Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatele P. G., t. č. Věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Marií Farníkovou Fabišovou, advokátkou, sídlem Pernerova 134/24, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 67 To 221/2024-358 ze dne 16. července 2024 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 16 PP 21/2024-331 ze 22. května 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37, 38 a 40 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestů odnětí svobody uložených celkem čtyřmi pravomocnými rozsudky.
3. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že obvodní soud chybně určil trest odnětí svobody, jehož se žádost o podmíněné propuštění měla týkat, a uvádí, že v době rozhodování si odpykával trest odnětí svobody uložený rozsudkem městského soudu sp. zn. 48 T 1/2020 ze dne 3. července 2020 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 19/2022 ze dne 13. června 2022 v trvání sedmi let. S odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 482/18 uvádí, že prokázal svou nápravu, když byl opakovaně kázeňsky odměněn a nebyl kázeňsky potrestán. Soud se podle něj nezabýval možností uložení dohledu probačního úředníka.
5. Stěžovatel uvádí, že si zajistil práci, chce bydlet s nemocnou matkou a sám je vážně nemocen. Tvrdí, že mu soudy musí dát poslední šanci, neboť jednoznačně prokázal, že bude žít řádným životem, a poukazuje na to, že mu obvodní soud neposkytl žádný návod, jak prokázat, že bude žít řádným životem. Namítá, že obecné soudy vyšly z toho, že byl dodán do České republiky až na základě evropského zatýkacího rozkazu, nepřihlíží ale k tomu, že on sám souhlasil s vydáním. Má za to, že obecné soudy nemohly přihlížet ke skutečnosti, že byl v minulosti opakovaně podmíněně propuštěn a neosvědčil se. Obvodnímu soudu vytýká, že nedostatečně odůvodnil závěr, že v jeho případě není splněna podmínka spočívající v předpokladu vedení řádného života. Zdůrazňuje, že obecné soudy nemohou při rozhodování o podmíněném propuštění vycházet jen z informací o trestní minulosti odsouzeného, ale že musí zjistit možnost nápravy a vnitřní proměny, přičemž v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 .
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil meze ústavněprávního přezkumu rozhodování obecných soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 trestního zákoníku (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 284/01 ze dne 20. září 2001, sp. zn. III. ÚS 1280/08 ze dne 10. června 2008, sp. zn. III. ÚS 458/09 ze dne 26. března 2009 nebo sp. zn. III. ÚS 338/10 ze dne 25. února 2010; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Zdůraznil, že jde o mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost. Neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
8. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu, nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
9. Z napadeného usnesení městského soudu je zřejmé, že v ústavní stížnosti stěžovatel prezentuje stejné námitky, které zahrnul do stížnosti proti napadenému usnesení obvodního soudu. Městský soud se se všemi námitkami důsledně vypořádal, což ovšem stěžovatel přehlíží a nijak v ústavní stížnosti na argumentaci městského soudu nereaguje.
10. Za této situace proto Ústavní soud odkazuje na bod 16 napadeného usnesení městského soudu, kde byla vyvrácena námitka stěžovatele, že obvodní soud chybně určil trest odnětí svobody, jehož se žádost o podmíněné propuštění měla týkat. Stýská-li si stěžovatel nad tím, že mu obvodní soud v napadeném usnesení nedal návod, jak má prokázat, že bude v budoucnu vést řádný život, odkazuje Ústavní soud na bod 17 usnesení městského soudu, kde se mu takového návodu ve skutečnosti dostalo.
11. Jestliže stěžovatel uvádí, že prokázal své polepšení, jde v této části v podstatě o irelevantní argumentaci, neboť soudy obou stupňů uznaly, že stěžovatel splňuje předpoklad podmíněného propuštění spočívající v prokázání polepšení (srov. bod 6 usnesení obvodního soudu a bod 6 usnesení městského soudu). Důvod, kvůli kterému obecné soudy odmítly vyhovět stěžovatelově žádosti o podmíněné propuštění, spočíval v nesplnění podmínky předpokladu vedení řádného života, tedy jiné podmínky vyplývající z § 88 odst. 1 trestního zákoníku.
12. Ústavní soud nesdílí stěžovatelovo přesvědčení, že v řízení před obecnými soudy jednoznačně prokázal, že bude žít řádným životem. Obecné soudy v napadených rozhodnutích podrobně rozebraly především stěžovatelovu trestní minulost, přičemž se ale neomezily jen na výčet stěžovatelových předchozích odsouzení, nýbrž přihlížely i k charakteru této trestné činnosti, její závažnosti a četnosti, z čehož dovodily sklony stěžovatele k páchání trestné činnosti. Z jejich závěru, že na stěžovatele je třeba i nadále působit výkonem trestu odnětí svobody, implicitně vyplývá, že jako nedostatečnou vyhodnotily i možnost podmíněného propuštění spojeného s dohledem probačního úředníka. Jestliže obvodní soud odůvodnil uvedené skutečnosti relativně stručně, toto odůvodnění významným způsobem doplnil městský soud. V podrobnostech proto odkazuje Ústavní soud na bod 7 usnesení obvodního soudu a body 11 až 15 usnesení městského soudu.
13. Obecné soudy dále logicky akcentovaly stěžovatelův přístup k předchozím šancím, které mu byly poskytnuty v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, když stěžovatel opakovaně tyto šance nevyužil a trestnou činnost páchal i ve zkušební době podmíněného propuštění. Stěžovatel se přitom mýlí, pokud tvrdí, že obecné soudy při rozhodování o podmíněném propuštění k těmto okolnostem nemohly přihlížet. Sám stěžovatel implicitně potvrzuje, že po předchozích podmíněných propuštěních neobstál i tím, že musí dostat poslední šanci. Dospívají-li však obecné soudy právě s ohledem na zkušenost z předchozích podmíněných propuštění k tomu, že nabízené opory řádného života nejsou (ukázaly se jako) nedostatečné a vyžadují tedy tentokrát silnější zajištění řádného života, nelze takové úvaze z ústavně právního hlediska nic vytknout. Předchozí selhání odsouzeného při poskytnutí dobrodiní v podobě podmíněného propuštění představuje významné kritérium při vytváření prognózy budoucího chování odsouzeného, což Ústavní soud akceptoval v řadě svých předchozích rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1829/21 ze dne 27. července 2021, sp. zn. II. ÚS 2538/22 ze dne 20. září 2022 nebo sp. zn. IV. ÚS 2159/23 ze dne 17. října 2023).
14. Obecné soudy nepřehlížely okolnosti ovlivňující aktuální situaci stěžovatele a jeho možné budoucí chování. Přislib budoucího zaměstnání a bydlení však nevyhodnotily jako dostatečnou záruku budoucího řádného života. Tento závěr opřely zejména o zkušenost, že stejné okolnosti dokládal stěžovatel i při předchozím podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a od trestné činnosti jej to neodradilo (srov. bod 7 usnesení obvodního soudu a bod 14 usnesení městského soudu). Jestliže stěžovatel s odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. ledna 2017 (N 4/84 SbNU 69) připomíná, že soud musí při podmíněném propuštění přihlížet i k možnostem nápravy a vnitřní proměně odsouzeného, neuvádí žádné konkrétní okolnosti tohoto druhu, které by obecné soudy v jeho případě opomenuly. Lze konstatovat, že obecné soudy při úvahách o budoucím chování stěžovatele po podmíněném propuštění zohlednily trestní minulost stěžovatele způsobem, který nekolidoval s principy vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3024/23 ze dne 30. května 2024 a judikaturu zde citovanou).
15. Ústavní soud tak uzavírá, že obecné soudy závěr o nesplnění podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dovodily ústavně konformním způsobem a řádně jej odůvodnily.
16. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. Ústavní soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení. Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech, podle výsledku řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. To stěžovatele již samo o sobě z přiznání náhrady nákladů řízení vylučuje, neboť jeho stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu