29 Cdo 2377/2019-203
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově 479, PSČ 330 17,
identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovanému R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem
Václavíkem, advokátem, se sídlem v Praze 3, U Nákladového nádraží 1949/2, PSČ
130 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 112/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 5 Cmo 330/2018-166, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2019, č. j. 5 Cmo
330/2018-166, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
[1] Směnečným platebním rozkazem ze dne 11. září 2017, č. j. 41 Cm
112/2017-13, Krajský soud v Plzni uložil žalovanému (R. K.), aby zaplatil
žalobci (Chytrému nájmu s. r. o.) směnečný peníz ve výši 280.075 Kč se 6%
úrokem od 19. srpna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 933 Kč a
náklady řízení ve výši 37.670,20 Kč. [2] Rozsudkem ze dne 23. května 2018, č. j. 41 Cm 112/2017-120, Krajský
soud v Plzni k námitkám žalovaného ponechal směnečný platební rozkaz v
platnosti (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.). [3] Vyšel přitom (zejména) z toho, že:
1/ Mezi společností Ekonomické stavby s. r. o. (dále jen „společnost E“)
na straně jedné a žalovaným a H. Č. (dále jen „H. Č.“) na straně druhé byla
uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o dílo č. 779/16, smlouva o dílo na
projektovou dokumentaci č. 779/16 a smlouva příkazní č. 779/16 ze dne 24. srpna
2016 (dále též jen „smlouva o budoucí smlouvě o dílo“). 2/ Podle článku II. bodu 2.1 této smlouvy se žalovaný a H. Č. zavázali
zaplatit společnosti E částku 170.000 Kč jako zálohu na úhradu nákladů
přípravných projektových prací, inženýrských a dalších činností ve smlouvě
blíže uvedených. 3/ Dne 20. září 2016 žalobce (jako věřitel) uzavřel se žalovaným a H. Č. (jako dlužníky) smlouvu o půjčce (dále též jen „smlouva o půjčce“), v níž se
žalobce zavázal poskytnout dlužníkům do třiceti dnů ode dne podpisu smlouvy
finanční půjčku ve výši 170.000 Kč, účelově vázanou na financování zálohy podle
článku II. bodu 2.1 smlouvy o budoucí smlouvě o dílo. Dohodnutá částka měla být
podle ujednání smluvních stran vyplacena přímo společnosti E. Dlužníci se
zavázali poskytnutou půjčku vrátit věřiteli nejpozději 21. listopadu 2016. 4/ Podle článku II. bodu 2.2 smlouvy o půjčce si smluvní strany pro
případ, že dlužníci nevrátí poskytnutou půjčku v dohodnuté lhůtě, sjednaly
smluvní pokutu ve výši 0,25 % z dlužné částky za každý den prodlení. 5/ K zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce dále dlužníci v
souladu s článkem II. bod 2.4 smlouvy vystavili dvě blankosměnky s nevyplněnými
údaji data splatnosti a směnečné sumy. Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v
dané věci domáhá, je jednou z těchto blankosměnek. Byla vystavena žalovaným a
H. Č. nikoli na řad žalobce dne 20. září 2016, zní na směnečný peníz ve výši
280.075 Kč a byla splatná 18. srpna 2017 (dále též jen „sporná směnka“). [4] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že
žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného
směnečného platebního rozkazu nepodařilo zpochybnit. [5] Přitom zdůraznil, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalobcem,
žalovaným a H. Č. je smlouvou nepojmenovanou ve smyslu § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a současně smlouvou
spotřebitelskou ve smyslu § 1810 o. z. Při posuzování mimosměnečného ujednání,
které je ve smlouvě obsaženo, však soud neshledal žádné ustanovení, jež by
mohlo představovat zjevnou nerovnováhu v právech a povinnostech účastníků.
[6] Vzhledem k tomu, že sporná směnka měla zajišťovat pohledávky žalobce
ze smlouvy o půjčce, a žalobce splnil svoji povinnost poskytnout dlužníkům
finanční prostředky sjednaným způsobem, tedy tak, že poukázal částku ve výši
170.000 Kč na účet společnosti E, je jeho nárok podle soudu prvního stupně
oprávněný. [7] Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2019, č. j. 5 Cmo
330/2018-166, k odvolání žalovaného změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že zrušil směnečný platební rozkaz v celém rozsahu (první výrok), a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). [8] Odvolací soud především zdůraznil, že z obsahu včas podaných námitek
(z rozhodujících skutečností, jež žalovaný v námitkách vylíčil) je nepochybné,
že žalovaný uplatnil – mimo jiné – též námitku, podle které posuzovaná smlouva
o půjčce je spotřebitelským úvěrem ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (ve znění účinném do 30. listopadu 2016, pro věc rozhodném – dále též jen „zákon č. 145/2010 Sb.“ nebo
„zákon o spotřebitelském úvěru“), jehož zajištění směnkou není podle § 18 odst. 1 tohoto zákona přípustné. Tato námitka je přitom důvodná. [9] V situaci, kdy sporná směnka měla v posuzovaném případě plnit
zajišťovací funkci ve vztahu k závazku ze spotřebitelského úvěru, je nutné
podle odvolacího soudu dospět k závěru, že směnka byla vystavena v rozporu se
zákazem obsaženým v § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a je proto
neplatná. Hodnocením dalších námitek, které žalovaný uplatnil proti směnečnému
platebnímu rozkazu, se odvolací soud již pro nadbytečnost nezabýval.
[10] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
[11] Konkrétně dovolatel nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu,
že smlouva o půjčce je spotřebitelským úvěrem podle zákona o spotřebitelském
úvěru, poukazuje potud na výjimku z působnosti upravenou v ustanovení § 2 písm.
c) tohoto zákona, podle které se zákon o spotřebitelském úvěru nevztahuje na
odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou
bez úroku a jakékoli úplaty. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla sjednaná
bez úroku a bez jakékoli další úplaty, zákon o spotřebitelském úvěru se na ni
podle dovolatele nevztahuje a sporná směnka zajišťující pohledávky žalobce ze
smlouvy o půjčce tedy nemůže být jen z tohoto důvodu neplatná. Co do závěru, že
smlouva o půjčce je spotřebitelským úvěrem podle zákona č. 145/2010 Sb. má
dovolatel napadený rozsudek rovněž za nepřezkoumatelný.
[12] Dále dovolatel namítá, že žalovaný uplatnil námitku nezákonnosti
zajištění směnkou až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému
platebnímu rozkazu, tedy opožděně a soudy by k ní proto vůbec neměly
přihlížet.
[13] Z uvedených důvodů dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[14] Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť v
řešení dovolatelem předestřené otázky (posouzení, zda účastníky uzavřená
smlouva o spotřebitelském úvěru, podléhá zákonu č. 145/2010 Sb.) je napadené
rozhodnutí v rozporu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem (v době po vydání
dovoláním napadeného rozhodnutí) v rozsudku ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33
Cdo 2279/2018.
[15] Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
[16] Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním
nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách
vychází.
[17] Podle § 2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb. se tento zákon se
nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční
službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty.
Dle § 18 zákona č. 145/2010 Sb. nelze ke splacení nebo zajištění splacení
spotřebitelského úvěru použít směnku nebo šek (odstavec 1). Věřitel a
zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu
způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1 (odstavec 2).
[18] Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 ve srovnatelných
poměrech (šlo o typově shodnou věc téhož žalobce, vycházející ze skutkového
rámce, jenž se v ničem podstatném nelišil od nyní projednávané věci – totožný
poskytovatel půjčky, splatnost půjčky dva měsíce a sankce za prodlení s
vrácením půjčky ve výši 0,25 % za každý den prodlení) dovodil, že ustanovení §
2 písm. c) zákona č. 145/2010 Sb. zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy,
kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí,
že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu
poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami
sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky,
nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany
sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností; jinými
slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky.
[19] K výše uvedenému závěru se Nejvyšší soud následně přihlásil též v
usnesení ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019.
[20] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že
smlouva o půjčce, z níž měla vzejít spornou směnkou zajištěná pohledávka, je
svou povahou spotřebitelským úvěrem, na který dopadá úprava obsažená v zákoně
č. 145/2010 Sb.) výše zmíněným závěrům (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se
odchýlit ani v projednávané věci) odporuje, Nejvyšší soud (aniž by se pro
nadbytečnost zabýval dalšími v dovolání uplatněnými výhradami) rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
[21] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2020
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu