Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaj), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti JUDr. Karla Vlčka, Ph.D, advokáta se sídlem U Hostavického potoka 787/37, Praha 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023 č. j. 102 Co 18/2023-2252, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a F. M., S. M., P. M., G. R. a nezletilého V. M., jako vedlejších účastníků, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel je advokát a v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli P. M. zastupoval G. R. (čtvrtou vedlejší účastnici). V tomto řízení proti usnesení Okresního soudu v Benešově, ohledně určení obvyklé ceny nesporných aktiv pozůstalosti ke dni úmrtí zůstavitele, podal odvolání V. M. (pátý vedlejší účastník), kterého zastupovala advokátka Mgr. Hana Ižovská (jako opatrovnice).
2. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení nařídil jednání na čtvrtek 2. 11. 2023 v 9.45 hod. Stěžovatel podáním doručeným krajskému soudu v úterý 31. 10. 2023 v 15.43 hod. požádal o odročení tohoto jednání na jiný termín, protože byl v té době zdravotně indisponován a nebyl schopen se na jednání dostavit. O odročení tohoto jednání požádala také opatrovnice pátého vedlejšího účastníka podáním doručeným krajskému soudu ve středu 1. 11. 2023 v 21.21 hod. kvůli svému zdravotnímu stavu, konkrétně kvůli nařízenému klidovému režimu po úrazu. Na nařízené jednání se místo stěžovatele dostavil advokát Mgr. Ondřej Uličný, jenž znovu požádal o odročení jednání, protože neměl prostor se s věcí seznámit. Krajský soud jednání odročil a napadeným usnesením uložil stěžovateli povinnost zaplatit společně a nerozdílně s opatrovnicí pátého vedlejšího účastníka na náhradě nákladů řízení zástupců ostatních vedlejších účastníků (v celkové výši 64 522 Kč). Toto rozhodnutí opřel o § 147 občanského soudního řádu (a § 14 odst. 2 advokátního tarifu) [ME2]s tím, že stěžovatel a opatrovnice pátého vedlejšího účastníka zmařili konané jednání kvůli svým zdravotním indispozicím coby náhodám, které se jim přihodily, takže některým vedlejším účastníkům a jejich zástupcům vznikly zbytečně vynaložené náklady. Při výpočtu náhrady vyšel z dosavadních zjištění o ceně majetku v pozůstalosti.
3. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení krajského soudu s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Zaprvé namítá, že krajský soud napadené rozhodnutí založil na svévolné úvaze o příčinné souvislosti mezi náhodou na jeho straně a vznikem nákladů na straně některých vedlejších účastníků. Vysvětluje, že sám krajský soud uznal zdravotní indispozice stěžovatele a opatrovnice pátého vedlejšího účastníka jako omluvitelné důvody k odročení jednání. Jestliže má vznik nadbytečných nákladů více příčin, je podle stěžovatele povinností soudu určit, která z nich je právně relevantní. Krajský soud totiž ponechal stranou (a nijak to nezdůvodnil), že se žádostmi o odročení zabýval až na samotném jednání, tedy dva dny poté, co je obdržel, a v době, kdy už náklady nevyhnutelně vznikly. Podle stěžovatele bylo objektivně v silách krajského soudu jednání odročit. Je zcela běžné z důvodů na straně soudu (například při indispozici soudce) odročit jednání několik hodin před ním. Stěžovatel se navíc krajský soud opakovaně neúspěšně snažil urgovat s dotazem, zda jednání odročí. Je proto přesvědčen, že dotčení vedlejší účastníci se nemohli vyvarovat vzniku nákladů nikoliv kvůli zdravotní indispozici stěžovatele, ale kvůli pasivitě soudu.
5. Zadruhé krajskému soudu vytýká, že při výpočtu tarifní hodnoty pro účely vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházel z ocenění pozůstalosti v řízení o ní, které je ale napadeno v odvolacím řízení. Doplňuje, že na jednání konaném dne 5. 12. 2023 krajský soud avizoval, že dojde ke znaleckému přezkoumání hodnoty pozůstalosti. Tarifní hodnota v době rozhodování o náhradě nákladů řízení tedy nebyla prokázána.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, splňující veškeré požadované náležitosti a podanou oprávněným stěžovatelem. Protože je stěžovatel advokát, netrval na jeho zastoupení jiným advokátem (viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 42/15). Považoval ji také za přípustnou, protože stěžovatel neměl jiné prostředky ochrany k dispozici: napadl rozhodnutí krajského soudu jako soudu druhého stupně, proti kterému není odvolání přípustné (§ 201 občanského soudního řádu a contrario), a do úvahy nepřichází ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž se řízení u odvolacího soudu končí (§ 237 občanského soudního řádu a contrario).
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se zabýval otázkou náhrady nákladů řízení ve své judikatuře již mnohokrát. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud uvádí, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 30/02 , III. ÚS 255/05 , IV. ÚS 131/08 či III. ÚS 1183/15 ). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení z pravidel rozhodování o nákladech řízení. Tedy například v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek libovůle (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 464/09 , II. ÚS 2608/09 či III. ÚS 624/06 ). Východisko pro takové případy představuje existence takových vad nákladového výroku nebo jeho odůvodnění, které by dosáhly specifické kvality a značné intenzity. V oblasti náhrady nákladů řízení se tedy ještě silněji než jinde uplatňuje zásada, že případná nesprávnost nezakládá důvody pro ústavněprávní přezkum. Takto Ústavní soud nahlížel i na stěžovatelovu věc, ve které neshledal ústavněprávní rozměr.
9. První stěžovatelova námitka spočívala v tom, že krajský soud se v napadeném usnesení dostatečně nevypořádal se svým podílem viny na tom, že příslušné jednání nebylo odročeno a ostatním vedlejším účastníkům a jejich zástupcům vznikly zbytečné náklady. Právní úprava rozhodování o zaviněných nákladech v § 147 občanského soudního řádu počítá i s náhodou přičitatelnou účastníkovi či jeho zástupci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3260/16 ). Takovou náhodou je i stěžovatelova náhlá zdravotní indispozice, kterou i podle Ústavního soudu mohl krajský soud přičíst stěžovateli kvůli doručení návrhu na odročení čtvrtečního ranního ústního jednání až koncem úterní pracovní doby. To krajský soud učinil a také zdůvodnil, třebaže by jeho odůvodnění slušela větší podrobnost. Postup krajského soudu ale z ústavněprávního hlediska obstojí z následujících důvodů.[ME3]
10. Stěžovateli lze na jednu stranu přisvědčit, že v případě náhlých překážek na straně soudu je soud schopen reagovat lépe a obdobně měl přistupovat v jeho případě. Pokud důvody pro odročení leží na straně soudu, je schopen učinit potřebné úkony promptně. V nyní projednávané věci stěžovatel dal sice soudu vědět prakticky jeden pracovní den před konáním jednání, což může narazit na standardní chod soudu jako instituce s určitými úředními hodinami a s podatelnou oddělenou od jednotlivých soudních oddělení a pracovišť soudců, mezi nimiž písemnosti kolují. To ale krajský soud neomlouvá. Měl sdělení stěžovatele interně prioritizovat (např. telefonicky avizovat příslušnému soudnímu oddělení došlou písemnost) a během středečního dne zajistit odročení jednání a komunikovat jej ostatním účastníkům a jejich zástupcům.
11. Na druhou stranu je třeba doříct, že na straně ostatních účastníků a jejich zástupců již k určitým nákladům došlo při přípravě na jednání, která zpravidla probíhá v nějakém předstihu. Ostatně sám stěžovatel popisuje, že jeho substitut si spisový materiál pro jeho rozsáhlost nestihl během jednoho dne dostatečně nastudovat. Ostatní zástupci tedy mají právo na náhradu za promeškaný čas, který přípravou na odročené jednání strávili, což přesně předpokládá § 14 odst. 2 advokátního tarifu, který krajský soud aplikoval. Bez ohledu na to, že k odročení jednání nedošlo ve středu, ale až ve čtvrtek v jeho průběhu, pořád k tomu vedlo stěžovatelovo onemocnění covidem, které zjistil a o kterém soud informoval v krátkém sledu před nařízeným jednáním. Jedná se tedy o náhodu, která jde za ním, jak správně krajský soud posoudil optikou § 147 odst. 1 občanského soudního řádu. Navíc obdobný osud potkal opatrovnici pátého vedlejšího účastníka, s níž má stěžovatel částku zaplatit solidárně, takže se o ni fakticky podělí. Také kvůli tomu nedosahuje pochybení krajského soudu ústavní úrovně, protože polovina této částky představuje tzv. bagatelní věc. [ME4]
12. Druhá stěžovatelova námitka ohledně sporné výše pozůstalosti rozhodné pro výpočet nahrazovaných nákladů řízení také není důvodná. Způsob výpočtu náhrady nákladů, včetně určení tarifní hodnoty, spadá do výkladu podústavního práva, k němuž jsou povolány obecné soudy. Na tom podle Ústavního soudu nic nemění ani případný rozdíl v hodnotě pozůstalosti. Krajský soud v souladu s § 151 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodl o náhradě nákladů řízení v době, kdy vznikly, a vycházel proto z tehdy určené hodnoty pozůstalosti. Krajskému soudu lze vyčítat maximálně nevhodnost takového postupu s tím, že mohl s rozhodnutím o náhradě i těchto nákladů vyčkat do konečného rozhodnutí ve věci. Tato výtka však nemůže vést k závěru o neústavnosti jeho postupu v této věci. Stěžovatel ani netvrdí, proč konkrétně neodpovídá hodnota pozůstalosti dosavadním zjištěním nebo jaký rozdíl v jejím ocenění lze očekávat v odvolacím řízení. Neuvádí tedy důvody, které by nynější věc připodobňovaly případu z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, na který v ústavní stížnosti odkazuje.
13. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr předseda senátu