Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ondřeje Komedy, správce konkurzní podstaty úpadce Stavební podnik RALSKO a. s., zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Žitná 47, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2007, čj. 29 Odo 307/2006 - 86, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl zmíněné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu argumentem, že nerespektovalo zákonnou definici pojmu "zásadní právní význam" podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, provedenou ustanovením § 237 odst. 3 téhož zákona. Výčet důvodů, které podle tohoto ustanovení zakládají přípustnost dovolání, nelze podle něj výkladem vázat na splnění další, zákonem nepředepsané podmínky. V takovémto případě dochází, podle stěžovatele, k jakémusi dotváření práva a procesního předpisu, což má za následek nejistotu v procesních právech účastníků a nepředvídatelnost soudních rozhodnutí. Z toho pak dovozuje rozpor s čl. 95 odst. 1 Ústavy.
K podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal, podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení. Ten plně odkázal na text odůvodnění svého rozhodnutí ve věci. Vyslovil přesvědčení, že předmětem ústavní stížnosti není výhrada denegatio iustitiae ve smyslu porušení práva stěžovatele, založeného čl. 36 odst. 1 Listiny, přičemž poukaz dovolatele na ustanovení čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy shledává v kontextu dané věci nepatřičným.
sp. zn. I. ÚS 68/93 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu). Právo na dovolání, resp. mimořádný opravný prostředek, není ústavně zaručeno a jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 298/02 , Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 26, č. 18, str. 381). Je tedy nepochybné, že samotná existence dovolání jako mimořádného opravného prostředku nepožívá ústavněprávní ochrany, jinými slovy není povinností státu, aby takový prostředek ochrany práv do svého právního řádu komponoval.
To však nezbavuje soud povinnosti interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto prostředku, pokud jej stát ve svém zákonodárství vytvořil, tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces. Existují-li v zákoně omezení práva na přístup k soudu v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku, je třeba sledovat, zda tato omezení jsou proporcionální ochraně základního práva, a to nikoliv pouze v rovině normativní, ale též při posuzování konkrétního případu v rovině výkladu a aplikace takových omezení.
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu v otázce přezkumu rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení. Zatímco totiž primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva, a to také v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, povinností Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů.
Řečeno jinými slovy, Ústavní soud se zabývá pouze tím, zda v daném případě nedošlo takovému excesu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který by měl za následek odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Nezkoumá tedy hmotné subjektivní právo samo (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93 , sp. zn. III. ÚS 280/03 ). Ústavní soud zásadně nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť takovéto posouzení je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, přičemž posouzení "odchylnosti či novosti" v rozhodování soudů přísluší Nejvyššímu soudu, který má sjednocovat judikaturu obecných soudů.
Nepřipuštění dovolání z uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod účastníka řízení - dovolatele.
Ze stěžovatelem namítané argumentace v ústavní stížnosti otázku zásadního právního významu skutečně nelze dovodit. Jak ve svém rozhodnutí konstatoval i Nejvyšší soud, ve stěžovatelově případě se jedná pouze o řešení jeho konkrétní právní situace. Specifičnost této situace nelze chápat jako důvod dovolání ve smyslu § 237 odst. 3 OSŘ, a sice tak, že tato otázka nebyla ještě odvolacím soudem vyřešena, neboť není jistě v silách soudu dovolacího rozhodovat o všech konkrétních možných právních situacích. Tuto "novost" je třeba chápat a vykládat společně se zásadností jejího významu. V takovémto případě by byla možná v situaci, kdyby se jednalo o otázku významem překračující tento jednotlivý případ, a ne za podmínek, kdy stěžovatel pouze zpochybňuje platnost uzavřených dodatků ke smlouvě a jejich vazbu na smlouvu o přistoupení k závazku.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta.
Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud posoudil nepřípustnost dovolání podle ustanovení § 237 OSŘ, v souladu s ustálenou judikaturou, přičemž své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil. Jeho postup byl racionální a ústavně konformní, k odepření spravedlnosti nedošlo. Ústavní soud neshledává žádný důvod pro uplatnění své kasační pravomoci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senátním rozhodnutím, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. července 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu