Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), soudce Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Köhlerové, právně zastoupené JUDr. Bc. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Politických vězňů 1531/ 9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2025 č. j. 22 Cdo 1210/2025-213, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. listopadu 2024 č. j. 19 Co 197/2024-157 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. května 2024 č. j. 10 C 324/2023-121, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a EAST MOP spol. s r. o., IČ 45539189, a Lesy České republiky, s. p., IČ 42196451, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu.
2. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala určení, že v žalobě specifikované nemovitosti v k. ú. Opočno jsou ve vlastnictví státu. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 5. 2024 č. j. 10 C 324/2023-121 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Okresní soud uvedl, že stěžovatelce nesvědčí žádný právní vztah k nemovitostem. Je sice nepochybné, že stěžovatelka má silný citový vztah k bytu a domu, kde dlouho žila, a že považuje svou žalobu i za hájení údajného veřejného zájmu na získání nemovitostí zpět do vlastnictví státu.
Avšak ani tyto skutečnosti nejsou dostatečným podkladem pro to, aby soud shledal, že by měla na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 26. 11. 2024 č. j. 19 Co 197/2024-157, byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Podle krajského soudu provedl okresní soud dostatečné dokazování, důkazy řádně zhodnotil, jeho závěry považoval krajský soud za bezchybné a ztotožnil se i s odůvodněním rozsudku okresního soudu. Stěžovatelka rovněž dle krajského soudu nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož nemá žádný hmotněprávní vztah k projednávané věci.
Nejvyšší soud následně v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl s tím, že závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení není v rozporu s judikaturou, na kterou odkazovala stěžovatelka v dovolání.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že se soudy její žalobou řádně nezabývaly. Dále pak rekapituluje předchozí průběh řízení a uvádí tvrzení týkající se restitucí a převodů nemovitostí, které byly předmětem určovací žaloby, kterou stěžovatelka podávala.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní soud konstantně připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není další pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí s výjimkou případů, kdy postup obecných soudů mohl porušit ústavně zaručená práva či svobody. Takovým případem posuzovaná věc není. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy, a to v podstatě aniž by předkládala jakoukoli ústavněprávní argumentaci.
6. Vzhledem k tomu může Ústavní soud jen velmi obecně konstatovat, že v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je podrobně a srozumitelně vysvětleno, proč dospěly k závěru, že stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. V napadeném usnesení Nejvyššího soudu je zase odlišena judikatura, na kterou odkazovala stěžovatelka v dovolání, od případu stěžovatelky a z toho zcela logicky dovozen závěr o odmítnutí dovolání. Obecné soudy nepřistupovaly k věci nikterak formalisticky, zcela korektně dospěly k závěru o neexistenci právního vztahu stěžovatelky k nemovitostem, kterých se její určovací žaloba týkala.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, přičemž v souladu s § 43 odst. 3 bylo stručně odůvodněno, včetně uvedení zákonného důvodu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu