33 Cdo 2380/2021-140
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců
JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Chytrý nájem s. r.
o., se sídlem v Chotíkově 479 (identifikační číslo 291 58 958), zastoupené
JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Sady 5. května 296/36,
proti žalované A. F., bytem XY, zastoupené JUDr. Jaroslavem Holoušem, advokátem
se sídlem v Jeseníku, Dukelská 456/13, o 121 854 Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 119/2019, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87, t
a k t o:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87,
se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Směnečným platebním rozkazem ze dne 13. 1. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-18,
Krajský soud v Plzni uložil žalované a V. F. společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni 121.854 Kč s 6% úroky od 8. 11. 2019 do zaplacení, směnečnou odměnu
ve výši 406 Kč a na náhradě nákladů řízení 21.310,60 Kč.
Po podání námitek žalovanou a V. F. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10.
6. 2020, č. j. 49 Cm 119/2019-42, zrušil směnečný platební rozkaz v plném
rozsahu a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení (33.946,25 Kč).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2021, č. j. 12 Cmo 208/2020-87,
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz
ponechal v platnosti, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů 38.758,80 Kč. Podle odvolacího soudu smlouva, kterou účastnice
uzavřely 5. 3. 2014, nepodléhá režimu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském
úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen
„zákon č. 145/2010 Sb.“), nejde o zápůjčku (§ 2390 a násl. zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“),
nýbrž o nepojmenovanou smlouvu spotřebitelskou (§ 1746 odst. 2, § 1810 a násl.
o. z.). Ujednání o utvrzení dluhu nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti
významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované, neboť
sazba denní smluvní pokuty odpovídá významu povinnosti, s jejímž porušením byla
spojena, a není v extrémním nepoměru k její hodnotě. Z celkové výše smluvní
pokuty pak nelze na její nepřiměřenost usuzovat, protože je důsledkem tříletého
prodlení žalované. Ujednání o poskytnutí peněžních prostředků přímo
zhotovitelce a o splatnosti dluhu se nepříčí dobrým mravům (§ 588 o. z.) a
jednání žalobkyně – argumentuje odvolací soud – není zjevným zneužitím práva (§
8 o. z.).
Usnesením ze dne 22. 6. 2021, č. j. 49 Cm 119/2019-133, které nabylo 14. 7.
2021 právní moci, Krajský soud v Plzni zastavil dovolací řízení ve věci
žalobkyně proti V. F. a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná – mimo jiné –
namítla, že s dobrými mravy není v souladu, „jestliže se žalobkyně zaváže
poskytnout žalované půjčku, aniž by prověřovala schopnost spotřebitele splatit
půjčku v dohodnutém termínu.“
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – prověření schopnosti
dlužníka splatit v dohodnutém termínu půjčku poskytnutou na základě
nepojmenované spotřebitelské smlouvy v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných
ujednání –, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla (za daných skutkových
okolností) dosud vyřešena [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li
úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil
všechny relevantní skutečnosti.
Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v
rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností
stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo
o ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Odvolací soud poté, co opakoval listinné důkazy, vyšel z toho, že účastnice
uzavřely 5. 3. 2014 smlouvu č. 2631401, jíž se žalobkyně zavázala poskytnout
žalované účelově vázanou bezúročnou půjčku 170.000 Kč, a to přímo Ekonomickým
stavbám s. r. o. (identifikační číslo 252 24 476), s níž žalovaná uzavřela
„smlouvu o budoucí smlouvě o dílo č. 263/14, smlouvu o dílo na projektovou
dokumentaci č. 263/14 a smlouvu příkazní č. 263/14 ze dne 18. 2. 2014.“ Peněžní
prostředky se žalovaná zavázala vrátit žalobkyni bezhotovostně bankovním
převodem na označený účet nejpozději do 5. 5. 2014. Ve smlouvě účastnice
dohodly utvrzení dluhu smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z jistiny „půjčky
až do úplného zaplacení,“ nevrátí-li dlužnice peníze řádně a včas. Žalovaná
rovněž vzala na vědomí upozornění žalobkyně, že „nezbytně potřebuje půjčené
finanční prostředky vrátiti v termínu splatnosti, neboť je má po uplynutí
tohoto termínu vázány jiným způsobem …“ Dluh strany zajistily také směnkami.
Žalovaná jako výstavkyně předala žalobkyni dvě blankosměnky vlastní (s doložkou
BEZ PROTESTU) vystavené nikoli na řad věřitele, na nichž nebyla vyplněna
směnečná suma a datum splatnosti. Směnečným avalem byla V. F.. Strany se
dohodly na právu žalobkyně doplnit u první směnky datum splatnosti ne dříve než
po sjednané splatnosti dluhu, tj. nejdříve 6. 5. 2014, a směnečnou sumu
zahrnující nezaplacenou část jistiny a smluvní pokutu „jdoucí ode dne
následujícího po splatnosti půjčky do dne vyplnění této prvé směnky“, a na
právu žalobkyně doplnit u druhé směnky datum splatnosti ne dříve než po
zaplacení jistiny a směnečnou sumu zahrnující smluvní pokutu „jdoucí ode dne
následujícího po vyplnění prvé směnky do dne zaplacení jistiny půjčky.“
Žalovaná prohlásila, že má zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných
zdrojů, že její majetek není předlužen, „proto bude v daném čase schopna dostát
řádně a včas závazkům shora uvedeným“ (článek III 3.1 smlouvy), a nebude-li
schopna splnit své závazky, zavázala se informovat o tom písemně žalobkyni a
navrhnout náhradní plnění včetně eventuálního zajištění pohledávky. Strany se
dohodly, že účinky odstoupení od smluv uzavřených mezi žalovanou a Ekonomickými
stavbami s. r. o. se na smlouvu z 5. 3. 2014 nevztahují. Dodatkem z 27. 10.
2016 se účastnice dohodly na splatnosti dluhu nejpozději do 21. 11. 2016 s tím,
že smluvní pokuta činí 0,25 % denně „z dlužné jistiny půjčky.“ Žalobkyně 20. 3.
2014 poukázala na účet Ekonomických staveb s. r. o. částku 170.000 Kč a
žalovaná splatila jistinu dluhu ve splátkách dne 4. 11. 2019. Smluvní pokutu
sjednanou pro případ prodlení se splacením dluhu nezaplatila.
Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018, a ze
dne 30. 12. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2377/2019, ve shodných skutkových poměrech
uzavřel, že ustanovení § 2 písm. c/ zákona č. 145/2010 Sb. jednoznačně vymezuje
případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v
něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu
poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. „Nebylo-li smluvními stranami
sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky,
nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany
sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností.“ Jinými
slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky. Argumentace
dovolatelky nepřesvědčila dovolací soud, že jsou zde důvody pro odchýlení se od
tohoto závěru. Připustit, že ujednání o smluvní pokutě zakládá úplatnost
smlouvy o půjčce, by odporovalo znění, smyslu i účelu daného ustanovení zákona
č. 145/2010 Sb.
V rozsudku ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, Nejvyšší soud
připomněl, že „v souvislosti s posouzením tzv. zakázaných ujednání jsou
předmětem posouzení veškerá smluvní ujednání spotřebitelské smlouvy. Takovými
nejsou pouze ujednání s právními následky, ale přezkumu podléhají i ujednání,
která nestanoví žádná práva a povinnosti smluvních stran, například obsahují
pouze prohlášení o faktických okolnostech.“ Skutečnost, že smlouva z 5. 3. 2014
nespadá do režimu tzv. spotřebitelských úvěrů, proto neznamená, že by stranou
přezkumu musely zůstat okolnosti týkající se rizika prodlení, tedy prověření
schopnosti žalované řádně a včas splatit dluh, přestože prohlásila, že má
zajištěn dostatek finančních prostředků nebo jiných zdrojů. Poctivost,
odbornost a transparentnost při poskytování služeb podnikatelem (odborníkem)
spotřebiteli jsou základním úhelným kamenem takového posouzení. Postavení stran
v rámci závazku se liší, a proto je nutné posuzovat reálný význam ujednání pro
postavení každé ze stran (např. právě riziko prodlení). Podstatné pro takové
posouzení budou veškeré okolnosti, jež pro toto posouzení mají reálný význam,
tedy i okolnosti týkající se smluv uzavřených s Ekonomickými stavbami s. r. o.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat
výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového
stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v
dovolacím řízení nepodléhá. Výtkami, že žalobkyně vyvíjí podnikatelskou činnost
„zcela vědomě ve prospěch jiné obchodní společnosti na úkor spotřebitele,“ a že
z „bezúročných půjček klientům společnosti Ekonomické stavby s. r. o.“ generuje
dlouhodobě příjmy z utvrzení dluhů smluvními pokutami, neuplatnila žalovaná
dovolací důvod nesprávného právního posouzení, nýbrž zpochybnila správnost
skutkového zjištění, z něhož odvolací soud vyšel.
Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku způsobu hodnocení důkazů,
neboť skutkový závěr přijatý soudem není projevem zásady volného hodnocení
důkazů, nýbrž výsledkem nesprávného právního posouzení síly důkazního
prostředku, není s to přípustnost dovolání založit. Žalovaná blíže
nespecifikuje, v čem konkrétně tvrzené pochybení odvolacího soudu spatřuje,
odkazuje jen na – pro řešenou věc nepřiléhavý – rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, týkající se hodnocení důkazu
znaleckým posudkem. Platí, že dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
nelze zpochybnit způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do
skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely. Je na zvážení
soudu (§ 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná
větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo
3189/2008). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do
základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř., se v posuzovaném případě nejedná (srov. nálezy Ústavního
soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn.
I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III.
ÚS 772/13, ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil
v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2, věta první, o. s. ř.)
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst.
1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2022
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu