Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Lindy Janovské, zastoupené JUDr. Dušanem Strýčkem, advokátem, sídlem Mariánské údolí 126, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1152/2024-417 ze dne 25. června 2024 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 152/2023-360 ze dne 29. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Filipa Ondřejka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami ("okresní soud") sp. zn. 13 C 43/2021 se podává, že se vedlejší účastník žalobou podanou proti právním předchůdcům stěžovatelky domáhal určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. X1 (o výměře 10 m2) v k. ú. P. vymezeného geometrickým plánem č. XXX ze dne 25. července 2016 zpracovaným Ing. Michalem Chybou ("sporný pozemek"). Mezi účastníky řízení bylo sporné, zda je sporný pozemek evidován v katastru nemovitostí nesprávně jako součást pozemku par. č. X2 (jak tvrdil vedlejší účastník, který poukazoval na to, že sporný pozemek byl historicky vždy součástí pozemku parc. č. X3 s domem č. p. X4), nebo je skutečně součástí pozemku parc. č. X2, jehož vlastníkem je stěžovatelka. Vedlejší účastník v žalobě tvrdil, že hranice mezi oběma pozemky evidovaná v katastru nemovitostí neodpovídá historické vlastnické hranici tvořené (původně) kamenným tarasem, přičemž k chybě došlo na základě chybného zakreslení v polním náčrtu č. 35 z roku 1951.
3. Okresní soud rozsudkem č. j. 13 C 43/2021-284 ze dne 4. dubna 2023 žalobě vyhověl a určil, že vedlejší účastník je výlučným vlastníkem sporného pozemku. Z provedeného dokazování (zejména z výpovědí svědků, katastrálních map, geometrických plánů, fotografií, ohledání na místě samém) měl za to, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že by její právní předchůdci spornou část pozemku parc. č. X2 vydrželi, naopak dospěl k závěru, že vlastníkem celé vyvýšené části pozemku přináležející ke štítu domu č. p. X4 (který je součástí pozemku parc. č. X3) byli vždy vlastníci tohoto domu, kteří se k ní vždy jako vlastníci chovali. Vzal také v úvahu, že podle listin založených ve spisu Stavebního úřadu P. právní předchůdci stěžovatelky historickou hranici mezi pozemky tvořenou kamenným valem uznávali a uvědomovali si chybu (rozpor se skutečností) ve vymezení hranice v katastru nemovitostí.
4. Krajský soud v Praze ("krajský soud") rozsudek okresního soudu (k odvolání stěžovatelky) napadeným rozsudkem potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry.
5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť argumentace stěžovatelky a jí uvedené právní otázky nemohly založit přípustnost dovolání. Vycházejí totiž z předpokladu, že okresní soud a krajský soud odůvodnily rozhodnutí tím, že vedlejší účastník nabyl vlastnictví ke sporému pozemku vydržením. Okresní soud i krajský soud však učinily jednoznačný právní závěr, že sporný pozemek byl vždy součástí pozemku právních předchůdců vedlejšího účastníka (a nyní vedlejšího účastníka samého) a vydržením se zabývaly jen v souvislosti s možným nabytím vlastnického práva právními předchůdci stěžovatelky (v této souvislosti dospěly k negativnímu závěru). Otázky vydržení vlastnického práva k spornému pozemku právními předchůdci stěžovatelky se však dovolání vůbec nedotýká a je zaměřeno výhradně na vydržení vlastnického práva vedlejším účastníkem.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem dovolacího soudu, který formalisticky odmítl její dovolání. Ačkoli to v žalobě není přímo uvedeno, stěžovatelka má za to, že se vedlejší účastník domáhal určení vlastnického práva ke spornému pozemku nabytého vydržením. Musel mu totiž svědčit nějaký občanskoprávní titul, když není možné, aby uspěl s žalobou na určení vlastnického práva pouze s tvrzením, že je vlastnické právo jiné osoby k jeho pozemku v katastru nemovitostí zapsáno omylem. V tom případě by šlo v podstatě o upřesnění nesprávně zapsaného stavu ve veřejném seznamu nemovitostí. Námitku vydržení, kterou vznesla v řízení před okresním soudem, byť byla v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník sporného pozemku, považovala stěžovatelka již v odvolání za bezpředmětnou, přesto se jí zcela zbytečně obecné soudy zabývaly. Podle jejího přesvědčení soudy dovodily, že vlastnické právo k spornému pozemku nabyl vedlejší účastník či jeho právní předchůdci vydržením, k tomuto (nesprávnému) právnímu posouzení vznesla v dovolání tři právní otázky. Usnesení dovolacího soudu je podle stěžovatelky tak stručné a úzce vymezené, že jde o rozhodnutí z hlediska judikatury Ústavního soudu nepřezkoumatelné.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzeném pochybení Nejvyššího soudu, který odmítl jako nepřípustné dovolání stěžovatelky, když dospěl k závěru, že dovolací argumentace stěžovatelky se míjí s důvody, na kterých je postaveno rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka je přesvědčena o opaku.
9. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze, pokud je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. října 2015 (N 180/79 SbNU 33) uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." To se však v nyní projednávané věci nestalo.
11. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Stěžovatelkou tvrzená skutečnost, že soudy okresní a krajský založily rozhodnutí na tom, že vedlejší účastník nabyl vlastnictví k spornému pozemku vydržením, z odůvodnění napadených rozsudků nevyplývá. Naopak, jak přiléhavě poukázal Nejvyšší soud, okresní soud v bodě 46 rozsudku výslovně uvedl, že "je toho názoru, že vlastníkem celé vyvýšené části přináležející ke štítu domu č. p. X4 byli vždy vlastníci domu č. p. X4". Stejně tak krajský soud v bodě 20 rozsudku uvedl, že "pozemek, nacházející se vedle štítu domu č. p. X4 patřil vždy k tomuto domu". K tomu dodal, že vedlejší účastník nabyl předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 27. září 2017 a sporný pozemek používal stejným způsobem jako jeho právní předchůdci. Ostatně vedlejší účastník ani v žalobě netvrdil, že by snad měl sporný pozemek vydržet. Uváděl, že jde o chybně (skutečnosti neodpovídající) vyznačenou hranici pozemků v katastru nemovitostí. Námitku vydržení (svými právními předchůdci) vznesla v řízení před okresním soudem stěžovatelka.
12. Ústavní soud nemá závěrům Nejvyššího soudu z pohledu ústavnosti čeho vytknout, a to ani s ohledem na námitku přílišné stručnosti a nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Postavila-li stěžovatelka dovolání na mylném závěru (na kterém stále setrvává), že okresní soud a krajský soud nesprávně posoudily otázku vydržení vlastnického práva k pozemku vedlejším účastníkem, ačkoli tomu tak nebylo, lze na závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pohlížet jako na ústavně souladný. Závěr, že na řešení otázky vydržení vlastnického práva k pozemku vedlejším účastníkem není rozhodnutí krajského soudu založeno, je srozumitelně a logicky odůvodněn a nevykazuje známky nepřípustného formalismu či nepřezkoumatelnosti.
13. Stěžovatelka napadá ústavní stížností i rozsudek krajského soudu, kterým podle ní byla nesprávně skutkově i právně posouzena otázka nabytí vlastnického práva vedlejšího účastníka k pozemku. K závěru o existenci vlastnického práva vedlejšího účastníka ke spornému pozemku však dospěly soudy na základě důkladně provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že sporný pozemek vždy patřil k domu č. p. X4 (tedy k pozemku parc. č. X3, na kterém stojí, respektive jehož je součástí) a že jej takto právní předchůdci vedlejšího účastníka a poté i vedlejší účastník užívali. Nesprávné zanesení hranice pozemků do katastru nemovitostí provedené v roce 1951, které neodpovídalo historické hranici mezi pozemky, samo o sobě přitom nemohlo založit nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku právními předchůdci stěžovatelky. Ti by jej mohli sice vydržet, ze skutkových zjištění však plyne, že s ohledem na konkrétní okolnosti věci (umístění pozemku, způsob jeho užívání, přístup k němu) musela být jejich dobrá víra jednoznačně narušena (nemohli být v dobré víře). Nemohli tedy vlastnické právo nabýt vydržením, vyžadujícím existenci dobré víry po vydržecí dobu. Pro absenci dobré víry nemohlo jít ani o nabytí vlastnického práva od neoprávněného (nevlastníka). Ústavní soud si je vědom své judikatury [zejména klíčového nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. dubna 2014 (N 61/73 SbNU 163)], podle které i podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od neoprávněného (nevlastníka), a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato judikatura vychází z principu ochrany dobré víry (proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka), která, jak již bylo uvedeno, právním předchůdcům stěžovatelky (ani stěžovatelce) nesvědčila.
14. Obecné soudy se věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily a Ústavní soud nemá důvod je z ústavněprávního hlediska rozporovat.
15. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu