6
5
29 Cdo 1569/2021-233
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci
žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově č. p. 479, PSČ 330 17,
identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) R. Š., narozenému XY, bytem XY, a 2) T. Š., narozené XY, bytem XY,
oběma zastoupeným JUDr. Petrem Bauerem, advokátem, se sídlem v Plzni, Purkyňova
593/10, PSČ 301 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 51/2018, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo
61/2020-190, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo
61/2020-190, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. srpna 2019, č. j. 44 Cm 51/2018-109,
ponechal v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 18. května
2018, č. j. 44 Cm 51/2018-16, jímž uložil žalovaným [1) R. Š. a 2) T. Š.], aby
zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) směnečný peníz
ve výši 614.975,- Kč s 6% úrokem od 14. dubna 2018 do zaplacení, směnečnou
odměnu 2.049,- Kč a náhradu nákladů řízení 57.665,60 Kč (výrok I.), a žalovaným
uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech řízení částku
80.440,80 Kč (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 17. února 2021, č. j. 12 Cmo 61/2020-190, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
žalovaným uložil společně a nerozdílně zaplatit žalobci na nákladech odvolacího
řízení částku 28.870,60 Kč (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho, že:
1) Dne 17. prosince 2014 uzavřeli žalovaní (jako objednatelé a příkazci)
a společnost Ekonomické stavby s. r. o. (jako zhotovitel a příkazník – dále jen
„společnost E“) pod č. 920/14 smlouvu o budoucí smlouvě o dílo (A), smlouvu o
dílo na projektovou dokumentaci (B) a smlouvu příkazní (C) [dále též jen
„smlouva“]. Žalovaní se (mimo jiné) zavázali zaplatit společnosti E částku
170.000,- Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných projektových prací a
činností specifikovaných v čl. B bodu B. 1 a na úhradu nákladů přípravných
inženýrských činností specifikovaných v čl. C bod C. 1 písm. a) smlouvy. 2) Dne 31. března 2015 uzavřeli žalobce (jako věřitel) a žalovaní (jako
dlužníci) smlouvu o půjčce č. 9201401 (dále též jen „smlouva o půjčce“), kterou
se věřitel zavázal poskytnout dlužníkům půjčku ve výši 170.000,- Kč, která je
účelově vázána na financování zálohy dle smlouvy, s tím, že finanční prostředky
budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E), a to do
30 dnů ode dne podpisu smlouvy o půjčce. Dlužníci se zavázali splatit věřiteli
půjčku nejpozději do 1. června 2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se
účastníci dohodli na povinnosti dlužníků zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve
výši 0,25 % denně z jistiny půjčky až do úplného zaplacení. K zajištění
pohledávky ze smlouvy o půjčce vystavili dlužníci dne 31. března 2015 ve Zruči-
Senci (mimo jiné) blankosměnku s doložkou nikoli na řad věřitele (rozuměj
žalobce) splatnou ve Zruči-Senci a současně se s žalobcem dohodli na
podmínkách, za nichž mu vzniklo právo vyplnit blankosměnku v údajích data
splatnosti a směnečné sumy. Žalobce v souladu s dohodou o vyplnění doplnil do
blankosměnky datum splatnosti (13. dubna 2018) a částku směnečné sumy
[614.975,- Kč, sestávající z částky 170.000,- Kč (jistina půjčky) a z částky
444.975,- Kč (smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně z nesplacené jistiny za
celkem 1047 dní prodlení)]. 3) Žalovaní založili svoji procesní obranu proti směnečnému platebnímu
rozkazu na námitkách, podle nichž: a) jsou smlouvy ze dne 17. prosince 2014 a
31.
března 2015 neplatné pro omyl vyvolaný žalobcem, jde-li o výši splátek z
titulu smlouvy, b) neobdrželi podle těchto smluv žádné plnění (a odstoupili od
smlouvy), c) sjednané smluvní pokuty představují zjevné zneužití práva v
neprospěch spotřebitele a d) smlouva o půjčce odporuje ustanovení § 8 a § 1813
zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Na tomto základě odvolací soud dospěl (ve shodě se soudem prvního stupně) k
následujícím závěrům:
1) Smlouvy ze dne 17. prosince 2014 a 31. března 2015 nejsou smlouvami
závislými ve smyslu ustanovení § 1727 o. z., když byly uzavřeny s časovým
odstupem více než tří měsíců a nikoli mezi totožnými osobami. Případný zánik
jedné ze smluv tak nemohl způsobit zánik smlouvy druhé; i kdyby byla smlouva ze
dne 17. prosince 2014 neplatná podle ustanovení § 583 o. z., nemělo by to vliv
na posouzení platnosti smlouvy o půjčce. 2) Smlouva o půjčce je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 o. z.), když ji
uzavřeli na straně věřitele žalobce jako podnikatel a na straně dlužníků
žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu uzavřenou v režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o spotřebitelském úvěru“), když tento zákon se nevztahuje na odloženou
platbu, půjčku, úvěr nebo jinou podobnou finanční službu (…) poskytnutou bez
úroku a jakékoli úplaty [§ 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru]. Současně
nejde ani o smlouvu o zápůjčce (§ 2390 o. z.), nýbrž o smlouvu inominátní podle
ustanovení § 1746 odst. 2 o. z. 3) Smlouva o půjčce nevzbuzuje pochybnosti o tom, co je jejím předmětem
a jaký závazek z ní pro smluvní strany vyplývá; přitom neobsahuje žádná
ujednání, která by byla možno považovat za zakázaná ve smyslu ustanovení § 1814
o. z., popřípadě pro které by byla neplatná pro rozpor s ustanovením § 8 o. z. 4) Výhrady ohledně neplnění povinností ze smlouvy společností E se
nedotýkají vztahu založeného smlouvou o půjčce; (případná) možnost žalovaných
domáhat se vrácení částky 170.000,- Kč po společnosti E nemá na rozhodnutí věci
vliv. 5) Argumentace ustanovením § 1814 písm. a), b) a c) o. z. nebyla
uplatněna ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu; navíc se
vztahuje k porušení povinností (neplnění povinností) ze strany společnosti E a
nikoli žalobce. Vzhledem k tomu, že se žalovaným prostřednictvím včas uplatněných námitek
nepodařilo zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jakožto věcně správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které mají za
přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), a to k řešení právních otázek, jež odvolací soud
(podle jejich názoru) zodpověděl v rozporu s (v dovolání konkretizovanými)
rozhodnutími Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jde-li o posouzení
(ne)rovnováhy práv a povinností v neprospěch žalovaných jako spotřebitelů,
(ne)platnosti smlouvy pro omyl vyvolaný společností E a přičitatelný žalobci
(viz „dvoudomé vystupování“ žalobce a společnosti E „v rámci koncernu“), jakož
i právních otázek týkajících se „rozporu s dobrými mravy“ a „vázaných smluv“.
Dovolatelé snáší argumenty ve prospěch závěrů, podle nichž žalobce a společnost
E tvořili koncern, přičemž za obě společnosti při poskytování „finančních
služeb“ jednala vždy stejná osoba; důsledky omylu vyvolaného společností E
ohledně výše splátek podle smlouvy tak dopadají i na smlouvu o půjčce, kterou
by žalovaní neuzavřeli, nebyli-li by utvrzováni právě v tom, že od společnosti
E získají „finanční produkt“ se splátkami do 10.000,- Kč měsíčně. Dále
připomínají, že jim žalobce ani společnosti E neposkytli žádné plnění, pročež
od smlouvy odstoupili dopisem ze dne 30. června 2016. Konečně setrvávají na
výhradě, podle které byly obě smlouvy uzavřeny k jejich újmě jako spotřebitelů.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní
posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo
dovoláním zpochybněno, odporuje závěrům, k nimž dospěl Ústavní soud v době po
vydání rozhodnutí odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se tento zákon
nevztahuje na odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční
službu poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty.
Nejvyšší soud v této souvislosti předesílá, že odvolací soud (ve shodě se
soudem prvního stupně) správně vyhodnotil, že smlouva o půjčce, kterou uzavřel
žalobce (podnikatel ? § 420 a násl. o. z.) s žalovanými (spotřebiteli ? § 419
o. z.) je smlouvou spotřebitelskou (§ 1810 a násl. o. z.); ostatně otázka
spotřebitelské povahy smlouvy o půjčce nebyla mezi účastníky řízení sporná.
Zároveň odvolací soud uzavřel, že smlouva o půjčce není smlouvou o
spotřebitelském úvěru, když zákon o spotřebitelském úvěru se nevztahuje na
odloženou platbu, půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou
bez úroku a jakékoli úplaty [srov. § 2 písm. c) tohoto zákona].
Jakkoli Nejvyšší soud při hodnocení povahy obsahově srovnatelných právních
úkonů (do 31. prosince 2013) a právních jednání (od 1. ledna 2014), jehož
smluvní stranou byl žalobce (jako věřitel), opakovaně dovodil, že ujednání o
smluvní pokutě pro případ prodlení dlužníka s vrácením „půjčky“ nelze považovat
za ujednání o úroku či úplatě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29
Cdo 2377/2019, ze dne 28. března 2022, sp. zn. 33 Cdo 2380/2021, nelze
přehlédnout, že tento závěr (bez dalšího) v ústavní rovině neobstál.
Nálezem ze dne 19. července 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, totiž Ústavní soud
zrušil (mimo jiné) usnesení ze dne 27. května 2021, sp. zn. 29 Cdo 3668/2019, v
němž se Nejvyšší soud přihlásil [při hodnocení, zda tamní právní jednání
(smlouva o „půjčce“ uzavřená mezi stejným žalobcem a jinými spotřebiteli) je
spotřebitelským úvěrem] právě ke shora zmíněnému závěru.
Přitom nosné důvody tohoto nálezu lze shrnout následovně:
a) Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatelů, že
se obecné soudy ústavně konformním způsobem nevypořádaly s řešením otázky, zda
smlouva o „půjčce“ (ze dne 17. září 2015) byla sjednána jako smlouva úplatná či
bezúplatná a zda tudíž na předmětný právní vztah dopadá právní úprava zákona o
spotřebitelském úvěru či nikoli. Pro toto posouzení bylo nezbytné interpretovat
předmětné právní jednání a zejména jeho ujednání o „smluvní pokutě“, a to za
účelem zjištění, zda toto ujednání je ve své podstatě skutečně sankcí pro
případ nesplnění povinností jedné ze smluvních stran či zda jde o „skrytý
úrok“ (bod 18).
b) Podle Ústavního soudu, který jinak nemá teoretickému vymezení rozdílu mezi
úrokem coby plodem peněz a smluvní pokutou, jež má motivovat dlužníka k řádnému
splnění zajištěného závazku, provedenému obecnými soudy z hlediska ústavnosti
co vytknout, vedlejší účastnice (Chytrý nájem s. r. o.), jejímž hlavním (ne-li
jediným) předmětem podnikání je poskytování údajně bezúplatných překlenovacích
půjček klientům společnosti E, musela od samého počátku předpokládat, že
stěžovatelé jistinu včas neuhradí. To platí tím spíše, že stěžovatelé před
uzavřením předmětné smlouvy opakovaně výslovně deklarovali, že naspořenými
finančními prostředky pro včasné splacení nedisponují a jsou tedy odkázáni na
úhradu prostřednictvím hypotečního úvěru. Tento úvěr však dle Ústavního soudu s
ohledem na obvyklý běh věcí nebylo reálně možné v krátké době splatnosti tak,
jak tato byla sjednána, vyřídit a vyčerpat. Za této situace je tak více než
zřejmé, že se skutečností, že se stěžovatelé dostanou do prodlení a dojde k
„aktivaci“ ujednání o „smluvní pokutě“, muselo být vedlejší účastnicí při
nastavování smluvních podmínek počítáno a na předmětné ujednání je tak vzhledem
ke skutkovým okolnostem věci třeba hledět jako na skrytý úrok, tedy úplatu,
kterou za poskytnutí půjčky věřitel nad rámec jistiny od dlužníků obdrží,
nikoli jako na smluvní pokutu (bod 24.).
c) Přestože stěžovatelům (kteří navíc smlouvu o „půjčce“ uzavřeli rovněž coby
spotřebitelé) v řízení před obecnými soudy s ohledem na ustanovení čl. I. § 17
zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, formálně vzato příslušely
námitky toliko vůči „majiteli“ směnky, tedy vedlejší účastnici, měly se soudy
dle názoru Ústavního soudu zabývat otázkou, zda s ohledem na okolnosti věci,
zejména okolnosti uzavření jednotlivých smluvních vztahů, do nichž stěžovatelé
vstoupili, a propojení obou společností (tedy vedlejší účastnice a společnosti
E), nepředstavuje formální oddělení obou subjektů ve své podstatě toliko
jednoduchou a účinnou „právní kličku“, jež ve svém důsledku vede ke znemožnění,
příp. značnému ztížení, právní obrany stěžovatelů v případném soudním sporu. V
případě kladné odpovědi na tuto otázku pak bylo namístě, aby tuto námitkovou
obranu stěžovatelů připustily a řádně se jí zabývaly (bod 26.).
d) Úkolem soudu prvního stupně bude znovu se zabývat námitkami stěžovatelů
proti směnečnému platebnímu rozkazu. Vázán přitom bude právními názory
Ústavního soudu vyjádřenými v tomto nálezu, tj. zejména že: 1) při výkladu
smlouvy o „půjčce“ za účelem posouzení, zda jde o smlouvu úplatnou či
bezúplatnou a zda na ni tudíž dopadají ochranná ustanovení zákona o
spotřebitelském úvěru či nikoli, je třeba zohlednit veškeré pro věc relevantní
skutečnosti, a nikoli vycházet pouze z jejího jazykového výkladu, který je však
v rozporu s jejím výkladem teleologickým, průběh předsmluvních jednání a
nastavení smluvních ujednání všech smluv, které stěžovatelé s předmětnými
společnostmi uzavřeli, jako celku; 2) je nutné zabývat se též námitkovou
obranou stěžovatelů plynoucí z jejich vztahů se společností E a její faktickou
provázaností s vedlejší účastnicí. V každém případě pak bude mít na zřeteli, že
jeho úkolem (stejně jako soudu odvolacího či dovolacího) je nejen respektovat
právo jako takové, ale též to, že jeho výklad a aplikace musí vždy směřovat ke
spravedlivému výsledku a spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky (bod
29.).
Jelikož odvolací soud nepostupoval při výkladu smlouvy o půjčce (ve spojení se
smlouvou ze dne 17. prosince 2014) způsobem, který popsal Ústavní soud ve shora
označeném nálezu, nemůže (bez dalšího) obstát ani jeho závěr, že se na smlouvu
o půjčce nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu, aby posoudil, zda je skutkový
stav dané věci v podstatných (pro následné právní posouzení rozhodných)
okolnostech srovnatelný s poměry věci, ve které rozhodl Ústavní soud citovaným
nálezem, a následně vyhodnotil, zda smlouva o půjčce je smlouvou o
spotřebitelském úvěru. Setrvá-li na závěru, že jde o smlouvu, na kterou se
nevztahuje zákon o spotřebitelském úvěru, nepřehlédne, že Ústavní soud se v
nálezu vyjádřil též ke vzájemné souvislosti jednotlivých smluv, jakož i k
faktické provázanosti žalobce se společnosti E, které považoval za právně
významné pro posouzení námitkové obrany žalovaných (spotřebitelů) proti
směnečnému platebnímu rozkazu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2022
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu