USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Heleny Myškové a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně H. F., zastoupené Mgr. Michalem Vogelem, advokátem, se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, PSČ 460 01, proti žalovanému V. F., zastoupenému JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení 889 439,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 20 C 292/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. dubna 2022, č. j. 56 Co 145/2021-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 713,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupce žalovaného.
1. Rozsudkem ze dne 23. února 2021, č. j. 20 C 292/2020-75, Okresní soud Plzeň-město uložil žalovanému (V. F.) povinnost zaplatit žalobci (AHF insolvence v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužnice H. F.) částku 889 439,75 Kč se specifikovaným příslušenstvím ve formě úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně za dobu od 30. září 2020 do zaplacení (bod I. výroku). Současně
2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se původní žalobce domáhal po žalovaném zaplacení výše uvedené částky s odůvodněním, že dlužnice ve svém insolvenčním řízení uhradila pohledávku v rozsahu 889 439,75 Kč z titulu hypotečního úvěru, ačkoli podle rozsudku o vypořádání společného jmění manželů měl tuto pohledávku hradit žalovaný.
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že: [1] Žalovaný a dlužnice byli manželé, přičemž jejich zaniklé společné jmění manželů bylo vypořádáno rozsudkem Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 1. prosince 2010, č. j. 8 C 75/2008-266 (ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. července 2011, č. j. 12 Co 199/2011-343), tak, že žalovanému byl mimo jiné přikázán k úhradě závazek u České spořitelny a. s. (dále jen „banka“) vzniklý z hypotečního úvěru v celkové výši 2 498 711,01 Kč. Dlužnice pak byla povinna zaplatit žalovanému vypořádací podíl ve výši 2 424 564 Kč (dále též jen „pohledávka z titulu vypořádacího podílu“). [2] Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále též jen „insolvenční soud“) sp. zn. KSLB 86 INS 32367/2014 soud zjistil, že dne 10. dubna 2015 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a o povolení řešení jejího úpadku oddlužením. Do tohoto insolvenčního řízení přihlásil své pohledávky žalovaný, a to mimo jiné i pohledávku z titulu vypořádacího podílu. V průběhu insolvenčního řízení byla žalovanému na tento vypořádací podíl vyplacena celkem částka 1 773 059,42 Kč. [3] Do insolvenčního řízení přihlásila zajištěnou pohledávku banka z titulu hypotečního úvěru, a to ve výši 926 988,08 Kč. Tato přihláška však byla částečně vzata zpět, a banka tak v řízení pokračovala s pohledávkou ve výši 889 439,75 Kč. V průběhu insolvenčního řízení došlo k postoupení této pohledávky na J. J. a na Š. J. (dále též jen „věřitelé J.“). Následně insolvenční soud usnesením ze dne 4. července 2017 rozhodl o uspokojení věřitelů J. v rozsahu částky 889 439,75 Kč. [4] Z insolvenčního spisu sp. zn. KSLB 87 INS 4775/2020 soud zjistil, že toto (další) insolvenční řízení vedené na majetek dlužnice bylo zahájeno dne 24. února 2020 na základě insolvenčního návrhu dlužnice spojeného s návrhem na povolení oddlužení. Dne 14. května 2020 bylo rozhodnuto o úpadku dlužnice a bylo jí povoleno oddlužení. Žalovaný přihlásil do tohoto insolvenčního řízení nezajištěné pohledávky v celkové výši 59 964,86 Kč, ale žádná z těchto pohledávek nebyla přihlášena z titulu neuhrazené části vypořádacího podílu.
4. Soud prvního stupně – cituje § 140 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“) – dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že v prvním insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužnice byla vyplacena věřitelům J. z výtěžku zpeněžení zajištěného majetku žalobkyně částka ve výši 889 439,75 Kč, došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného na úkor dlužnice, když za něj plnila to, co měl podle rozsudku o vypořádání společného jmění manželů platit sám.
5. K odvolání žalovaného odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že se žaloba zamítá (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok), a rovněž změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě III. výroku tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (čtvrtý výrok).
6. Odvolací soud se zabýval pouze otázkou přípustnosti a důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným v průběhu odvolacího řízení. Na základě obsahu listin insolvenčního spisu sp. zn. KSLB 86 INS 32367/2014, kdy tento důkaz byl proveden i před soudem prvního stupně, nejprve dospěl k závěru, že námitka promlčení je přípustná. Dlužnice se totiž měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení její pohledávky za žalovaným. S odkazem na zásadu, že práva patří bdělým, odvolací soud uvedl, že po dlužnici lze důvodně požadovat, aby sledovala průběh insolvenčního řízení, které je vedeno na její majetek. Odvolací soud poté posuzoval důvodnost námitky promlčení. Konstatoval, že z listiny uveřejněné v insolvenčním spisu dne 10. července 2017 (B-84) vyplývá, že insolvenční soud vyslovil souhlas s vydáním výtěžku zpeněžení majetku z majetkové podstaty dlužnice zajištěným věřitelům J. Z dalších listin (seznamů přihlášených pohledávek), které jsou součástí insolvenčního spisu (B-88 a B-89) a které byly zveřejněny v insolvenčním rejstříku dne 25. srpna 2017 a dne 12. září 2017, pak vyplývá, že k uspokojení pohledávky věřitelů J. v celkové výši 889 439,75 Kč zbývá uhradit 0 Kč. Tuto skutečnost přitom dle odvolacího soudu nelze hodnotit jinak, než že již byl dán pokyn k proplacení předmětné pohledávky. K tomu navíc žalovaný v odvolacím řízení předložil důkaz výpisem z účtu věřitelů J., ze kterého plyne, že předmětná pohledávka byla v plné výši uhrazena již dne 3. srpna 2017. Z provedených důkazů odvolací soud dovodil, že předmětná částka byla uhrazena před datem 29. října 2017 (rozhodný den ve vztahu k podání žaloby dne 29. října 2020), a tak vzhledem k nároku na bezdůvodné obohacení dlužnici marně uplynula tříletá subjektivní promlčecí lhůta.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal původní žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil, případně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. Dovolatel předkládá dovolacímu soudu následující otázky: [1] Jaké podmínky musí být splněny, aby v civilním řízení založeném na principu neúplné apelace a koncentrace řízení byla přípustná námitka promlčení uplatněná až v průběhu odvolacího řízení? [2] Za jakých podmínek lze mít na základě zveřejněných skutečností v insolvenčním rejstříku za to, že se ochuzený mohl a měl dozvědět o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty?
9. V mezích uplatněného dovolacího důvodu má dovolatel za to, že odvolací soud nesprávně právně posoudil přípustnost námitky promlčení uplatněné až v průběhu odvolacího řízení (otázka ad 1/). Dle dovolatele nebyly dány předpoklady přípustnosti této námitky, jelikož z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nebylo možno bez zjišťování dalších okolností a provedení dalších důkazů posoudit promlčení práva. Konkrétně pak namítá, že seznamy přihlášených pohledávek, ze kterých odvolací soud dovodil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, a výpisy z účtu věřitelů J. jako důkazy před soudem prvního stupně nebyly ani navrhovány. Odvolací soud se tak odchýlil od ustálené judikatury, a to především od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, a ze dne 25. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 2836/2015. Dle dovolatele odvolací soud založil své rozhodnutí na nových důkazech a nově tvrzených skutečnostech v rozporu s principem neúplné apelace a principem koncentrace řízení, a tím se dopustil i porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
10. Dále pak dovolatel (otázka ad 2/) spatřuje nesprávné právní posouzení věci rovněž v tom, že odvolací soud ohledně důvodnosti námitky promlčení dospěl k závěru, že na základě zveřejněných seznamů přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku se dlužnice měla a mohla dozvědět o tom, že přihlášená pohledávka věřitelů již byla uspokojena, a došlo tak ke vzniku bezdůvodného obohacení. Podle dovolatele je tento závěr nesprávný, jelikož seznamy přihlášených pohledávek byly věcně nesprávné. Konstatuje, že po dlužníku v insolvenčním řízení nelze spravedlivě požadovat, aby znal význam každé položky tohoto formuláře. Navíc je třeba zohlednit, že v posuzovaném případě v insolvenčním rejstříku nebyla zveřejněna výslovná informace, kdy k uspokojení předmětné pohledávky došlo. Dle dovolatele tak soud dospěl k nesprávnému závěru o počátku běhu promlčecí lhůty. Dovolatel namítá, že o skutečnostech rozhodných pro běh promlčecí lhůty se dlužnice měla a mohla dozvědět až z konečné zprávy, která byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna dne 14. srpna 2018. 11. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že považuje dovolání za nepřípustné, neboť dovolatel namítá zejména nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu. Má za to, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, respektive zamítl. 12. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu. 13. Nejvyšší soud předesílá, že nepřehlédl, že v průběhu dovolacího řízení insolvenční soud usnesením ze dne 12. září 2022, č. j. KSLB 87 INS 4775/2020-B-18, vzal na vědomí splnění oddlužení a zprostil původního žalobce (AHF insolvence v. o. s.) funkce insolvenčního správce dlužnice. Insolvenční řízení (v pořadí druhé) vedené na majetek dlužnice tak skončilo a žalobkyní se stala místo insolvenčního správce dlužnice Ing. Hana Filipová, což se promítlo též v označení účastníků v záhlaví tohoto rozhodnutí. 14. Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání. 15. Přestože dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu co do celého jeho rozsahu, tedy i do nákladových výroků, z obsahového hlediska dovolání směřuje pouze proti prvnímu měnícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, a v tomto rozsahu proto také Nejvyšší soud posuzoval jeho přípustnost. 16. Dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné. 17. Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou vztahující se k námitce promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení, na kterou Nejvyšší soud dále odkazuje. 18. Z judikatury Nejvyššího soudu se především podává, že námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu. Samotná otázka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení, a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněný pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, nebo i rozsudek sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, na který odkázala dovolatelka). 19. K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 101/2008“)]. 20. V R 101/2008 Nejvyšší soud dále vysvětlil, že námitka promlčení je bezdůvodná, jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez dalších okolností a důkazů posoudit promlčení práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba. Jinak řečeno, odvolací soud nesmí k námitce promlčení přihlédnout za situace, když by bylo nezbytné posoudit její důvodnost (až) za pomocí dalších skutečností a důkazů. 21. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že odvolací soud vycházel zejména z obsahu spisů insolvenčního soudu sp. zn. KSLB 86 INS 32367/2014 a sp. zn. KSLB 87 INS 4775/2020, jejichž podstatný obsah byl k důkazu navržen již před soudem prvního stupně, přičemž (jak plyne z citované judikatury) pro posouzení důvodnosti námitky promlčení není podstatné, zda všechny konkrétní listiny, na které odvolací soud odkázal, byly před soudem prvního stupně k důkazu také provedeny (postačí, byly-li k důkazu alespoň navrženy). 22. Odvolací soud se tak v řešení této otázky (ad 1/) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť k námitce promlčení vznesené až v rámci odvolacího řízení bylo možno přihlédnout na základě zjištění učiněných odvolacím soudem z důkazů, které byly označeny již v řízení před soudem prvního stupně. 23. Namítá-li dovolatelka dále, že se o (případném) vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla až z konečné zprávy, která byla zveřejněna dne 14. srpna 2018 (otázka ad 2/), pak ? oproti svému přesvědčení ? nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. V intencích § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. je totiž jediným způsobilým dovolacím důvodem, pro který lze připustit dovolání, podle § 237 o. s. ř., dovolací důvod, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (lhostejno, zda v rovině práva procesního nebo práva hmotného). Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů (případně) nejprve zformuluje sám dovolatel. Srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 5. září 2022), která podle § 7 bodu 6., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí 11 860 Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 2 553,60 Kč. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení přiznaná žalovanému částku 14 713,60 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 6. 2024
Mgr. Milan Polášek předseda senátu