U 11/51 SbNU 819
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Usnesení
Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 24. listopadu 2008
sp. zn. I. ÚS 2695/08
ve věci ústavní stížnosti České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Ostrava, Lihovarská 1335/9, jednajícího JUDr. Alenou Mrázkovou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 185/2008-313 ze dne 10. června 2008, kterým byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve věcech obchodního rejstříku, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení a Nemocnice Olomouckého kraje, a. s., jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, jež byla doručena Ústavnímu soudu dne 31. října 2008, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud zrušil nálezem v záhlaví uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.
Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím obecného soudu došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 3 věty druhé a odst. 4 Listiny, v nichž je zakotveno, že vlastnictví nesmí být zneužito v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy a že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Tvrzený zásah měl spočívat v tom, že Vrchní soud v Olomouci nesprávným výkladem § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 občanského soudního řádu uložil stěžovatelce, za kterou v řízení před obecnými soudy vystupovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, povinnost zaplatit navrhovateli na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 550 Kč. Podle stěžovatelky nelze na státní zastupitelství hledět jako na účastníka řízení.
Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z uvedeného plyne, že pouze subjekt, který je nositelem základních práv a svobod, je oprávněn k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud v této souvislosti opakovaně dospěl k závěru, že stát není zásadně oprávněn domáhat se právní ochrany skrze základní práva a svobody. Pokud vystupuje stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem základních práv a svobod (stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ST 9/16 SbNU 372). Ve vztazích horizontálních je pak přiznání ochrany základních práv a svobod odvislé od toho, zda je dotčený subjekt nadán svobodou, včetně svobody vůle, která je základním východiskem výkonu a především samotné koncepce základních práv. Z tohoto pohledu se stát nemůže dovolávat ústavní garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny (srov. usnesení ze dne 30. září 2008
sp. zn. II. ÚS 2423/08
, přístupné na http://nalus.usoud.cz).
V dané věci stěžovatelka brojí proti rozhodnutí obecného soudu, kterým jí byla stanovena povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve věcech obchodního rejstříku. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že možnost státního zastupitelství vstoupit do zahájeného řízení podle § 35 odst. 1 občanského soudního řádu není výkonem svobody státu jako nositele základních práv a svobod, nýbrž výkonem jeho pravomoci stanovené zákonem, jehož účelem je zastupovat stát při ochraně veřejného zájmu. Nadto, obrací-li se stát, prostřednictvím svého orgánu specializovaného na právní zastupování státu v majetkových věcech, na Ústavní soud s ústavní stížností s tvrzením o porušení svých základních práv a svobod (!), k čemuž mělo dojít uložením povinnosti státu nahradit náklady řízení ve výši 2 550 Kč, svědčí to o hrubém nepochopení smyslu, významu a účelu ústavní stížnosti a řízení před Ústavním soudem a ve svém důsledku to může vést k rozmělnění a snížení standardu ochrany základních práv a svobod těch subjektů, jimž tato základní práva a svobody, na rozdíl od státu, primárně a nezpochybnitelně přísluší.
S ohledem na výše uvedené důvody dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána osobou zjevně neoprávněnou, pročež ji podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.