USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobců 1) M. S., narozeného XY, a 2) J. S., narozeného XY, obou bytem XY, obou
zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, se sídlem v Mariánských
Lázních, Klíčová 199/2, PSČ 353 01, proti žalovanému Ch. n., se sídlem XY,
identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou,
se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, o vydání směnek, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 70/2017, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2018, č. j. 5 Cmo 17/2018-88,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 5
Cmo 17/2018-88, potvrdil rozsudek ze dne 11. září 2017, č. j. 41 Cm 70/2017-62,
jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobci (M. S. a J. S.)
domáhali vůči žalovanému (Ch. n.), aby jim vydal směnky, které „žalobci
vystavili a podepsali v rámci uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu
2015“. Odvolací soud v prvé řadě předeslal, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně se podávají tato zjištění:
„Žalobci požádali žalovaného o poskytnutí půjčky ve výši 170.000,- Kč na
úhradu zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo, smlouvy o
dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní (viz žádost o poskytnutí
půjčky ze dne 12. listopadu 2015). Smlouvou o půjčce se žalovaný jako věřitel
zavázal poskytnout žalobcům jako dlužníkům finanční půjčku ve výši 170.000,-
Kč, která je účelově vázána na financování zálohy ve výši 170.000,- Kč dle
článku II. bod 2.1 smlouvy o smlouvě budoucí o dílo č. 468/15, smlouvy o dílo
na projektovou dokumentaci č. 468/15 a smlouvy příkazní č. 468/15 ze dne 10. června 2015. Smluvní strany se výslovně dohodly, že finanční prostředky ve výši
sjednané půjčky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli, a to do
30 dnů ode dne podpisu této smlouvy. Žalobci výslovně prohlásili, že souhlasí s
tímto způsobem poskytnutí půjčky a svým podpisem stvrdili, že půjčku za
podmínek stanovených touto smlouvou přijímají a zavazují se ji věřiteli ve
sjednané lhůtě splatnosti, tj. nejpozději dne 12. ledna 2016, řádně a včas
uhradit.“
„Dále soud popsal zjištění ve vztahu ke sjednané smluvní pokutě (0,25 % denně z
dlužné jistiny půjčky), popsal zjištění ze směnečné dohody a dohody o vyplnění
dvou blankosměnek nikoliv na řad, jak se podává z čl. II. smlouvy o půjčce. Z
provedeného důkazu rovněž vyplývá, že bylo ujednáno, že v případě řádné a
včasné úhrady finančních prostředků budou obě směnky vráceny dlužníkovi, tedy
žalobcům coby výstavcům směnky“. Na tomto základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle
něhož smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když tento
zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [srov. jeho § 2 písm. c)]. V této souvislosti dále „podotknul“, že „sjednání smluvní
pokuty nelze považovat za sjednání úplaty za poskytnutí půjčky či úvěru“, když
smluvní pokuta představuje sjednanou sankci za porušení závazku; není-li
závazek smluvní pokutou zajištěný porušen, smluvní pokuta nemůže být požadována. Dále odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejde o stav srovnatelný
s poměry popsanými v nálezu (ze dne 13. listopadu 2012) sp. zn. I. ÚS 563/11,
ve kterém Ústavní soud považoval za významné tzv. dvoudomé vystupování
společnosti E. s. (dále jen „společnost E“) a jejího jednatele (D. M.). V dané
věci totiž „vystupují“ dvě právnické osoby (společnost E a žalovaný) s
nezaměnitelnou obchodní firmou; žalobci tak nemohli mít pochybnost o tom, s
jakým subjektem smluvní vztah uzavírají.
Jelikož žalobci neprokázali „vlastnické či jiné právo, aby mohli důvodně
požadovat vydání směnek“ ? pokračoval odvolací soud ? soud prvního stupně po
právu žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za
přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud ? podle jejich názoru ?
zodpověděl v rozporu s (v dovolání zmíněnou) judikaturou Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu, a to, zda:
a) Je smlouva o půjčce ve výši 170.000,- Kč (uzavřená mezi žalobci a žalovaným)
smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., když splatnost
půjčky byla sjednána jen na dva měsíce (12. ledna 2016), půjčka byla účelově
určena na financování projektové dokumentace společností E, mající stejného
majitele a jednatele (jako žalovaný), a současně byly sjednány pro případ
prodlení s vrácením půjčky sankční úroky ve výši 0,25 % denně?
b) Bylo nutné zabývat se „dvoudomým“ vystupováním D. M. za stavu, kdy je
jednatelem společnosti E i žalovaného, jediným společníkem těchto společností
je společnost E. s. r. (dále jen „společnost ESR“), jejímž předsedou
představenstva je D. M., který „s největší pravděpodobností“ zmíněné
společnosti ovládá?
Dovolatelé popisují smluvní vztahy se společností E, přičemž akcentují, že
tato společnost byla od počátku informována o tom, že žalobci nemají k
dispozici žádné finanční prostředky na financování stavby domu, nákup pozemku
pro stavbu domu a zpracování projektové dokumentace; přesto jim nabídla možnost
čerpání půjčky od žalovaného.
Jakkoli připouštějí, že půjčku jim žalovaný poskytl bezplatně, poukazují však
na okolnost, že půjčka byla splatná za pouhé dva měsíce a byla poskytnuta pouze
„za účelem financování projektové dokumentace společnosti E“, a to při sjednání
sankčních úroků pro případ neplacení ve výši 0,25 % denně, tj. 91,25 % ročně.
Žalovaný tak zcela zjevně (vzhledem k předmětu své činnosti) ? pokračují
dovolatelé ? poskytuje spotřebitelské úvěry; výše popsanými ujednáními (krátká
splatnost a vysoký sankční úrok) tak žalovaný „obchází spotřebitelský zákon“,
jeho „chování je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“)“, a tudíž nepožívá právní ochrany.
Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a
žalobě vyhověl, respektive aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření poukazuje především na rozdílný skutkový stav
projednávané věci ve srovnání se stavem, jak byl zjištěn v rozhodnutích
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která poukázali dovolatelé. Dále snáší
argumenty ve prospěch názoru, podle něhož smlouva o půjčce není smlouvou podle
zákona č. 145/2010 Sb., a to právě pro absenci „úroků či jiné úplaty“.
Dovolání žalobců, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud
odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry
formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo
2279/2018.
V něm Nejvyšší soud ve srovnatelných poměrech [totožný poskytovatel půjčky (Ch.
n.), splatnost půjčky dva měsíce a sankce za prodlení s vrácením půjčky ve výši
0,25 % za každý den prodlení] dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona č.
145/2000 Sb. zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon
na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na
půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo
jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí
věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky
dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za
porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy, nelze ztotožňovat
zaplacení sankce s úplatností půjčky.
Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z
hlediska dovolateli uplatněné výhrady týkající se „dvoudomého“ vystupování D.
M. Je tomu tak již proto, že dovolatelé se v tomto směru (posuzováno podle
obsahu dovolání) omezili na pouhé konstatování vzájemných vazeb společnosti E,
žalovaného, společnosti ESR a D. M., aniž by současně vymezili důsledky, které
by takové vystupování posledně jmenovaného mohlo mít (podle jejich názoru) na
směnečné dohody, respektive na směnkami zajištěné pohledávky.
Konečně z argumentace obsažené v dovolání, ve vazbě na soudy nižších stupňů
zjištěný skutkový stav věci, nelze bez dalšího ani uzavřít, že by tato
(dovolateli akcentovaná) skutečnost mohla vést k závěru, podle něhož se funkce
směnek zcela vyčerpala (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, k jehož závěrům se Nejvyšší soud
přihlásil např. v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1851/2015) a
odůvodňovala tak požadavek na jejich vrácení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců Nejvyšší
soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů
dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. března 2019), která podle
ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí [z tarifní
hodnoty 351.475,- Kč (částka směnečného penízu)] 9.740,- Kč, z paušální částky
náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z
náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí
12.148,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 11. 2020
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu