Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., zastoupeného JUDr. Janem Bujnochem, advokátem v Ostravě, Polanecká 77, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 787/2006-602 ze dne 13. března 2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá neprofesionální postup Policie ČR při vyšetřování. Dále poukazuje na to, že se obecné soudy nevypořádaly s některými zjištěními a z důkazů, které jsou obsaženy ve spise nelze dovodit na jeho straně (a na straně jeho syna) zištný úmysl. Další tvrzení, obsažená v ústavní stížnosti, poukazují - podle jeho názoru - na nepřesnosti, které se ve spise a zejména v rozhodnutích soudů vyskytují a které zpochybňují závěr obecných soudů o jeho vině. Napadá především svědectví Ing. N. a M. N. a tvrdí, že u svědka B. se "o prokazování naší viny hovořit nedá". Jádrem těchto námitek je tedy nesouhlas stěžovatele s hodnocením zjištěných skutečností a z něho vyvozenými právními závěry. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově po novém hlavním líčení a přehodnocení důkazního řízení a jeho výsledků v hranicích právního názoru vysloveného odvolacím soudem ve věci znovu rozhodl rozsudkem č. j. 103 T 83/2006-558 ze dne 10. října 2006 tak, že stěžovatele a M. S. uznal vinnými spácháním trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odložením na zkušební dobu 2 let. Současně jim uložil společně a nerozdílně zaplatit poškozenému částku 1.260.000,- Kč. Odvolání stěžovatele, M. S. a státního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 787/2006-602 ze dne 13. března 2007 zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a M. S. usnesením sp. zn. 5 Tdo 859/2007 ze dne 31. července 2007 podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože dovolací námitky neodpovídaly uplatněným důvodům dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo ústavní stížností napadeno.
Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Ústavní soud tedy neposuzuje ani celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se zabývá pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem; zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není zásadně v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví ustanovení § 125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení řídil. Tyto náležitosti napadené rozhodnutí splňuje, a proto nelze ani v tomto směru porušení zásad spravedlivého procesu vůči stěžovateli úspěšně namítat.
Porušení práva na soudní ochranu a v užším smyslu práva spravedlivý proces není možno dovozovat pouze z toho, že obecný soud ve svém rozhodování dospěl k jinému závěru než stěžovatel. Takovou polemiku Ústavní soud, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, odmítá.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Stejně rozhodoval Ústavní soud ve zcela srovnatelné věci stěžovatele M. S. vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2679/07
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2008
Ivana Janů v.r. předsedkyně senátu