Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Hany Filipové, MBA, zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem Sokolovské náměstí 312/1, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024 č. j. 29 Cdo 2769/2022-196 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2022 č. j. 56 Co 145/2021-155, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení a Ing. Vladimíra Frause, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Plzeň-město (nalézací soud) původně vyhověl žalobě insolvenční správkyně stěžovatelky na vydání bezdůvodného obohacení proti vedlejšímu účastníkovi. Dospěl k závěru, že v průběhu insolvenčního řízení stěžovatelky byla věřitelům vyplacena z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku stěžovatelky pohledávka z hypotečního úvěru, kterou měl vedlejší účastník hradit podle vypořádání jejich společného jmění manželů sám.
3. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) ale k odvolání vedlejšího účastníka rozsudek nalézacího soudu změnil nyní napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatelčiny insolvenční správkyně zamítl. Odvolací soud totiž shledal přípustnou a důvodnou námitku promlčení, kterou vedlejší účastník v odvolání vznesl. Odvolací soud zdůvodnil, že v nalézacím řízení byl proveden důkaz obsahem insolvenčního spisu a z listin založených v insolvenčním spise je nutno dovodit, že stěžovatelka se z něj měla a mohla dozvědět o všech okolnostech podstatných pro promlčení její pohledávky za vedlejším účastníkem, kterému prokazatelně vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení.
Ač není zřejmé, které listiny byly k důkazu nalézacím soudem provedeny, není vyloučeno, že byl k důkazu čten i obsah listin, kterými provedl dokazování i odvolací soud. Z nich odvolací soud dovodil, že k uhrazení sporné částky došlo ještě před datem 29. 10. 2017, které je rozhodným pro posouzení žaloby podané dne 29. 10. 2020 z hlediska promlčení.
4. Nejvyšší soud (dovolací soud) pak nyní napadeným usnesením odmítl dovolání insolvenční správkyně stěžovatelky (za tu v návaznosti na skončení insolvenčního řízení a zproštění funkce insolvenční správkyně vstoupila do řízení v průběhu dovolacího fáze už sama stěžovatelka). Zdůvodnil, že námitku promlčení lze vznést kdykoliv do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu a přihlíží se k ní, jestliže vyplývá závěr o promlčení již ze skutečností vyšlých najevo nebo zjištěných v nalézacím řízení nebo alespoň ze zjištění učiněných na základě důkazů navržených v nalézacím řízení. Ve stěžovatelčině věci byl podstatný obsah spisu navržen k důkazu již před nalézacím soudem a není podstatné, zda všechny konkrétní listiny odkazované odvolacím soudem byly nalézacím soudem i provedeny. Postačí, byly-li k důkazu navrženy. Zbývající dovolací argumentaci Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustnou, protože její podstatou bylo zpochybnění správnosti zjištěného skutkového stavu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti souhlasí s tím, že námitku promlčení lze za určitých podmínek vznést i v odvolacím řízení. Odvolací i dovolací soud ale měly v řízení postupovat důsledně vzhledem k tomu, že šlo o významnou otázku promlčení práva. Stěžovatelka namítá, že vedlejší účastník nemohl splnit břemeno tvrzení a důkazní tím, že by navrhl provést celý insolvenční spis. Provádění důkazu obsahem celého spisu považuje stěžovatelka za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu. Rozsudek odvolacího soudu považuje za překvapivý, její insolvenční správkyni měla být dána možnost reagovat na jiný právní názor odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu vytýká, že se důsledně nezabýval její argumentací.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podala ji oprávněná stěžovatelka, která je zastoupena advokátem. Stěžovatelka neměla k dispozici jiné prostředky ochrany práv, její ústavní stížnost je proto přípustná. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
8. Jádro ústavní stížnosti stěžovatelky míří do skutkových zjištění a právních závěrů obecných soudů v otázce promlčení jejího nároku. Stěžovatelka přitom pomíjí, že obojí spadá do prostoru vyhrazeného obecným soudům, do něhož Ústavní soud nezasahuje, ledaže by byla porušena základní práva stěžovatelky nebo by odůvodnění napadených soudních rozhodnutí bylo projevem svévole obecných soudů. Ani jedno v nyní projednávané věci Ústavní soud nespatřuje.
9. Napadená soudní rozhodnutí jsou řádně zdůvodněna a je z nich zjevné, že odvolací i dovolací soud věnovaly stěžovatelčině sporu potřebnou pozornost. Stěžovatelčiny námitky ohledně rozporu s judikaturou týkající se dokazování celým spisem Ústavní soud považuje za zjevně neopodstatněné. Stěžovatelkou odkazovaná judikatura klade k tíži soudům, že nespecifikovaly, z jakého konkrétního důkazního prostředku vycházely, ale jen odkázaly na obsah spisového materiálu. Takovou výtku by v nynější věci případně bylo možné adresovat maximálně nalézacímu soudu, jehož rozsudek byl ale zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu a který ani není předmětem přezkumu Ústavního soudu.
Ústavní soud posuzuje řízení před obecnými soudy jako celek a podstatné je tak pro něj to, že odvolací soud provedl dokazování příslušnými listinami z insolvenčního spisu, z nichž konkrétně a přezkoumatelně dovodil přípustnost i důvodnost námitky promlčení vedlejšího účastníka. Stěžovatelka rovněž měla prostor se k odvolací argumentaci založené na námitce promlčení vyjádřit a také to dle rekapitulace v napadeném rozsudku odvolacího soudu podrobně udělala. Vedle toho z jeho odůvodnění (viz body 18-19) plyne, že oběma stranám byla dána možnost vyjádřit se k možné aplikaci § 150 občanského soudního řádu na rozhodování o nákladech nalézacího řízení po změně rozsudku nalézacího soudu.
Napadený rozsudek odvolacího soudu tedy nelze hodnotit jako překvapivý.
10. Také stížnostní námitky vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu posoudil Ústavní soud jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud v něm vysvětlil, proč stěžovatelkou předložené dovolací otázky nezakládají přípustnost jejího dovolání (které si Ústavní soud vyžádal a seznámil se s ním). Nejvyšší soud také zdůvodnil, proč v nynější věci bylo možné vzhledem k dokazování a návrhům na dokazování přihlédnout k námitce promlčení vedlejšího účastníka a vyhovět takové námitce.
11. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelčině návrhu, aby jí přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Vzhledem k výsledku řízení Ústavní soud dospěl k závěru, že nejsou dány důvody stěžovatelce mimořádně přiznat náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. května 2025
Tomáš Langášek předseda senátu