Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. P. C., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 464/2002-121 ze dne 20. 3. 2003 a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č.j. 7 Cmo 622/99-100 ze dne 7. 2. 2002, t a k t o : Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
sp. zn. IV. ÚS 304/03
, brojí stěžovatel jednak proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 32 Odo 464/2002-121 ze dne 20. 3. 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jednak (opět) proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Usnesením Ústavního soudu č.j. I. ÚS 267/02-16 ze dne 27. 4. 2004 byly obě ústavní stížnosti spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 267/02
. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro opožděnost. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 15. 3. 2002, dovolání bylo podáno na poštu dne 16. 5. 2002, a dovolací soud konstatoval, že jednoměsíční lhůta k dovolání uplynula dne 15. 4. 2002. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že soud odvolací mu neposkytl poučení o možnosti podat proti jeho rozsudku dovolání a zejména mu neposkytl poučení o lhůtě k tomuto dovolání. Vzhledem k tomu pak stěžovatel vycházel z toho, že dovolání lze podat ve lhůtě dvouměsíční, která vyplývá z ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění účinném v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 769/02
ze dne 15. 4. 2003, který uvádí, že čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Stěžovatel je proto přesvědčen, že nedostatkem poučení o možnosti podání dovolání a lhůtě k tomuto dovolání došlo ke zkrácení jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel vytýká rozsudku odvolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces tím, že soud formalisticky posuzoval otázku zápisu o předání díla a nepřihlédl k jiným důkazům, které byly navrženy.
Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval ani zápisem ze dne 9. 6. 1999, který mu byl navržen k důkazu, ani návrhem na místní ohledání. Odvolací soud se tedy nedostatečně vypořádal s důkazy, které byly předloženy nebo nabídnuty v odvolacím řízení. Pro dané odvolací řízení se uplatnila (na rozdíl od nynější úpravy) zásada úplné apelace a účastník řízení byl tedy oprávněn i v odvolacím řízení tvrdit nové skutečnosti a nabízet nové důkazy. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy z hlediska hmotněprávního posouzení nesprávně ztotožnily provedení díla se sepsáním zápisu o jeho předání a vycházely z rovnice "není zápis = není dílo".
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku "vytýká" stěžovateli, že nedbal na to, aby o předání díla byl sepsán zápis, leč tento závěr lze považovat na odpovídající provedeným důkazům pouze do vyhlášení rozsudku soudu 1. stupně. Odvolací soud se však - a to je hlavním důvodem ústavní stížnosti z hlediska porušení ústavních principů - nevypořádal s důkazy, které byly provedeny nebo navrženy v řízení odvolacím. Stěžovatel prokázal, že po vyhlášení rozsudku soudu 1. stupně vyzval likvidátorku, aby na smluvně sjednaném místě podepsala zápis o předání díla, takže "výtka" odvolacího soudu není oprávněná.
Odvolací soud se pak v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval zápisem ze dne 9. 6. 1999, který potvrzuje, že dílo bylo řádně provedeno. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud měl provést důkazy, které byly navrženy a jimiž mohlo být prokázáno, že dílo je provedeno a užíváno, tj. zejména ohledání na místě samém. Na základě uvedených námitek stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Vyjádření k ústavní stížnosti podal i Nejvyšší soud. Zdůraznil, že dovolání by bylo nepřípustné již proto, že stěžovatel nepodal návrh na vyslovení přípustnosti dovolání nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu (ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. v rozhodném znění). Odvolací soud proto nebyl povinen uvádět v poučení přípustnost dovolání, jestliže dovolání nebylo přípustné "bez dalšího". Dovolací soud proto nepovažuje námitku stěžovatele za opodstatněnou. K meritu věci se Nejvyšší soud nemohl vyjádřit, protože věcnou stránkou případu se nezabýval. V závěru svého vyjádření navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 7 Cmo 622/99-100 ze dne 7. 2. 2002 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud zhodnotil skutková zjištění soudu I. stupně a uvedl, že ve světle rozporných výpovědí nelze než souhlasit se závěrem, k němuž dospěl soud I. stupně, že se totiž stěžovateli nepodařilo nezpochybnitelným způsobem prokázat, že dílo bylo řádně provedeno a předáno žalovanému. Bylo věcí stěžovatele dbát uzavřené smlouvy a o předání díla sepsat zápis, jak se k tomu ve smlouvě zavázal.
Jde k jeho tíži, že uzavřenou smlouvu nerespektoval; při nedostatku konkrétního tvrzení a rozpornosti svědeckých důkazů o době předání díla a o tom, komu bylo dílo předáno, pak musí stěžovatel nést procesní neúspěch jako důsledek neunesení důkazního břemene. Stěžovatel se v průběhu sporu ještě pokusil napravit své pochybení a dodatečně opatřit zápis o předání díla. Dopisem ze dne 3. 6. 1999 vyzval likvidátorku žalovaného, aby se dostavila k sepsání zápisu o převzetí díla. Ze skutečnosti, že na tuto výzvu likvidátorka nereagovala však nelze dovozovat, že tím stěžovatel veškeré své smluvní povinnosti splnil.
Tento dopis nic nemění na skutečnosti, že stěžovatel věrohodným způsobem neprokázal, že dílo žalovanému předal, případně že se o předání díla neúspěšně alespoň pokusil.
Ústavní soud se v první řadě zabýval námitkami stěžovatele směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu ČR. Jádrem těchto námitek bylo to, že odvolací soud nepoučil ve svém rozhodnutí účastníky o možnosti podat dovolání. Stěžovatel se v této souvislosti odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 769/02
, který vyslovil: "Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§ 5 o.s.ř.), včetně poučení o opravných prostředcích. Občanský soudní řád ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v tomto směru výslovně stanoví povinnost soudu poučit účastníka řízení o tom, zda je proti rozsudku přípustný opravný prostředek nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost (§ 157 odst. 1 o.s.ř.)."
Ústavní soud v této souvislosti - zcela ve shodě s výše citovaným nálezem - konstatuje, že odvolací soud má ve smyslu § 5 o.s.ř. a ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny poučovací povinnost o opravných prostředcích; tuto povinnost však má pouze potud, pokud zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek připouští. Sám nález citovaný stěžovatelem uvádí zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí. V předmětné věci je si nutno uvědomit, že se přípustnost dovolání řídila příslušnými ustanovení o.s.ř.
ve znění účinném do 31. 12. 2000 (tedy ve znění před novelou zákonem č. 30/2000 Sb.). Pro případ, který je předmětem ústavní stížnosti, by přípustnost dovolání mohla být založena buď rozhodnutím odvolacího soudu na návrh účastníka podaný nejpozději do vyhlášení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu anebo rozhodnutím dovolacího soudu, pokud odvolací soud návrh na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl (§ 239 o.s.ř. ve znění platném do 31. 12. 2000). Jestliže nebyla splněna podmínka návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, byl tento mimořádný opravný prostředek obecně nepřípustný a v takovém případě nebyl odvolací soud povinen - a po právu ani nemohl - poučovat účastníka o možnosti podat dovolání, neboť tato možnost v konkrétním případě dána nebyla.
Obdobný závěr vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 65/93
(publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, s. 213), který odpovídá tehdy platnému právnímu stavu. Nelze tedy na předmětnou věc aplikovat současné znění příslušných ustanovení o.s.ř., které ukládají poučovací povinnost o opravných prostředcích ve změněném rozsahu (§ 157 o.s.ř.). Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo.
Druhá skupina stěžovatelových námitek směřuje proti napadenému rozsudku vrchního soudu. Jádrem ústavní stížnosti je zde námitka neprovedených důkazů, které stěžovatel navrhoval, a tvrzení, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s důkazy provedenými. Ústavní soud přezkoumal postup odvolacího soudu z hlediska ústavnosti jeho rozhodování a dospěl k závěru, že ani napadeným rozhodnutím tohoto soudu nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ve shodě se svou ustálenou rozhodovací praxí připomíná, že proces hodnocení důkazů je ovládán zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je stanovena v § 132 o.s.ř.
Jestliže obecné soudy postupují v procesu dokazování a hodnocení důkazů v souladu s touto zásadou, nelze jim vytýkat protiústavnost a porušení práva na spravedlivý proces účastníků řízení. V předmětné věci se odvolací soud pohyboval důsledně v hranicích daných zásadou volného hodnocení důkazů, v jeho postupu nelze shledat svévoli a nelze dovozovat ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi zjištěným skutkovým stavem a skutkovými a právními závěry, které z něho obecné soudy vyvodily.
Pokud stěžovatel konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jím navrženým důkazem (zápisem ze dne 9. 6. 1999, podepsaným zástupcem investora - pozn. ne žalovaným), nemohl Ústavní soud tomuto tvrzení přisvědčit, protože odvolací soud se otázkou všech předložených důkazů zabýval dostatečně a náležitě zhodnotil, proč stěžovatel důkazní břemeno neunesl. V části III. odůvodnění tohoto usnesení jsou přesně uvedeny úvahy, kterými byl soud I. stupně veden ve svém rozhodnutí; z tohoto hodnocení pak vyplývá, že soud I.
stupně neměl další důkazy, které by mohly podepřít tvrzení stěžovatele, a žádné další důkazy navrhovány nebyly. Podstatné je, že nebylo prokázáno, zda stěžovatel dodal dílo (zejména okna a dveře) žalovanému - a že tak splnil smluvní povinnost - či zda došlo k převzetí tohoto díla investorem. Soud I. stupně se pak nemohl zabývat stěžovatelem navrženým důkazem (zápisem ze dne 9. 6. 1999), protože tento důkaz stěžovatel získal a soudu navrhl k provedení až při jednání před odvolacím soudem, tedy po vydání rozhodnutí soudu I.
stupně, který rozhodl dne 26. 3. 1999). Odvolací soud se k tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele ve svém rozhodnutí vyjádřil a uvedl, že dopis s výzvou likvidátorce žalovaného, aby se dostavila k převzetí díla, a skutečnost, že likvidátorka na tuto výzvu nereagovala, ještě neznamená, že tímto stěžovatel veškeré své smluvní povinnosti splnil. Stejně tak nelze vytýkat odvolacímu soudu, že neprovedl místní ohledání, jestliže v průběhu řízení nebylo sporné, že okna a dveře instalovány byly. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soud není odvolání přípustné. V Brně dne 8. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu