vázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci
žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, PSČ 330 17,
identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou,
advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti
žalovaným 1) T. W., narozenému XY, a 2) J. W., narozené XY, oběma bytem XY,
zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Markétská
1/28, PSČ 169 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 53/2017, o dovolání žalovaných proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo
280/2018-252, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na
náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč, do tří dnů od právní
moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143,
ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2017, č. j. 49
Cm 53/2017-14, kterým uložil žalovaným (T. aj. W.), aby zaplatili společně a
nerozdílně žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) směnečný peníz ve výši 383.350,- Kč
s 6% úrokem od 4. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.277,- Kč a
náhradu nákladů řízení ve výši 43.819,20 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho:
1) Dne 20. července 2015 uzavřeli žalovaní (jako budoucí objednatelé,
objednatelé a příkazci) a Ekonomické stavby s. r. o. (jako budoucí zhotovitel,
zhotovitel a příkazník – dále jen „společnost E“) smlouvu o budoucí smlouvě o
dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní; v bodě II. 2.1 se žalovaní zavázali zaplatit společnosti E do 30 dnů od podpisu smlouvy
částku ve výši 170.000,- Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných
projektových prací a dalších specifikovaných činností, s tím, že tato záloha
bude (…) odečtena z ceny díla. 2) Dne 17. září 2015 uzavřeli žalobce a žalovaní „smlouvu o půjčce č. 5651501
dle ustanovení § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.“ (dále jen „smlouva“), a to s
odkazem na shora uvedené smlouvy. Žalobce se zavázal poskytnout žalovaným
„finanční půjčku“ ve výši 170.000,- Kč, která je účelově vázána na financování
zálohy v téže výši podle čl. II. bodu 2.1 smlouvy ze dne 20. července 2015, a
to tak, že uvedenou částku poskytne přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti
E). Žalovaní se zavázali vrátit poskytnutou „půjčku“ nejpozději 18. listopadu
2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se zavázali zaplatit žalobci
smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Dále žalovaní prohlásili,
že mají „zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl
řádně plnit „dle ujednání této smlouvy“. „Půjčka“ byla poskytnuta převodem
částky 170.000,- Kč na účet společnosti E dne 30. září 2015. 3) Dne 17. září 2015 vystavili žalovaní ve Zruči-Senci vlastní směnku na
směnečný peníz 383.350,- Kč, kterou se zavázali zaplatit dne 3. dubna 2017
nikoli na řad žalobce, a to v místě vystavení (dále jen „sporná směnka“). Šlo
původně o blankosměnku (s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti),
kterou žalovaní vystavili (a předali žalobci) k zajištění pohledávky ze
smlouvy; v ní si smluvní strany sjednaly i podmínky, za nichž je žalobce
oprávněn scházející údaje do blankosměnky doplnit. 4) Dne 19. října 2015 uzavřeli žalovaní (jako objednatelé) a společnost E (jako
zhotovitel) smlouvu o dílo, jehož předmětem byla stavba rodinného domu dle
projektové dokumentace zpracované p. Sieglem, která je součástí díla a této
smlouvy. Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – vycházeje
z ustanovení čl. I. § 28 odst. 2, § 48 odst. 1, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), z
ustanovení § 1746 odst. 2, § 1810 a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „o. z.“), a z ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) a § 18 zákona
č.
145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen
„zákon o spotřebitelském úvěru“) – dospěl k následujícím závěrům:
a) Smlouva není smlouvou podle ustanovení § 2390 o. z. (tj. smlouvou o
zápůjčce), nýbrž smlouvou nepojmenovanou (§ 1746 odst. 2 o. z.). Současně jde o
smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 1810 o. z., když ji uzavřel
žalobce jako podnikatel a žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu o
spotřebitelském úvěru, když neobsahuje ujednání o zaplacení úroků či jiné
úplaty za poskytnutí finančních prostředků. b) Žalobce spornou směnku vyplnil (jde-li o údaje směnečné sumy a data
splatnosti) v souladu se smluvním ujednáním; směnečná suma sestává z jistiny ve
výši 170.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 213.350,- Kč (konečná výše smluvní
pokuty reaguje na délku prodlení s vrácením částky 170.000,- Kč a je ve shodě
se smluvním ujednáním určená částkou 0,25 % denně z dlužné částky). c) Žalovaným nepřísluší námitková obrana založená na tvrzeních ohledně
právních vztahů ke společnosti E, když ve smyslu čl. I. § 17 směnečného zákona
se může dlužník vůči majiteli směnky bránit jen námitkami z jeho vlastních
(mimosměnečných) vztahů k majiteli směnky; majetkové propojení žalobce a
společnosti E (osobou společníka a jednatele) nezakládá právo žalovaných
uplatňovat námitky ze vztahů ke společnosti E vůči žalobci. d) Jestliže se žalovaní dovolávali omylu vyvolaného společností E
ohledně skutečnosti, že pro ně získá úvěr od banky, nelze pominout zjištění o
důvodu, pro který „nebylo možno úvěr zajistit“, tj. záznam prvního žalovaného v
registru dlužníků, který poskytnutí úvěru limituje, ne-li zcela vylučuje. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně
správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítají, že
odvolací soud nesprávně vyhodnotil právní otázku týkající se obrany žalovaných,
že smlouva obchází ustanovení § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru,
podle něhož nelze použít k zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnku
nebo šek. Přitom nešlo o bezúplatnou smlouvu, když ji žalobce uzavřel za účelem
zisku v podobě „sankčního úroku z prodlení“ ve výši 0,25 % za každý den
prodlení se splatností „půjčky“; současně věděl, že žalovaní „půjčku“ ve lhůtě
splatnosti (dva měsíce) nesplatí a „půjčka bude generovat zisk ze sankčního
úroku z prodlení“. Proto je na smlouvu – pokračují dovolatelé – zapotřebí
nahlížet jako na zastřený spotřebitelský úvěr, a to bez ohledu na její právní
hodnocení jako „smlouvy o půjčce nebo smlouvy inominátní“.
Dále dovolatelé poukazují na „dvoudomé“ vystupování žalobce a společnosti E, s
tím, že smlouvu uzavřeli na základě dříve uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o
dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní. Potud se
dovolávají závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu
2012, sp. zn. I. ÚS 563/11.
Konečně dovolatelé opakují, že byli uvedeni společností E v omyl, a to
příslibem „zajištění financování“ a nabídkou „půjčky“ od žalobce.
Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, když „je postaveno na jiném skutkovém
základě, než který byl v řízení zjištěn“. Dále poukazuje na závěry obsažené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018,
jde-li o hodnocení „obdobné smlouvy o půjčce“.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s.
ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2
o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry
formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, k nimž se
Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 26. listopadu 2020,
sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, a v rozsudku ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo
2377/2019.
V těchto rozhodnutích ve srovnatelných poměrech (šlo o typově shodné věci téhož
žalobce, vycházející ze skutkového rámce, který se v ničem podstatném nelišil
od projednávané věci ? totožný poskytovatel „půjčky“, splatnost půjčky dva
měsíce a sankce za prodlení s vrácením „půjčky“ ve výši 0,25 % za každý den
prodlení) Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona o
spotřebitelském úvěru zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze
tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se
nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez
úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník
zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky
dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za
porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy, nelze ztotožňovat
zaplacení sankce s úplatností půjčky.
Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z
hlediska dovolateli uplatněné výhrady týkající se „dvoudomého“ vystupování
žalobce a společnosti E, když dovolatelé se v tomto směru (posuzováno podle
obsahu dovolání) omezili (s výjimkou níže uvedenou) na pouhé konstatování
vzájemných vazeb žalobce, společnosti E a D. M., aniž by současně vymezili
důsledky, které by takové vystupování posledně jmenovaného mohlo mít (podle
jejich názoru) na směnečnou dohodu, respektive na pohledávku zajištěnou spornou
směnkou.
Ve vztahu k výhradě, podle níž byli žalovaní příslibem financování stavby
rodinného domu uvedeni společností E v omyl, Nejvyšší soud uzavírá, že: a)
dovolatelé v tomto směru nijak nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení se stanoviskem pléna
Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné
pod číslem 460/2017 Sb.), a b) dovolatelé pomíjejí skutková zjištění soudů
nižších stupňů, podle nichž společnost E nabídla žalovaným řadu variant
financování stavby, žalovaní prohlásili, že pracují v zahraničí a mají příjmy
až 70.000,- Kč měsíčně, a při jednání vyšlo najevo, že první žalovaný měl
„záznam v registru dlužníků“.
Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že žalovaní v době po uzavření
smlouvy (17. září 2015) sjednali se společností E smlouvu o dílo (19. října
2015), jejíž součástí byla i projektová dokumentace, ke které se vztahovala
záloha 170.000,- Kč.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných
Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených
nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne
30. ledna 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1
písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu
podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 384.627,- Kč) 9.860,- Kč, a z
paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4
advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137
odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 12.293,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu