Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti KOMAXO, s.r.o., sídlem Jateční 854, Kolín, zastoupené Mgr. Filipem Řehákem, advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. července 2025 č. j. 2 Afs 140/2024-36, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. června 2024 č. j. 54 Af 25/2019-136 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 2 Afs 221/2021-79, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem tohoto případu je otázka, zda se stěžovatelce podařilo v daňovém řízení prokázat odběr konkrétní dodávky biomasy ve formě pelet. Správní soudy konstatovaly, že nikoliv. Podle v návětí uvedených rozhodnutí stěžovatelka poté, co správce daně prokázal své důvodné pochybnosti, neunesla důkazní břemeno stran závěru, že se zdanitelné plnění v rozhodném zdaňovacím období mezi žalobkyní a její dodavatelkou opravdu uskutečnilo tak, jak deklarovala v daňových dokladech. Stěžovatelka podle správních soudů neprokázala své tvrzení, že ačkoli byla kupní smlouva mezi žalobkyní a její dodavatelkou uzavřena pouze do konce roku 2015, dodavatelka dokončila objednávky učiněné ještě v roce 2015 v daném zdaňovacím období.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Porušení práv stručně řečeno spatřuje v tom, že správní soudy rezignovaly na správné zjištění skutkového stavu. Svá rozhodnutí údajně zatížily vadami opomenutých důkazů a svévolného hodnocení důkazů, což vedlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Dále stěžovatelka označila napadená rozhodnutí za přepjatě formalistická a porušující její právo vlastnit majetek, neboť vedla k tomu, že stěžovatelka musí platit daň v rozporu se zákonem.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistupuje pouze v případě porušení základních práv jednotlivce (čl. 83, čl. 87 odst. 1 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další soudní instancí a porušení jiné než ústavní normy nezakládá pravomoc k jeho kasačnímu zásahu.
5. V souladu s tím Ústavní soud v rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) uvádí, že již v minulosti shledal rozvržení důkazního břemene mezi daňovým subjektem a správcem daně ústavně konformním, neboť je výrazem veřejného zájmu na správném stanovení a výběru daní [již nález ze dne 1. června 2005 sp. zn. IV. ÚS 29/05
(N 113/37 SbNU 463), z poslední doby např. usnesení ze dne 21. května 2025 sp. zn. II. ÚS 346/25
, bod 9, a usnesení ze dne 19. března 2025 sp. zn. IV. ÚS 3217/24
].
6. Co se týče námitky opomenutých důkazů, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyložil, že soudy jsou zásadně oprávněny rozhodnout, které z navržených důkazů provedou. Jen důkaz soudem svévolně neprovedený je tedy opomenutým důkazem [nález ze dne 8. prosince 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09
(N 254/55 SbNU 455)]. Nemusí provádět takové důkazy, které jsou navrhovány k ověření či vyvrácení skutečností, jež nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazy, které nejsou způsobilé ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, a konečně důkazy nadbytečné, jež se vztahují ke skutečnosti, která již byla v řízení bez pochybností ověřena či vyvrácena [např. nálezy ze dne 29. června 2004 sp. zn. III. ÚS 559/03
(N 57/33 SbNU 339) a ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03
(N 91/33 SbNU 337)]. V tomto ohledu napadená rozhodnutí správních soudů obstojí. Krajský soud v Praze se důkazními návrhy stěžovatelky podrobně zabýval (zejm. body 61-65 napadeného rozsudku) a s četnými odkazy na ustálenou judikatorní praxi dovodil, že procesní pasivitu a deficity spočívající v neunesení důkazního břemene v daňovém řízení nelze dohánět v řízení před soudem. Ústavní soud neshledává takový závěr za vybočující z ústavních mantinelů.
7. Co se týče hodnocení důkazů, Ústavní soud zasahuje do činnosti obecných soudů toliko v případech, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými či právními závěry soudů (např. nález ze dne 4. září 2024 sp. zn. IV. ÚS 92/24
, bod 19). Jde o situace, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v rozhodování (usnesení ze dne 24. září 2019 sp. zn. II. ÚS 2848/19
, bod 9). Takové vady však v nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal. Správní soudy podrobně a srozumitelně vyložily, proč provedené důkazy nesvědčí o dodání zboží tak, jak tvrdila stěžovatelka, a proč stěžovatelka neunesla důkazní břemeno (zejména body 52-76 7 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. dubna 2024 č. j. 2 Afs 221/2021-79).
8. Lze tedy shrnout, že správní soudy nepostupovaly přepjatě formalisticky. Zohlednily okolnosti souzené věci a dospěly ke skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu