29 Cdo 1765/2021-266
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci
žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17,
identifikační číslo osoby 29158958, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) I. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím
Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, a 2) E.
T., narozené XY, bytem XY, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 32/2019, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j.
12 Cmo 53/2020-229, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. 12 Cmo
53/2020-229, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Krajský soud v Plzni směnečným platebním rozkazem ze dne 8. dubna
2019, č. j. 41 Cm 32/2019-15, uložil žalovaným (I. T. a E. T.) zaplatit žalobci
(Chytrý nájem s. r. o.) společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 619.650 Kč
s 6% úrokem od 13. března 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 2.065 Kč
a na náhradě nákladů řízení částku 57.899,60 Kč.
2. Rozsudkem ze dne 24. června 2019, č. j. 41 Cm 32/2019-127, Krajský
soud v Plzni k námitkám žalovaných ponechal směnečný platební rozkaz v
platnosti (výrok I.) a uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně
na náhradě nákladů námitkového řízení částku 67.034 Kč (výrok II.).
3. Vrchní soud v Praze k odvolání prvního žalovaného rozsudkem ze dne
20. ledna 2021, č. j. 12 Cmo 53/2020-229, potvrdil (ve vztahu mezi žalobcem a
prvním žalovaným) rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a uložil prvnímu
žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
28.967,40 Kč (druhý výrok).
4. Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
[1] Dne 16. února 2016 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a první žalovaný
(jako dlužník) smlouvu o půjčce č. 8361401 (dále též jen „smlouva o půjčce“),
kterou se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 170.000 Kč,
která je účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o
dílo č. 836/14, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 836/14 a smlouvy
příkazní č. 836/14 uzavřené dne 12. listopadu 2014 mezi prvním žalovaným a
společností E. s. (dále jen „společnost E“), na jejímž základě provádí
společnost E pro prvního žalovaného přípravné projektové práce a inženýrské
činnosti k výstavbě jeho rodinného domu. Smluvní strany se dohodly, že finanční
prostředky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti
E), a to do 30 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužník se zavázal splatit
věřiteli půjčku nejpozději do 18. dubna 2016; pro případ prodlení s vrácením
půjčky se účastníci dohodli na povinnosti dlužníka zaplatit věřiteli smluvní
pokutu ve výši 0,25 % denně z jistiny dlužné půjčky až do úplného zaplacení. [2] K zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavil dlužník dne 16. února 2016 (mimo jiné) blankosměnku s doložkou nikoli na řad žalobce splatnou
ve XY a současně se s žalobcem dohodl na podmínkách, za nichž mu vznikne
právo vyplnit blankosměnku v údajích data splatnosti a směnečné sumy. Žalobce
následně doplnil do blankosměnky datum splatnosti (12. března 2019) a částku
směnečné sumy (619.650 Kč), sestávající z částky 170.000 Kč (jistina půjčky) a
z částky 449.650 Kč (vyúčtovaná smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z
nesplacené jistiny). Druhá žalovaná převzala za zaplacení směnky směnečné
rukojemství. [3] Dne 20. května 2016 uzavřel první žalovaný (jako objednatel) se
společností E (jako zhotovitelem) smlouvu o dílo č. 836/14 (dále též jen
„smlouva o dílo“), v níž se zhotovitel zavázal provést stavbu rodinného domu
podle projektové dokumentace, jež je součástí smlouvy, a to na pozemku ve
smlouvě blíže označeném. Za provedené dílo se objednatel zavázal zaplatit
zhotoviteli cenu díla ve výši 3.306.354 Kč. Ve smlouvě účastníci dále uvedli,
že před jejím podpisem zaplatil objednatel zálohu ve výši 170.000 Kč, která
bude vyúčtována ve splátce, která je splatná po předání díla a odstranění vad. [4] Jednatelem žalobce i společnosti E, jakož i předsedou představenstva
společnosti E. s. r., která je společníkem žalobce i společnosti E, je D. M. [5] Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu
rozkazu (mimo jiné) na námitkách, podle nichž: a) je sporná směnka neplatná,
když byla v rozporu s ustanovením § 18 odst. 1 zákona č.
145/2010 Sb., o
spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o
spotřebitelském úvěru“), vystavena k zajištění pohledávky ze spotřebitelského
úvěru, b) blankosměnka byla nesprávně vyplněna, neboť účel, pro který měla být
půjčka poskytnuta, odpadl (k dokončení díla dle uzavřené smlouvy o dílo nikdy
nedošlo, první žalovaný dokonce ani nenabyl vlastnické právo k označenému
pozemku), a c) ujednání o smluvní pokutě je nicotné, eventuálně neplatné.
5. Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního
stupně) k následujícím závěrům:
[1] Směnka, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhá, je platnou
směnkou vlastní obsahující veškeré náležitosti vyžadované ustanovením čl. I. §
75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný
zákon“).
[2] Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou ve smyslu ustanovení §
1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), když ji
uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníka první
žalovaný jako spotřebitel; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona o
spotřebitelském úvěru, neboť smlouva neobsahovala ujednání o zaplacení úroků či
jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků [§ 2 písm. c) zákona o
spotřebitelském úvěru]. Současně nejde ani o smlouvu o zápůjčce (§ 2390 o. z.),
nýbrž o smlouvu inominátní podle ustanovení § 1746 odst. 2 o. z.
[3] Smlouva o půjčce neobsahuje žádná ujednání, která by v rozporu s
právní úpravou ochrany spotřebitele představovala zjevnou nerovnováhu v právech
a povinnostech účastníků, která by vykazovala znaky zneužívající klauzule.
6. Vzhledem k tomu, že se prvnímu žalovanému prostřednictvím včas
uplatněných námitek nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního
rozkazu, odvolací soud potvrdil (ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným)
rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího
soudu vyřešeny, případně by vyřešená právní otázka měla být posouzena jinak.
8. Dovolatel argumentuje ve prospěch závěru, že na smlouvu o půjčce
nelze nahlížet jako na smlouvu, v níž by nebyly sjednány úroky či úplata za
poskytnutí finančních prostředků. Se zřetelem k ujednání smluvních stran o
smluvní pokutě a při uceleném nahlížení „na žalobcem poskytnutou částku v
poměru k částce žalobcem následně vymáhané“ je na místě dospět k závěru, že na
předmětnou půjčku se uplatní regulace obsažená v zákoně o spotřebitelském úvěru
a směnka je podle ustanovení § 18 odst. 1 tohoto zákona neplatná. V této
souvislosti též uvedl, že dovolateli bylo přislíbeno, že poskytnutá půjčka bude
uhrazena z hypotéky, kterou zařídí společnost E. Na přímou personální a
majetkovou propojenost žalobce s tímto subjektem opakovaně v řízení poukazoval.
Jestliže se tak nestalo a půjčka tímto způsobem splacena nebyla, nemohou
dodatečné náklady představovat smluvní pokutu, která by měla mít sankční
povahu. Ujednání o smluvní pokutě tak v poměrech dané věci mělo plnit jiný
účel, a sice zajistit žalobci zisk z půjčkou přenechaných finančních prostředků
dovolateli.
9. Podle dovolatele správným není ani závěr odvolacího soudu, že
vyúčtovaná smluvní pokuta je přiměřená. Ujednání o smluvní pokutě dovolatel
navíc považuje – vzhledem k tomu, že se týká spotřebitelského vztahu – rovněž
za nicotné.
10. Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
11. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
12. Dovolání prvního žalovaného je přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř., když právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
a které bylo dovoláním zpochybněno (co do závěru o povaze uzavřené smlouvy o
půjčce), odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud a Nejvyšší soud v době po
vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
13. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Podle ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se
tento zákon nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou
finanční službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
15. Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve
shodě se soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou
uzavřel žalobce (podnikatel ? § 420 a násl. o. z.) s prvním žalovaným
(spotřebitelem ? § 419 o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o.
z.); ostatně otázka spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi
účastníky řízení sporná.
16. Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o
spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na
odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou
bez úroku a jakékoli úplaty [k tomu srov. § 2 písm. c) tohoto zákona].
17. Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných
právních úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014),
jehož smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že
ujednání o smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“
nelze považovat za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. prosince
2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ze dne 28. března 2022, sp. zn. 33 Cdo
2380/2021), nelze přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině
neobstál.
18. Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž
Ústavní soud zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo
3668/2019, v němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní
jednání (smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými
spotřebiteli) je spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
19. Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
[1] Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení
stěžovatelů, že se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s
řešením otázky, zda smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána
jako smlouva úplatná či bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá
právní úprava zákona o spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo
nezbytné interpretovat předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o
„smluvní pokutě“, a to za účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě
skutečně sankcí pro případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda
jde o „skrytý úrok“ (bod 18.).
[2] Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení
rozdílu mezi úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat
dlužníka k řádnému splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z
hlediska ústavnosti co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.),
jejímž hlavním (ne-li jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně
bezúplatných překlenovacích půjček klientům společnosti E, musela od samého
počátku předpokládat, že stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše,
že stěžovatelé před uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali,
že naspořenými finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou
tedy odkázáni na úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle
Ústavního soudu s ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době
splatnosti tak, jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je
tak více než zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení
a dojde k „aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí
při nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak
vzhledem ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy
úplatu, kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků
obdrží, nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
[3] Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli
rovněž coby spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení
čl. I. § 17 směnečného zákona formálně vzato příslušely námitky toliko vůči
„majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy dle názoru Ústavního
soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci, zejména okolnosti
uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé vstoupili, a
propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti E),
nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko
jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění,
případně značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu.
V případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou
obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
[4] Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami
stěžovatelů proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními
názory Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při
výkladu smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či
bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o
spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní
skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však
v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a
nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými
společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou
obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou
provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že
jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat
právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke
spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod
29.).
20. K výše uvedeným závěrům se pak Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze
dne 31. srpna 2022, sp. zn. 29 Cdo 1569/2021.
21. Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce
způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora označeném nálezu (s nímž se
následně ztotožnil též Nejvyšší soud), nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho
závěr, že na smlouvu o půjčce se nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru.
22. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním
napadeném rozsahu) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 1 a 2 o. s. ř.).
23. V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda
je skutkový stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení
rozhodných) okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní
soud citovaným nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je
smlouvou o spotřebitelském úvěru (a zda lze v takovém případě se zřetelem k §
18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru použít k jejímu zajištění směnku).
Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se nevztahuje zákon o
spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v nálezu vyjádřil též ke
vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k faktické provázanosti
žalobce se společností E, které považoval za právně významné pro posouzení
námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti směnečnému platebnímu rozkazu.
24. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2022
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu