Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing.
V. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Pánkem, advokátem, se sídlem Riegrova 2668/6c, České Budějovice, proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 463/2008 ze dne 31. 7. 2008, a proti usnesení orgánu Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ČTS: PSP-496/TČ-2008-92 ze dne 8. 2. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
sp. zn. III. ÚS 2137/08 ze dne 18. 12. 2008 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. V souladu se svoji ustálenou judikaturou - v právě citovaném usnesení příkladmo uvedenou - Ústavní soud (tehdy) uvedl, že při aplikaci pořádkové pokuty je nutné, aby se tak dělo jen v situacích a mezích stanovených zákonem. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž plyne, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty je obecně způsobilé zasáhnout do základních subjektivních práv (svobod) účastníků řízení. I přesto však podle tehdejších závěrů Ústavního soudu není procesně (podústavně) neudržitelné, jestliže policejní orgán při rozhodování o uložení pořádkové pokuty přihlížel k tomu, jak s ním stěžovatel v minulosti spolupracoval.
Dne 8. 2. 2008 uložil policejní orgán stěžovateli (napadeným usnesením policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92) další pořádkovou pokutu. K tomuto kroku přistoupil poté, co se stěžovatel k podání vysvětlení opětovně nedostavoval a pokus o jeho předvedení podle ustanovení § 90 tr. ř. se nezdařil; to učinil tehdy, kdy se stěžovatel naposledy omluvil způsobem nedostatečným, toliko s poukazem na zaneprázdněnost advokáta. Stížnost podaná stěžovatelem proti citovanému usnesení policejního orgánu byla napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Stěžovatel tedy využívá právě projednávanou ústavní stížnost, aby namítal protiústavnost i tohoto dalšího nového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, jakož i usnesení policejního orgánu ze dne 8. 2. 2008, ČTS: PSP 496/TČ-2008-92, o uložení pořádkové pokuty.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost rozhodnutá dne 18. 12. 2008 pod sp. zn. III. ÚS 2137/08 a právě projednávaná ústavní stížnost napadají v podstatě stejný postup policejního orgánu, který týž uplatnil vůči stěžovateli, resp. podrobný myšlenkový algoritmus, na základě něhož Městský soud v Praze stížnosti stěžovatele v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Proto i obě ústavní stížnosti (resp. námitky v nich uvedené) jsou z velké části obsahově prakticky totožné (viz strana 1 - 4 ústavních stížností).
Jediný výraznější rozdíl je v tom, že v právě projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nově uvádí, že se městský soud s jeho námitkami prokazujícími jeho dostatečnou součinnost s policejním orgánem, řádně nezabýval. Nicméně, s přihlédnutím k zásadní podobnosti obou ústavních stížností, nepovažuje Ústavní soud za potřebné znovu opakovat to, co již bylo správně konstatováno v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 2137/08 ze dne 18. 12. 2008. Proto na ně z důvodu stručnosti odkazuje.
Pokud se týká výtky stěžovatele, že se městský soud jeho námitkami řádně nezabýval, neshledal Ústavní soud toto tvrzení důvodným. V nynější ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 44 To 463/2008, Městský soud v Praze vycházel z toho, že v souladu s ustanovením § 158 odst. 6 tr. ř. byl stěžovatel povinen výzvě policejního orgánu vyhovět. Městský soud dovodil, že stěžovateli nebránily žádné závažné osobní překážky ve splnění povinnosti dostavit se k policejnímu orgánu; ta okolnost, že u podání vysvětlení nemohl být přítomen stěžovatelův právní zástupce, byť z důvodů plnění neodkladných pracovních povinností, výše uvedenou osobní překážku na straně stěžovatele nepředstavuje.
S tímto názorem Městského soudu v Praze Ústavní soud zcela souhlasí. Stěžovatel byl povinen výzvě Policie České republiky, v rámci jejího šetření ve věci podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu (§ 250a odst. 1, 2 a 5 tr. z.) a daňového úniku (§ 148 odst. 1, 4 tr. z.), vyhovět. Podle ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř. totiž platí, že policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zvlášť závažném trestném činu je osoba povinna této výzvě vyhovět (dokonce) ihned, což je právě případ stěžovatele (§ 41 odst. 1, § 62 tr.
ř.) Není tedy v rozporu ani se zákonností ani s ústavností, jestliže městský soud konstatoval, stejně jako policejní orgán, že stěžovatel byl povinen se k podání vysvětlení ve stanoveném termínu dostavit; policejní orgán byl totiž dokonce oprávněn, jak plyne z výše uvedeného, od stěžovatele požadovat, aby se dostavil ihned. Stěžovatel měl samozřejmě právo na přítomnost advokáta. Na druhou stranu jeho nepřítomnost není sama o sobě důvodem pro odepření podat vysvětlení. Měl-li stěžovatel za to, že mu svědčí některá z výjimek umožňujících odepřít podání vysvětlení, pak toto vysvětlení poskytnout nemusel, měl však povinnost se k podání vysvětlení dostavit.
Ostatně o právu odepřít podání vysvětlení by jej policejní orgán poučil, jakmile by se k podání vysvětlení dostavil.
Ústavní soud - k uvedené námitce stěžovatele, že nebyl přítomen u podání vysvětlení jeho advokát - dále konstatuje, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny přizpůsobovat režim a průběh tohoto řízení představám a požadavkům předvolaného a jeho právního zástupce; nejsou tedy zásadně povinny vyhovět jejich případné žádosti o změnu termínu podání vysvětlení z takového důvodu, jako je pracovní zaneprázdněnost kteréhokoli z nich. Bylo na stěžovateli, aby přítomnost advokáta - pokud ji vyžaduje - zajistil, případně i cestou substituce jiným advokátem. V tomto směru lze odkázat např. na nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I. ÚS 734/04
. Z něj vyplývá, že svědek má právo na právní pomoc podle čl. 37 dost 2 Listiny, zároveň však Ústavní soud v závěru tohoto nálezu zdůraznil, že: "v žádném případě nejde o to, že by orgán činný v trestním řízení měl za povinnost advokáta v každém případě zajistit, anebo odkládat provedení svědecké výpovědi proto, že si svědek přeje mít u výslechu svého advokáta, ale pouze o povinnost toto zastoupení umožnit. Je věcí svědka, zda se rozhodne přijít k podání svědecké výpovědi v doprovodu svého právního zástupce, či sám." Vzhledem k uvedenému Ústavní soud v neakceptování omluvy ze stanoveného termínu žádné pochybení orgánů činných v trestním řízení neshledává.
Jeví se ostatně logickým, jestliže s přibývajícím počtem omluv je k nim přistupováno s větší přísností, zvláště, byla-li stěžovateli již jednou ze stejného důvodu pořádková pokuta uložena a týž i přesto pokračuje v protiprávním jednání. Zároveň je třeba zdůraznit, že otázka omluvitelnosti důvodů zmeškání neúčasti při podání vysvětlení podle § 158 odst. 6 trestního řádu je v prvé řadě doménou orgánů činných v trestním řízení. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými usneseními základní práva (svobody) stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 2. února 2009
František Duchoň předseda senátu