Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele T. C. N., zastoupeného JUDr. Ing. Rudolfem Kutnarem, advokátem se sídlem Na Višňovce 1/1044, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2007, č. j. 7 Ca 231/2006-29, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.7 . 2008, č. j. 8 Afs 69/2007-62, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Konkrétně v ústavní stížnosti uvádí, že na výzvu správce daně podal nulové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2001; na jeho výzvu uvedl, že finanční prostředky vkládané na svůj soukromý devizový účet vedený u ČSOB a následně odeslané do zahraničí nebyly předmětem daně z příjmů fyzických osob, ale jednalo se o vrácení půjčky od stěžovatelova otce. Stěžovatel byl osobou nepodnikající. Zdanění finančních prostředků daní z příjmů fyzických osob, které si fyzická osoba uloží na svůj soukromý účet, nemá oporu v zákoně.
Správce daně nepřípustně rozšířil důkazní břemeno stěžovatele, což je postup, který je v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. l Listiny. Správce daně stanovením takových povinností vlastně konstruoval povinnost stěžovatele k obecnému prokazování jeho majetkových poměrů a zdrojů jeho majetku, což je mimo rámec zákona o správě daní a poplatků. Jestliže pak správce daně následně vyměřil daň proto, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno - přičemž za základ daně považoval vklad peněz na osobní účet - porušil dle názoru stěžovatele i čl.
11 odst. 5 Listiny a nepřípustně mu odňal jeho vlastnické právo, které požívá ochrany podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že stěžovatel v daňovém řízení neprokázal, že finanční prostředky odesílané z devizového účtu otci stěžovatele, jsou vrácením půjčky a že správce daně musel vycházet ze skutečnosti, že se jedná o příjem dosažený ve zdaňovacím období roku 2001. Stěžovatel v daňovém řízení poskytl důkazy, že si od svého otce finanční prostředky půjčil.
Podle názoru stěžovatele vklady na osobních účtech u finančních ústavů nemohou být plošně považovány za zdanitelné příjmy majitele účtu v roce vkladu těchto prostředků na účet, a to z hlediska věcného i časového. Jestliže poplatník tvrdí, že nejde o zdanitelný příjem a své tvrzení dokládá důkazy, je nutné je řádně zhodnotit a vyvrátit jeho tvrzení; je nepřípustné požadovat prokazování majetkových a příjmových poměrů v rozsahu, který překračuje věcný a časový rámec stěžovatelových daňových povinností.
Nemůže obstát ani závěr soudu, že pokud byly finanční prostředky na účet stěžovatele vloženy v r. 2001, byly z hlediska časového jeho zdanitelným příjmem jen za toto zdaňovací období.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§ 65 a násl. s. ř. s.), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem nadřízeným obecným soudům a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
V obecnější rovině jde v dané věci o to, zda se správní orgány v procesu zjišťování a hodnocení skutečností rozhodných pro správné stanovení daně (§ 31 odst. 2 daňového řádu) - zde ohledně pořízení (existence) sporného hmotného majetku a možnosti jeho odpisů (§ 26 a násl. zákona o daních z příjmů) - nedopustily porušení zásad stanovených daňovým řádem pro provádění dokazování (§ 31, § 2 odst. 3 daňového řádu), zda se obecné soudy správním orgánům vytýkanými námitkami stěžovatelky v řízení o přezkoumání jejich rozhodnutí náležitě zabývaly a zda v tomto procesu nedošlo k nepřípustnému zásahu do některého ze základních práv a svobod stěžovatele, jmenovitě do práva na spravedlivý proces (čl.
36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy), popř. do práva vlastnického (§ 11 odst. 1, 5 Listiny). O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by mohlo jít v případě, že by byly správní soudy opominuly, že správní orgány neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování či vzaly za základ rozhodnutí skutkový stav, jenž je v rozporu s provedeným dokazováním, a nezjednaly odpovídající nápravu (srov. § 76, § 78 odst. 1, § 110 odst. 1 s. ř. s.). Rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, jestliže správní orgány a soudy odpovídající skutková zjištění řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily.
Taková situace však v souzené věci nenastala.
V ústavní stížnosti předestřené námitky jsou téměř identické s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil již např. v kasační stížnosti (srov. s. 35 a násl. spisu), s nimiž se však Nejvyšší správní soud dostatečně vypořádal; stěžovatelka tedy ústavní stížností ve skutkové polemice pokračuje, a to argumentací, kterou již dříve na všech instančních stupních uplatnila. Tím staví - nepřípustně - Ústavní soud, požadavkem na „znovu hodnocení“ provedených důkazů, do role další přezkumné instance, jež mu však nepřísluší.
Podstata dané věci se odvíjela – jak již bylo uvedeno - od posouzení toho, zda stěžovatel unesl důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 9 daňového řádu. Stěžovatel tvrdil, že předložil doklady o půjčce peněz a že se jednalo se o jeho soukromé finanční prostředky vkládané na soukromý účet. Stěžovatel tak v ústavní stížnosti v podstatě oponuje závěru, že neunesl v rozhodném směru důkazní břemeno (§ 31 odst. 9 daňového řádu) a za správný má naopak závěr, že potřebný důkaz poskytl. Pomíjí však to, co je ve smyslu výše uvedeného vymezení hranic ústavněprávního přezkumu podstatné; jde o to, zda v procesu provádění a hodnocení důkazů, vedoucím k závěrům, rozhodným pro výsledek řízení, lze spatřovat extrémní vybočení z obvyklých a rozumných standardů, resp. neodůvodněnou libovůli, či nikoli.
Ústavní soud tyto podmínky pro svůj zásah do věci neshledává; opak ostatně netvrdí ani stěžovatel. Správní soudy důkazní prameny, na které stěžovatel odkazoval, znaly a odpovídající důkazy nepominuly. Správním soudům nelze vytýkat nedostatky jimi provedeného přezkumu, jestliže tvrzené vady skutkových zjištění (a tomu korespondujících právních závěrů) v řízení před správními orgány neshledaly; postačí, že se výhradami stěžovatele v potřebné míře věnovaly, a rozhodný závěr (že stěžovatel neunesl důkazní břemeno) také smysluplně odůvodnily.
Stěžovatel namítal, že finanční orgány i obecné soudy vyložily otázku důkazního břemene ve stěžovatelův neprospěch, neboť prý na něho důkazní břemeno přenesly; jde prý o konstrukci jeho daňové povinnosti způsobem překračujícím její časový a věcný rámec a o konstrukci povinnosti stěžovatele prokázat své majetkové poměry.
Ústavní soud se ve své judikatuře již dříve obecně zabýval otázkou, zda a v jaké míře může být přeneseno důkazní břemeno v daňovém řízení na daňový subjekt; dospěl k závěru, že ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 5, nález č. 33, str. 271). K dokazování v daňovém řízení se pak Ústavní soud obsáhle vyjádřil zejména v nálezu sp. zn. IV. ÚS 29/05
, Sbírka rozhodnutí, svazek 37, nález č. 113, str.
463. Uvedl, že také v daňovém řízení se vztahuje důkazní břemeno pouze k prokázání skutečností tvrzených (uvedených) daňovým subjektem v daňovém přiznání, resp. skutečností, jež je daňový subjekt povinen uvést v daňovém přiznání, tedy skutečností upínajících se výlučně k daňové povinnosti subjektu. Daňová povinnost má pak jak rozměr druhový, tedy povinnost vážící se k zákonem stanovené konkrétní dani, tak rozměr časový, vyjádřený v ustanovení § 47 daňového řádu, který stanoví správci daně lhůty, po jejichž marném uplynutí právo státu na vyměření či doměření daně zaniká.
Podle Ústavního soudu pouze v tomto časově a věcně omezeném rámci lze po daňovém subjektu požadovat nesení důkazního břemene v daňovém řízení. Rozšíření důkazního břemene mimo tento rámec je nepřípustným vybočením (excesem) správce daně, které v rovině ústavněprávní představuje zásah do výše vymezené autonomní sféry jednotlivce, a tedy i porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Rozsah povinnosti nést důkazní břemeno v daňovém řízení je tedy třeba vůči daňovému subjektu vykládat tak, aby vůbec ještě byl respektován onen autonomní prostor jednotlivce, resp. zachována proporce mezi tímto prostorem na straně jedné a veřejným zájmem na straně druhé.
Takové excesivní vyložení důkazní povinnosti však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Zde je opět třeba uvést, že touto námitkou stěžovatele - co do důkazního břemene - a jeho odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/05
se zabýval již Nejvyšší správní soud, vypořádal se s ní a i v tomto aspektu své rozhodnutí řádně odůvodnil. Na odůvodnění jeho rozhodnutí lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nutné uvedenou argumentaci znovu opakovat. K tomu je namístě uvést, že stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti rozporuje toliko rozhodnutí městského soudu (byť formálně v petitu napadá i rozsudek Nejvyššího správního soudu), aniž by tedy cokoli proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu namítal. Tím jakoby implicite vyjádřil srozumění s tím, že jeho námitky již na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nedopadají, a že se s nimi Nejvyšší správní soud řádně vypořádal; jinak by stěžovatel neměl žádného důvodu argumentačně nerozporovat i rozsudek Nejvyššího správního soudu. K tomu lze dodat, že stěžovatel nerozlišuje důsledně skutkovou odlišnost své věci od citované věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 29/05
. Tehdy se totiž jednalo o případ, kdy správce daně požadoval od stěžovatele obecně prokazovat majetkové poměry (prokazovat strukturu svých příjmů) tak, aby bylo možné rekonstruovat skutečnost, zda v příslušných letech vůbec disponoval příslušnou výší majetku, která by mu umožnila poskytnout půjčku. To v nyní posuzované věci správce daně neučinil, neboť šlo toliko o prokázání toho, zda prostředky z půjček odpovídají těm, které stěžovatel v roce 2001 na svůj účet vložil.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Samy stěžovatelovy námitky do roviny ústavnosti nezasahují. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. prosince 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu