosti prověřovat úvěruschopnost žalovaného 1), zkonstruovala smlouvu formálně jako bezúplatnou, ačkoli je ve skutečnosti úplatná s ohledem na nepřiměřeně krátkou lhůtu splatnosti (dva měsíce) a dohodnutou smluvní pokutu. Datum vyplněný na směnce (10. 7. 2020, tedy 35 měsíců po splatnosti zápůjčky) odporuje údaji ve smlouvě o potřebě žalobkyně vrátit zápůjčku ve vazbě na jiné projekty ve lhůtě dohodnutých dvou měsíců.
Smluvní pokuta odpovídala ročnímu úroku 36,5 % a žalobkyně neměla zájem na co nejdřívějším vrácení zápůjčky, svůj podnikatelský záměr měla postaven na skutečnosti, že žalovaný 1) nemá schopnost zaplatit spotřebitelský úvěr do dvou měsíců. Nemravným soud shledal způsob podnikání, při němž podnikatel (opakovaně) odvozuje zisk nikoli z plnění smlouvy oběma stranami, ale z porušování smlouvy neúvěruschopným spotřebitelem. Odkázal i na historický nástin činnosti žalobkyně a D. M., jak byl proveden v citovaném nálezu Ústavního soudu.
Je-li neplatná smlouva o zápůjčce, je neplatná i na ní závislá směnečná dohoda, na základě které žalovaný 1) vystavil směnku, která nemůže zajišťovat neexistentní pohledávku. Žalobkyně tak nemůže mít právo ani na 6 % směnečný úrok a směnečnou odměnu.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla oba jeho výroky. Napadené rozhodnutí považuje za rozporné s níže uvedenou rozhodovací praxí dovolacího a Ústavního soudu.
8. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
9. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dovolání posoudil podle celého jeho obsahu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, jehož se žalobkyně dovolává a jenž je dostupný, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu na webových stránkách www.usoud.cz).
10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
12. Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K založení přípustnosti dovolání nepostačuje odkaz dovolatele na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž jen na takovou, s níž je napadené rozhodnutí vskutku v rozporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1498/2017).
13. Dovolání není přípustné.
14. K jednotlivým dovolacím námitkám žalobkyně:
15. Žalobkyně namítá rozpor napadeného rozhodnutí s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2/2014 (s jeho závěrem, že námitkové řízení je vymezeno okruhem řádně podaných námitek a tyto nelze doplňovat po lhůtě k jejich podání), neboť žalovaní v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu nenamítli, že smlouva o půjčce byla spotřebitelským úvěrem proto, že sjednaná smluvní pokuta je skrytým úrokem a zákon o spotřebitelském úvěru zakazuje jeho zajištění směnkou, ani že nikdy neměli dostatek prostředků k vrácení půjčky v dohodnutém termínu splatnosti, ani že by měli v úmyslu půjčku vrátit z hypotečního úvěru nebo že by jejich možnost vrátit půjčku byla ze strany žalobkyně negativně ovlivněna (odvolací soud tak jejich námitky posoudil nad rámec toho, co uplatnili), přičemž jejich obrana byla „zásadně odlišná“ od kauzy řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21.
16. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku s odkazem na rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod č. 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vskutku uvedl, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže ? se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ? po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Současně ovšem uvedl, že „[N]ic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít ? podle jeho názoru ? význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit.“
17. Žalobkyně tvrzený rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu vystavěla na vlastní skutkové verzi (že žalovaní v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuplatnili skutečnosti, z nichž odvolací soud dovodil neplatnost kauzální smlouvy i směnečné dohody) odlišné od skutku zjištěného soudy obou stupňů [že žalovaní v námitkách uplatnili neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy i skutečnost, že žalovaný 1) nebyl úvěruschopný (srov. odst. 24 a 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odst. 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)]. Na závěru o neplatnosti smlouvy proto, že zákon o spotřebitelském úvěru zakazuje jeho zajištění směnkou, není napadené rozhodnutí založeno, když odvolací soud užití směnky k zajištění pohledávky žalobkyně toliko zahrnul do celkových okolností projednávané věci, z nichž dovodil neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 588 o. z (srov. odst. 43 až 45 jeho rozsudku).
18. Dovolání je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7. jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. tak není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
19. Nelze souhlasit ani s názorem, že žalovaní uplatnili v námitkách jiné skutečnosti, než byly uplatněny ve věci řešené nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, v níž žalovaní namítli, že předmětná smlouva o půjčce je spotřebitelským úvěrem a ujednaná smluvní pokuta s ohledem na okolnosti věci (ve všech podstatných rysech srovnatelných s danou věcí) představuje skrytý úrok a je v rozporu s dobrými mravy. Nelze též přehlédnout, že Ústavní soud v nálezu (s odkazem na nález ze dne 24. 1. 2017 sp. zn. III. ÚS 1293/16) uvedl, že „ačkoliv je institut směnky založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, neměla by tato formálnost samotná vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch pouze jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel. Tento závěr je pak dle Ústavního soudu nutné mít na zřeteli i v nynější věci. Přestože stěžovatelům (kteří navíc předmětnou smlouvu uzavřeli rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na výše uvedené ustanovení zákona směnečného a šekového formálně vzato příslušely námitky toliko vůči "majiteli" směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti Ekonomické stavby, s. r. o.), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko jednoduchou a účinnou "právní kličku", jež ve svém důsledku vede ke znemožnění, příp. značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu“.
20. Nadto odvolací soud své rozhodnutí založil na dovoláním nezpochybněném závěru, že k neplatnosti spotřebitelské smlouvy, kterou může být kauzální i směnečná dohoda (i když by nebyla uplatněna v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu ani později) musí soud (z úřední povinnosti) při vydání směnečného platebního rozkazu přihlédnout, pokud jinak vyšla v řízení najevo (srovnej odst. 31 a 34 napadeného rozsudku).
21. Ustálená soudní praxe přitom dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005).
22. Žalobkyně dále namítá rozpor napadeného rozhodnutí se závěry vyjádřenými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 2337/21 [že při výkladu smlouvy o půjčce za účelem posouzení, zda se jedná o smlouvu (bez)úplatnou a zda na ni dopadají ochranná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní skutečnosti, průběh předsmluvních jednání a nastavení smluvních ujednání všech smluv, které s předmětnými společnostmi stěžovatelé uzavřeli, jako celku, a zabývat se jejich obranou plynoucí z jejich vztahů s ES a její faktickou provázaností s „vedlejší účastnicí“; výklad a aplikace musí směřovat ke spravedlivému výsledku a uspořádání vztahů]. Tyto skutečnosti podle jejího mínění odvolací soud nezkoumal. Stejná konstrukce smlouvy nemůže být způsobilá k závěru o precedenční závaznosti ústavního nálezu bez ohledu na námitkovou obranu žalovaných.
23. Prostřednictvím výtek, že odvolací soud neúplně (nedostatečně) zjistil skutkový stav, a že „právní posouzení paušálně a obecně odkázal na podrobnosti v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 2337/21, aniž by však uvedl, které podrobnosti činí předmětný nález precedenčně závazný v projednávané věci“, dovolatelka neuplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž namítá vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 ICdo 92/2024).
24. Lze dodat, že Nejvyšší soud se v rozsudcích ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3839/2020, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1765/2021, ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1015/2022, ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3581/2021 přihlásil k závěru, že „[J]akkoli … při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021), nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál. Nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.“.
25. Nadto v rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud připomenul, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání, která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují pouze prohlášení o faktických okolnostech.“ Skutečnost, že smlouva nespadá do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, proto neznamená, že by stranou přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření schopnosti dlužníka řádně a včas splatit dluh, přestože prohlásil, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů. Poctivost, odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem) spotřebiteli jsou základním úhelným kamenem takového posouzení. Postavení stran v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam, tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r. o. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021 a jeho usnesení ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 ICdo 92/2024).
26. Spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce a směnečné dohody přitom žalobkyně dovoláním nezpochybnila.
27. Argumentuje-li dovolatelka nerespektováním právního názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21 spočívajícího v tom, že odvolací soud nezohlednil pro věc relevantní skutečnosti (průběh předsmluvních jednání, nastavení smluvních ujednání všech smluv), pak jde o skutečnosti zjištěné soudy již v řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti, z nichž Ústavní soud při právním posouzení věci vycházel (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2337/21, body 22 a 23). Vzhledem k tomu, že odvolací soud posuzoval projednávanou věc v souladu se závazným (precedenčním) právním názorem Ústavního soudu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2025, sp. zn. 33 ICdo 92/2024), dotyčné skutečnosti (zjištěné obdobně v projednávané věci soudem prvního stupně) nutně vzal v úvahu (srov. odst. 15 a 17 odůvodnění napadeného rozsudku a odst. 4 rozsudku soudu prvního stupně).
28. K precedenční závaznosti se pak Ústavní soud vyjádřil s odkazem na další nálezy Ústavního soudu např. v nálezu ze dne 15. 5. 2025, sp. zn. II. ÚS 588/25, tak, že „[N]ení přitom závazný jen výrok nálezu, ale i odůvodnění, resp. ty jeho části, jež obsahují „nosné“ důvody ….Ústavní soud opakovaně uvedl….., že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu – má- li obecnou povahu – je závazný při řešení typově shodných případů.”
29. Žalobkyně odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 (že i správnost skutkových závěrů může založit přípustnost dovolání, pokud soudy nižších stupňů nepostupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže lze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, příp. libovůli obecných soudů). Dovozuje, že v daném případě není podloženo provedenými důkazy a je spekulativní zjištění, že s ohledem na okolnosti uzavření smluv je třeba na ně pohlížet jako na úplatné, podléhající režimu spotřebitelského úvěru. Půjčka podle provedených důkazů byla sjednána jako bezúročná a smluvní pokuta je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Žalobkyně předem nevěděla, že žalovaní půjčku ve smluvené době nevrátí, a skutečnost, že nepřistoupila hned k vymáhání dluhu po jeho splatnosti, nelze označit za profitování na výnosech z půjčky, která sama byla bezúročná, když finanční částka získaná na smluvní pokutě odvisela výlučně od chování žalovaných, kteří na dluh nic neplnili.
30. Námitka, že odvolací soud nesprávně (na základě provedeného dokazování) posoudil smlouvu jako úplatnou, a tudíž ji podřídil režimu zákona o spotřebitelském úvěru, není s to přípustnost dovolání založit, neboť směřuje do hodnocení důkazů soudem (žalobkyně přitom blíže nespecifikuje, v čem konkrétně tvrzené pochybení odvolacího soudu při hodnocení důkazů spatřuje). Platí, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení soudu (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod (existuje-li extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, případně je-li hodnocení důkazů založeno na libovůli) je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
31. Ve zbytku žalobkyně jen polemizuje se závěry odvolacího soudu, aniž by artikulovala otázku hmotného či procesního práva, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno, a spojila ji s některým z předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
32. Žalobkyně rovněž usuzuje, že napadený rozsudek je v rozporu se závěry rozsudků velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (že rozsah důkazní povinnosti ve sporném řízení je určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti). Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nepředvídatelné, neboť odvolací soud ji neseznámil s odlišným právním názorem na věc a nedal účastníkům příležitost se k jeho názoru vyjádřit a doplnit tvrzení a navrhnout důkazy. Podle žalobkyně absentuje dokazování ke skutečnostem umožňujícím posuzovat smlouvu jako (bez)úplatnou, k posuzování úvěruschopnosti žalovaného 1) či rozporu s dobrými mravy. Namítá proto nepřezkoumatelnost rozsudku. Dovozuje, že odvolací soud zopakoval dokazování jen smlouvou o půjčce a nemohl tak dospět k jinému skutkovému stavu než soud prvního stupně.
33. Výše uvedenými námitkami žalobkyně toliko poukazuje na vady řízení, k nimž však lze přihlížet je v případě jinak přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Také námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přípustným dovolání nečiní, neboť představuje jen (údajnou) vadu řízení, aniž by se jí v této souvislosti otevírala jakákoliv otázka hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a u níž je splněn některý z předpokladů upravených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3056/2018, nebo ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4240/2018). Nadto platí, že z hlediska požadavku na přezkoumatelnost soudního rozhodnutí a naplnění požadavku spravedlivosti řízení není nutné, aby soud reagoval argumentačně na každou jednotlivou námitku stěžovatelky, postačí, představí-li svou ucelenou argumentační linii (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. III. ÚS 2086/2024). I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Tak tomu v daném případě zjevně nebylo.
34. Rovněž námitkou nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí uplatňuje žalobkyně vadu řízení, k níž nelze v případě jinak nepřípustného dovolání přihlížet.
35. Zcela nad rámec lze však dodat, že překvapivým rozhodnutím je takové rozhodnutí, jež nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. Porušení práva na spravedlivý proces v těchto případech spočívá v tom, že účastník řízení neměl možnost k právnímu názoru soudu zaujmout vůbec žádné stanovisko, nemohl tvrdit relevantní skutečnosti ve vztahu ke skutkové podstatě právní normy, na které je založeno nové právní posouzení věci, a nemohl proto ani navrhnout příslušné důkazy. Nelze přitom dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3191/2022, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07). Odvolací soud přitom při jednání účastníky seznámil s odlišným právním názorem na věc tím, že jim předestřel závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2337/21.
36. Odkaz žalobkyně na shora označená rozhodnutí navíc není případný již proto, že přípustnost dovolání v případech jimi řešených byla dřívějším zněním občanského soudního řádu založena jinak než v současné právní úpravě (ve věci sp. zn. 31 Cdo 619/2011 Nejvyšší soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 a ve věci sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012).
37. Namítá-li žalobkyně rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 (v závěru, že schopnost dlužníka splácet je nezbytné posuzovat nikoli formálně, ale materiálně; pokud spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, smlouva o spotřebitelském úvěru není neplatná, třebaže by poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele řádně neposoudil), z důvodu, že žalovaný 1) žalobkyni v žádosti o poskytnutí půjčky i ve smlouvě o půjčce výslovně ubezpečil, že má zajištěn dostatek finančních prostředků a jiných zdrojů k vrácení půjčky a je schopen svým závazkům dostát, že jeho majetek není předlužený, není vůči němu nařízena exekuce nebo výkon soudního rozhodnutí, nemá ke dni podání žádosti žádné dluhy a jiné závazky vůči třetím osobám nebo orgánům státní správy po termínu splatnosti a není mu známo, že by proti němu byl veden soudní spor o zaplacení finančního plnění, a namítá, že žádné dokazování týkající se úvěruschopnosti žalovaného 1) nebylo provedeno a odvolací soud pochybil, pokud neaplikoval § 5 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. (z něhož vyplývá, že se tento zákon použije jen v omezeném rozsahu, ve výslovně vymezených ustanoveních, mezi které posouzení schopnosti splácet nebo zákaz zajištění směnkou nespadá), pak její odkaz opět není přiléhavý.
38. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vskutku uvedl, že pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.
39. Rozsudek ale řeší odlišnou situaci (kdy dlužník úvěr splatil). Také odkaz na § 5 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb. není případný, neboť citované ustanovení dopadá na spotřebitelský úvěr poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů přímo spojených se zajištěním spotřebitelského úvěru, zatímco v daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o úvěr bezúplatný.
40. Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (o přednosti výkladu smluv nezakládajícím jejich neplatnost), konkrétně s nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. II. 2095/2014, žalobkyně spatřuje v tom, že nemůže obstát neplatnost smlouvy podle § 588 o. z. pro rozpor s dobrými mravy, pokud k tomu nebyly provedeny důkazy a před soudem prvního stupně byl zjištěn opačný skutkový stav; znalostmi soudu z úřední činnosti nelze odůvodňovat právní posouzení věci bez znalosti individuální skutkové situace.
41. V citovaném nálezu se Ústavní soud zabýval otázkou ústavněprávního výkladu náležitostí smlouvy (podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013), a uvedl, že „z judikatury Ústavního soudu tedy v souhrnu plyne zásada, dle níž je jedním ze základních principů výkladu smluv priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá,“ avšak tehdy, „jsou-li možné oba výklady.“
42. Námitky žalobkyně ale nesměřují k výkladu smlouvy o zápůjčce umožňující různý výklad. Žalobkyně jejich prostřednictvím opět namítá vady řízení a dále toliko polemizuje se závěrem odvolacího soudu o rozpornosti smlouvy s dobrými mravy s ohledem na okolnosti, za nichž byla uzavřena. Žalobkyně neuvádí, v čem konkrétně vyšel odvolací soud z opačného skutkového stavu oproti stavu zjištěného soudem prvního stupně, navíc nepodloženého důkazy, a zjevně tak zaměňuje jeho jiné právní závěry s jinými skutkovými zjištěními.
43. Žalobkyně namítá, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008 (že soud musí účastníky vždy upozornit, že určitá skutečnost je mu známa z jeho úřední činnosti a že ji vezme za základ svého rozhodnutí, a musí jim dát příležitost se k ní vyjádřit; v odůvodnění rozhodnutí pak musí vyložit, z jaké jeho konkrétní úřední činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známé). To odvolací soud při „soudním roku“ 7. 2. 2024 neučinil. Rozhodnutí sp. zn. 9 Cmo 67/2013 nelze považovat za relevantní a navíc bylo pro nesprávné posouzení zrušeno.
44. Tímto způsobem žalobkyně opět namítá procesní vadu, k níž lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání.
45. Nadto odvolací soud sice v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že stejným způsobem jako v této věci postupuje žalobkyně ve stovkách dalších případů (učinil tak i s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21 a v něm uvedená rozhodnutí). Pouze na uvedeném závěru ale své rozhodnutí nezaložil (nýbrž i na konkrétních okolnostech dané věci srovnatelných s věcí řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21). Další důvod neplatnosti pak shledal v porušení § 86 a § 87 z. s. ú. (neboť žalobkyně dostatečně neposuzovala úvěruschopnost žalovaného, pokud se spokojila s jeho prohlášeními).
46. Opět proto platí, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i v případě, že druhý důvod se nepodařilo dovolateli úspěšně zpochybnit, neboť věcný přezkum posouzení této další právní otázky nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016).
47. Na závěru o neplatnosti směnečné dohody pro rozpor s § 12 zákona č. 321/2001 Sb. vysloveném v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 67/2013 není napadené rozhodnutí založeno.
48. Žalobkyně dále dovozuje, že závěr o neexistenci její pohledávky ze smlouvy je nesprávný, že zákon obligatorně nepředepisuje písemnou formu smlouvy o půjčce i směnečné smlouvy a že směnka je schopná existence i bez smlouvy o půjčce, resp. i bez směnečné dohody. Ve vztahu k těmto a dalším námitkám však přípustnost dovolání nijak nevymezila.
49. V nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23, jehož se žalobkyně dovolává, Ústavní soud uvedl, že plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen pro absenci výslovného odkazu na jeden z předpokladů přípustnosti. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu. Uvedl však také, že „[O]dmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým třeba jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam.“
50. Uvedený závěr přitom zcela koresponduje i s další judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, v níž tyto soudy dovodily, že k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2696/15). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání.
51. Proti výroku o nákladech řízení není dovolání objektivně přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
52. Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
53. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Pavel Horňák předseda senátu