29 Cdo 2836/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce
Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi Úvozy 1850/1, PSČ 193 00,
identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Jiřím Karpíškem,
advokátem, se sídlem v Praze 10, V Olšinách 1667/10, PSČ 100 00, proti
žalovanému Ing. F. K., zastoupenému JUDr. Ing. Jaroslavem Hostinským,
advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, PSČ 130 00, o zaplacení
697.460,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 55 C 71/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. prosince 2014, č. j. 58 Co 410/2014-281, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2014, č. j. 58 Co
410/2014-281, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. května 2014, č. j. 55 C
71/2012-162, uložil žalovanému zaplatit žalobci 697.460,20 Kč spolu s úrokem z
prodlení ve výši 7.75 % ročně od 21. června 2012 do zaplacení (výrok I.) a
rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 8. února 1995 do 7. června 2008 (kdy mu funkce
zanikla odstoupením) jediným jednatelem společnosti Sigma Technology s. r. o. (dále též jen „společnost S. T.“). 2) Společnost S. T. nezaplatila žalobci cenu zboží, které jí dodal dne 26. listopadu 2007 (119.005 Kč), dne 12. ledna 2008 (119.005 Kč) a dne 10. dubna
2008 (245.140 Kč). O povinnosti společnosti S. T. zaplatit žalobci kupní cenu
zboží dodaného 26. listopadu 2007 a 12. ledna 2008, včetně úroků z prodlení,
smluvní pokuty a nákladů řízení, rozhodl Městský soud v Praze dvěma platebními
rozkazy, jež následně nabyly právní moci. 3) Návrhem bývalé zaměstnankyně ze dne 5. prosince 2008 bylo zahájeno
insolvenční řízení ve věci dlužníka – společnosti S. T. Městský soud v Praze
usnesením ze dne 11. února 2009, č. j. MSPH 78 INS 4964/2008-A-25, zjistil
úpadek společnosti S. T. 4) Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka – společnosti S. T. pohledávky z titulu nezaplacené ceny zboží, včetně příslušenství a smluvních
pokut, v celkové výši 729.745,20 Kč. Tyto pohledávky byly zjištěny a na základě
rozvrhového usnesení uspokojeny poměrně ve výši 32.285,20 Kč. 5) Společnost S. T. byla ke dni 14. září 2007 v prodlení se zaplacením
pohledávek jejich věřitelů v celkové výši 2.302.572,05 Kč, z toho déle než šest
měsíců byla v prodlení s úhradou pohledávky Všeobecné zdravotní pojišťovny
(dále jen „VZP“) ve výši 363.520 Kč (splatné dne 20. dubna 2004) a pohledávky
společnosti van Gansenwinkel, a. s. ve výši 564 Kč (splatné dne 13. března
2007). 6) V období od dubna 2007 do listopadu 2007 každý měsíc výrazně rostl počet a
celková výše splatných a neuhrazených závazků společnosti S. T. 7) Ke dni 30. září 2007 činila ztráta společnosti S. T. 66.104 Kč, celková výše
nesplacených závazků pak 3.355.359,74 Kč. 8) V květnu 2008 společnost S. T. prodala část svého podniku společnosti
Mokemer, s. r. o., kupní cena ve výši 4.574.740,75 Kč byla připsána na účet
společnosti S. T. dne 3. června 2008 a následně „využita pro řadu plateb“. Ke
dni 20. října 2008 byl bankovní účet společnosti S. T. zrušen s nulovým
zůstatkem. 9) Od května 2008 začala v prostorách společnosti S. T. a s využitím jejích
zaměstnanců a strojního vybavení podnikat společnost Bearing Solutions, s. r. o. Žalovaný byl v období od 23. dubna 2008 do 6. června 2008 jednatelem této
společnosti. 10) Poslední ověřenou účetní závěrku společnost S. T. zpracovala ke dni 31. prosince 2006. 11) Žalobce vyzval žalovaného k náhradě žalobou uplatněné škody ve výši
697.460,20 Kč výzvou ze dne 11. června 2012, a to ve lhůtě do 20. června 2012. Na takto ustaveném základu soud prvního stupně – cituje § 1 a § 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007
(dále též jen „ZKV“) – uzavřel, že společnost S. T. se k 14.
září 2007
nacházela ve stavu úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť byla v prodlení
delším než šest měsíců s úhradou nejméně dvou závazků (vůči věřitelům VZP a van
Gansenwinkel, a. s.), a současně se od dubna 2007 „rapidně snižovala“ schopnost
společnosti S. T. hradit své splatné závazky (jejichž výše neustále narůstala). V květnu 2008 pak společnost S. T. ukončila svoji hospodářskou činnost. Žalovaný byl tudíž povinen již v září 2007 podat návrh na konkurs; tuto
povinnost porušil. Žalobci vznikla škoda ve výši rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší
pohledávky a částkou, kterou dostal na její uspokojení. Mezi porušením
povinnosti žalovaného a vznikem škody je i příčinná souvislost; kdyby žalovaný
neporušil svoji povinnost, žalobce by již společnosti S. T. žádné zboží nedodal
a škoda (spočívající v neuhrazené ceně zboží dodaného společnosti S. T.) by mu
nevznikla. Porušení povinnosti žalovaného soud prvního stupně posoudil jako zaviněné,
neboť byl jediným jednatelem společnosti S. T. a při řádném výkonu funkce mu
musela být známa finanční situace společnosti, jakož i skutečnost, že výše
nesplacených závazků po lhůtě splatnosti od jara 2007 rostla a schopnost tyto
závazky hradit se zhoršovala. Žalovanému vytkl, že místo aby podal návrh na
prohlášení konkursu na majetek společnosti, uspokojil pohledávky pouze
některých věřitelů, vyvedl značnou část aktiv (smlouvou o prodeji části
podniku) a připustil, že výrobní činnost společnosti S. T. převzala účelově
založená společnost Bearing Solutions, s. r. o. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. prosince 2014,
č. j. 58 Co 410/2014-281, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení 697.460,20 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud považoval skutkové závěry soudu prvního stupně i jejich právní
posouzení za správné. Nicméně shledal důvodnou námitku promlčení, vznesenou
žalovaným při jednání před odvolacím soudem, zdůrazňuje, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu [odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2004“), jenž je veřejnosti
dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu
2001, na webových stránkách Nejvyššího soudu] lze námitku promlčení uplatnit i
poté, kdy již nastaly účinky koncentrace řízení, vyplývají-li skutečnosti
rozhodné pro posouzení námitky promlčení ze skutkových tvrzení a důkazů
navržených (v řízení před soudem prvního stupně) dříve, než nastala koncentrace
řízení.
V projednávané věci přitom podle odvolacího soudu skutečnosti potřebné pro
posouzení běhu promlčecí doby plynou ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně. Poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn.
29 Cdo 2735/2012, uveřejněný pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 103/2014“), odvolací soud uzavřel, že škoda žalobci
vznikla již v prosinci 2008, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu na
majetek společnosti S. T. Žaloba přitom byla podána až v červnu 2012, tedy po
uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby (§ 106 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, dále též jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá
o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudkem změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně potvrzuje. Dovolatel má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu při řešení předpokladů, za nichž může přihlédnout k námitce
promlčení vznesené až v průběhu odvolacího řízení, při posouzení délky
objektivní promlčecí doby podle § 106 obč. zák., jakož i při posouzení počátku
běhu objektivní promlčecí doby v případě práva na náhradu škody věřitele, jehož
pohledávka vznikla až v době prodlení osob vypočtených v § 3 odst. 2 ZKV se
splněním povinnosti podat návrh na konkurs. Za dosud neřešenou pak dovolatel považuje otázku počátku běhu objektivní
promlčecí doby v případě, kdy pohledávka vznikla až po účinnosti zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Dovolatel, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek (dále jen „R 101/2008“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 29 Cdo 2561/2012, namítá, že odvolací soud nerespektoval
podmínky, za nichž lze přihlédnout k námitce promlčení vznesené v průběhu
odvolacího řízení, neboť závěr o promlčení žalobou uplatněného práva neplyne z
obsahu spisu. Podle dovolatele mu žalovaný způsobil škodu úmyslně, v důsledku
čehož činí objektivní promlčecí doba deset let; ta dosud neuplynula. Dovolatel považuje úmyslné způsobení škody za skutečnost, jež brání přihlédnout
k námitce promlčení, a dovozuje, že závěr o úmyslném způsobení škody plyne z
obsahu spisu, resp. ze skutečností, jež vyšly najevo před soudem prvního
stupně. Odvolacímu soudu vytýká i nesprávnou aplikaci závěrů formulovaných v R
103/2014, maje za to, že tyto závěry dopadají pouze na pohledávky, které
vznikly dříve, než osobám vypočteným v § 3 odst. 2 ZKV vznikla povinnost podat
návrh na konkurs. Dovozuje, že v případě pohledávek vzniklých až v době
prodlení osob uvedených v § 3 odst. 2 ZKV se splněním povinnosti podat návrh na
prohlášení konkursu škoda vzniká až v okamžiku, kdy je možné zjistit, jakou
částku věřitel posléze obdrží v konkursu na úhradu své pohledávky (odkazuje
potud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo
1220/2005, uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2012, sp. zn. 29 Cdo
3288/2011). Závěr přijatý v R 103/2014 pak dovolatel považuje za neaplikovatelný na
projednávanou věc i proto, že část dotčených pohledávek vznikla až po 1. lednu
2008, tedy za účinnosti insolvenčního zákona, kdy již žalovanému nesvědčila
povinnost dle § 3 odst. 2 ZKV. Žalovaný považuje napadené rozhodnutí za správné a dovolání za nepřípustné,
popř. nedůvodné, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, resp. zamítl. Popírá,
že by škodu dovolateli způsobil úmyslně.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro
dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení
otázky předpokladů, za nichž může přihlédnout k námitce promlčení vznesené až v
průběhu odvolacího řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu. V projednávané věci se dovolatel domáhá náhrady škody způsobené mu žalovaným
(jakožto jednatelem dovolatelova dlužníka – společnosti S. T.) porušením
povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu podle § 3 odst. 1 a 2 ZKV. Jde o
obecnou občanskoprávní odpovědnost za škodu (R 33/2008), a právo na její
náhradu se promlčuje ve lhůtách upravených v § 106 obč. zák. Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne,
kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (odstavec první). Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu
způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda
vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví (odstavec druhý). Jestliže škoda
vznikla porušením právní povinnosti v důsledku poskytnutí, nabídnutí nebo
přislíbení úplatku jiným než poškozeným, anebo v důsledku přímého nebo
nepřímého vyžadování úplatku od poškozeného (dále jen „korupční jednání“),
právo na náhradu takto vzniklé škody se promlčí za tři roky ode dne, kdy se
poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, nejdéle však za deset let
ode dne, kdy došlo ke korupčnímu jednání (odstavec třetí). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k námitce promlčení a jejímu uplatnění v
průběhu odvolacího řízení se podává, že:
1) Námitka promlčení vznesená žalovaným v průběhu soudního řízení je
jednostranný, výslovný a adresný právní úkon, jenž působí, že promlčené právo
nelze uplatnit, avšak věřitelovo právo trvá jako součást obsahu tzv. naturální
obligace. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení musí ze skutkových
zjištění vyplývat, že k promlčení práva došlo a žalovanému (dlužníku) tak
vzniklo právo jednostranným právním úkonem v soudním řízení dosáhnout toho, že
proti němu nelze promlčené právo uplatnit. Žalovaný nese břemeno tvrzení i
důkazní břemeno, tj. je povinen uvést všechny okolnosti promlčení práva – že
uplynula právním předpisem přesně vymezená doba a oprávněný subjekt, ač tak měl
učinit, své právo nevykonal (srov. např. důvody R 101/2008). 2) Námitku promlčení práva lze vznést kdykoli, a to až do okamžiku rozhodnutí
odvolacího soudu. Samotná námitka promlčení nemá charakter skutkového tvrzení,
a nejde tak o novou skutečnost ve smyslu § 205a o. s. ř. (R 45/2004, R
101/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, sp. zn.
29 Cdo
2561/2012)
3) K promlčení práva na základě námitky vznesené až v průběhu odvolacího řízení
podléhajícího režimu neúplné apelace lze však přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li
závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny
před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů
navržených před soudem prvního stupně. Soud nemůže k námitce vznesené v
odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů
posoudit její důvodnost. Jinými slovy, námitka promlčení je bezdůvodná,
jestliže z obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez
zjišťování dalších okolností a provedení dalších důkazů posoudit promlčení
práva, tj. že marně uplynula promlčecí doba (R 101/2008, rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 29 Cdo 2561/2012). 4) Nevylučuje-li skutkový stav zjištěný v řízení před vznesením námitky
promlčení možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze
skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený, např. že došlo k
uznání závazku, pak není důvodná námitka promlčení vznesená v době, kdy již
takové skutečnosti nemohou být v řízení prověřeny vzhledem k zákonné
koncentraci řízení nebo k principům neúplné apelace (usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 32, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010, anebo rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 29 Cdo 2561/2012). Skutkový stav zjištěný v projednávané věci v řízení před soudem prvního stupně
neumožňoval odvolacímu soudu spolehlivě uzavřít, zda škoda byla způsobena
nedbalostí či úmyslně, v důsledku čehož nebyla ani postavena najisto délka
objektivní promlčecí doby (srov. § 106 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, z
obsahu spisu a skutkových zjištění soudu prvního stupně nelze bez zjištění
dalších okolností a provedení dalších důkazů uzavřít, že marně uplynula
objektivní promlčecí doba (jejíž délku nelze na základě dosud zjištěného
skutkového stavu posoudit). Zároveň se dovolatel s ohledem na zákonnou
koncentraci řízení a principy neúplné apelace ovládající řízení o zaplacení
náhrady škody nemohl proti námitce promlčení bránit dodatečným vylíčením
rozhodujících skutečností. Právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož je námitka promlčení vznesená
žalovaným až v průběhu odvolacího řízení důvodná (lze k ní přihlédnout, resp. posoudit její důvodnost), je tudíž v rozporu s (výše uvedenými) ustálenými
judikaturními závěry. Nejvyšší soud proto, aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními dovolatelem
předestřenými otázkami, rozsudek odvolacího soudu (včetně závislého výroku o
nákladech řízení) podle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud
znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2016
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu