vázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobce Chytrý nájem s. r. o., se sídlem v Chotíkově, č. p. 479, PSČ 330 17, identifikační číslo osoby 29 15 89 58, zastoupeného JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, proti žalovaným 1) T. W., narozenému XY, a 2) J. W., narozené XY, oběma bytem XY, zastoupeným JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Markétská 1/28, PSČ 169 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 53/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.293,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. června 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2017, č. j. 49 Cm 53/2017-14, kterým uložil žalovaným (T. aj. W.), aby zaplatili společně a nerozdílně žalobci (Chytrý nájem s. r. o.) směnečný peníz ve výši 383.350,- Kč s 6% úrokem od 4. dubna 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.277,- Kč a
náhradu nákladů řízení ve výši 43.819,20 Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů námitkového řízení (výrok II.). Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 4. června 2019, č. j. 12 Cmo 280/2018-252, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Soudy nižších stupňů vyšly z toho: 1) Dne 20. července 2015 uzavřeli žalovaní (jako budoucí objednatelé, objednatelé a příkazci) a Ekonomické stavby s. r. o. (jako budoucí zhotovitel, zhotovitel a příkazník – dále jen „společnost E“) smlouvu o budoucí smlouvě o dílo, smlouvu o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvu příkazní; v bodě II.
2.1 se žalovaní zavázali zaplatit společnosti E do 30 dnů od podpisu smlouvy částku ve výši 170.000,- Kč jako zálohu na úhradu nákladů přípravných projektových prací a dalších specifikovaných činností, s tím, že tato záloha bude (…) odečtena z ceny díla. 2) Dne 17. září 2015 uzavřeli žalobce a žalovaní „smlouvu o půjčce č. 5651501 dle ustanovení § 2390 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.“ (dále jen „smlouva“), a to s odkazem na shora uvedené smlouvy. Žalobce se zavázal poskytnout žalovaným „finanční půjčku“ ve výši 170.000,- Kč, která je účelově vázána na financování zálohy v téže výši podle čl.
II. bodu 2.1 smlouvy ze dne 20. července 2015, a to tak, že uvedenou částku poskytne přímo budoucímu zhotoviteli (společnosti E). Žalovaní se zavázali vrátit poskytnutou „půjčku“ nejpozději 18. listopadu 2015; pro případ prodlení s vrácením půjčky se zavázali zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny. Dále žalovaní prohlásili, že mají „zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů, aby mohl řádně plnit „dle ujednání této smlouvy“. „Půjčka“ byla poskytnuta převodem částky 170.000,- Kč na účet společnosti E dne 30.
září 2015. 3) Dne 17. září 2015 vystavili žalovaní ve Zruči-Senci vlastní směnku na směnečný peníz 383.350,- Kč, kterou se zavázali zaplatit dne 3. dubna 2017 nikoli na řad žalobce, a to v místě vystavení (dále jen „sporná směnka“). Šlo původně o blankosměnku (s nevyplněnými údaji směnečné sumy a data splatnosti), kterou žalovaní vystavili (a předali žalobci) k zajištění pohledávky ze smlouvy; v ní si smluvní strany sjednaly i podmínky, za nichž je žalobce oprávněn scházející údaje do blankosměnky doplnit.
4) Dne 19. října 2015 uzavřeli žalovaní (jako objednatelé) a společnost E (jako zhotovitel) smlouvu o dílo, jehož předmětem byla stavba rodinného domu dle projektové dokumentace zpracované p. Sieglem, která je součástí díla a této smlouvy. Na tomto základě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) – vycházeje z ustanovení čl. I. § 28 odst. 2, § 48 odst. 1, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), z ustanovení § 1746 odst. 2, § 1810 a § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“), a z ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) a § 18 zákona č.
145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) – dospěl k následujícím závěrům: a) Smlouva není smlouvou podle ustanovení § 2390 o. z. (tj. smlouvou o zápůjčce), nýbrž smlouvou nepojmenovanou (§ 1746 odst. 2 o. z.). Současně jde o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu ustanovení § 1810 o. z., když ji uzavřel žalobce jako podnikatel a žalovaní jako spotřebitelé; nejde však o smlouvu o spotřebitelském úvěru, když neobsahuje ujednání o zaplacení úroků či jiné úplaty za poskytnutí finančních prostředků.
b) Žalobce spornou směnku vyplnil (jde-li o údaje směnečné sumy a data splatnosti) v souladu se smluvním ujednáním; směnečná suma sestává z jistiny ve výši 170.000,- Kč a smluvní pokuty ve výši 213.350,- Kč (konečná výše smluvní pokuty reaguje na délku prodlení s vrácením částky 170.000,- Kč a je ve shodě se smluvním ujednáním určená částkou 0,25 % denně z dlužné částky). c) Žalovaným nepřísluší námitková obrana založená na tvrzeních ohledně právních vztahů ke společnosti E, když ve smyslu čl. I.
§ 17 směnečného zákona se může dlužník vůči majiteli směnky bránit jen námitkami z jeho vlastních (mimosměnečných) vztahů k majiteli směnky; majetkové propojení žalobce a společnosti E (osobou společníka a jednatele) nezakládá právo žalovaných uplatňovat námitky ze vztahů ke společnosti E vůči žalobci. d) Jestliže se žalovaní dovolávali omylu vyvolaného společností E ohledně skutečnosti, že pro ně získá úvěr od banky, nelze pominout zjištění o důvodu, pro který „nebylo možno úvěr zajistit“, tj. záznam prvního žalovaného v registru dlužníků, který poskytnutí úvěru limituje, ne-li zcela vylučuje.
Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jakožto věcně správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, v němž namítají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil právní otázku týkající se obrany žalovaných, že smlouva obchází ustanovení § 18 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož nelze použít k zajištění splacení spotřebitelského úvěru směnku nebo šek. Přitom nešlo o bezúplatnou smlouvu, když ji žalobce uzavřel za účelem zisku v podobě „sankčního úroku z prodlení“ ve výši 0,25 % za každý den prodlení se splatností „půjčky“; současně věděl, že žalovaní „půjčku“ ve lhůtě splatnosti (dva měsíce) nesplatí a „půjčka bude generovat zisk ze sankčního úroku z prodlení“.
Proto je na smlouvu – pokračují dovolatelé – zapotřebí nahlížet jako na zastřený spotřebitelský úvěr, a to bez ohledu na její právní hodnocení jako „smlouvy o půjčce nebo smlouvy inominátní“. Dále dovolatelé poukazují na „dvoudomé“ vystupování žalobce a společnosti E, s tím, že smlouvu uzavřeli na základě dříve uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní. Potud se dovolávají závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. listopadu 2012, sp. zn. I.
ÚS 563/11.
Konečně dovolatelé opakují, že byli uvedeni společností E v omyl, a to příslibem „zajištění financování“ a nabídkou „půjčky“ od žalobce. Proto požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, když „je postaveno na jiném skutkovém základě, než který byl v řízení zjištěn“. Dále poukazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, jde-li o hodnocení „obdobné smlouvy o půjčce“.
Dovolání žalovaných, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 26. listopadu 2020, sp. zn. 29 Cdo 1387/2019, a v rozsudku ze dne 30. prosince 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019. V těchto rozhodnutích ve srovnatelných poměrech (šlo o typově shodné věci téhož žalobce, vycházející ze skutkového rámce, který se v ničem podstatném nelišil od projednávané věci ? totožný poskytovatel „půjčky“, splatnost půjčky dva měsíce a sankce za prodlení s vrácením „půjčky“ ve výši 0,25 % za každý den prodlení) Nejvyšší soud dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky. Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska dovolateli uplatněné výhrady týkající se „dvoudomého“ vystupování žalobce a společnosti E, když dovolatelé se v tomto směru (posuzováno podle obsahu dovolání) omezili (s výjimkou níže uvedenou) na pouhé konstatování vzájemných vazeb žalobce, společnosti E a D. M., aniž by současně vymezili důsledky, které by takové vystupování posledně jmenovaného mohlo mít (podle jejich názoru) na směnečnou dohodu, respektive na pohledávku zajištěnou spornou směnkou. Ve vztahu k výhradě, podle níž byli žalovaní příslibem financování stavby rodinného domu uvedeni společností E v omyl, Nejvyšší soud uzavírá, že: a) dovolatelé v tomto směru nijak nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř., ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.), a b) dovolatelé pomíjejí skutková zjištění soudů nižších stupňů, podle nichž společnost E nabídla žalovaným řadu variant financování stavby, žalovaní prohlásili, že pracují v zahraničí a mají příjmy až 70.000,- Kč měsíčně, a při jednání vyšlo najevo, že první žalovaný měl „záznam v registru dlužníků“. Konečně v poměrech dané věci nelze přehlédnout, že žalovaní v době po uzavření smlouvy (17. září 2015) sjednali se společností E smlouvu o dílo (19. října 2015), jejíž součástí byla i projektová dokumentace, ke které se vztahovala záloha 170.000,- Kč. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných Nejvyšší soud odmítl a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 30. ledna 2020), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí (z tarifní hodnoty 384.627,- Kč) 9.860,- Kč, a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu); s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) celkem činí 12.293,60 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinní, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Petr Gemmel předseda senátu