Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Bozadziev s. r. o., sídlem Lesní 268, Tábor, zastoupené JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 31/2024-50 ze dne 31. 7. 2024, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 63 Af 9/2023-42 ze dne 24. 1. 2024, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 31251/23/5200-10421-713026 ze dne 19. 9. 2023 a rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 1769872/22/2212-50524-307662 a č. j. 1769953/22/2212-50524-307662 ze dne 16. 8. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Finanční úřad pro Jihočeský kraj ("správce daně") napadenými rozhodnutími stěžovatelce dodatečně stanovil k přímé úhradě daň za zdaňovací období roku 2018 ve výši 174 704 Kč a za období roku 2019 ve výši 174 704 Kč; současně jí uložil povinnost zaplatit penále ve výši 34 940 Kč za každé zdaňovací období. Správce daně dospěl k závěru o prokázaném zneužití práva účelovou emisí dluhopisů o jmenovité hodnotě 1 Kč (tzv. korunové dluhopisy) v souvislosti s převodem stomatologické praxe, a tím ke zneužití příjmů plynoucích z úroků z emitovaných dluhopisů, z nichž nebyla sražena a odvedena daň.
2. Odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím správce daně Odvolací finanční ředitelství napadeným rozhodnutím zamítlo a dodatečné platební výměry potvrdilo. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Českých Budějovicích ("krajský soud") napadeným rozsudkem. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud ("NSS") napadeným rozsudkem zamítl.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
4. Podstatu stěžovatelčiny argumentace lze shrnout následovně: Nejprve předestírá kontext a celospolečenský význam řešeného případu, který vyvolal bouřlivé diskuze mezi odbornou veřejností. Stěžovatelka rekapituluje, že je poskytovatelem zdravotních služeb a že v roce 2012její společník založil se svou ženou za účelem transformace svého podnikání společnost s ručením omezeným, která má v současné době tři společníky. Za účelem koupě obchodního závodu stěžovatelka emitovala 10 milionů dluhopisů o jmenovitě hodnotě 1 Kč s úrokovou sazbou 9,9 % p. a. ze jmenovité hodnoty, které prodala svým společníkům a jednatelům - manželům Bozadžievovým - za 10 000 000 Kč. Stěžovatelka si je vědoma, že se její věcí (jen za jiné daňové období) Ústavní soud již pod sp. zn. II. ÚS 509/23 zabýval, a předchozí ústavní stížnost usnesením ze dne 21. 3. 2023 odmítl; v uvedené věci však byly řešeny jiné otázky.
5. Podle stěžovatelky byl postup daňových orgánů v rozporu s judikaturou NSS týkající se zneužití práva, možnosti svobodné volby uspořádání ekonomické činnosti, i se specifickými judikaturními závěry v oblasti korunových dluhopisů. NSS se nevypořádal s kasační argumentací stěžovatelky a jen odkázal na předchozí rozsudek v její věci. Stěžovatelka poukazovala, v čem je předchozí rozsudek NSS rozporný s jeho konstantní judikaturou; jeho odůvodnění je ve světle stěžovatelkou odkazovaných okolností nedostačené.
Dále namítá porušení principu legitimního očekávání a právní jistoty, neboť na její věc nebyly řádně aplikovány stěžejní závěry ustálené rozhodovací praxe NSS. V předchozím rozsudku NSS bylo explicitně uvedeno, že transformace podnikání formou převodu obchodního závodu na společnost s ručením omezeným byla ekonomicky racionální, avšak zároveň i to, že volba způsobu financování ceny obchodního závodu byla zneužitím práva proto, že jediným důvodem byla daňová výhoda tohoto řešení. NSS nezohlednil, že reálná možnost získat financování jiným způsobem pro stěžovatelku neexistovala.
Stěžovatelka se stala obětí vlny kauz korunových dluhopisů a je na ni uplatňována presumpce viny. Nucení volit uspořádání ekonomické činnosti, které nejlépe odpovídá fiskálním zájmům státu, popírá svobodu podnikání.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním řízení a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud má pravomoc přezkoumávat rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé ("fair").
8. Žádné ústavněprávní deficity v odůvodnění rozsudku NSS (či jiného napadeného rozhodnutí) Ústavní soud neshledal. Rozsah, v jakém se povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí aplikuje, může být různý podle povahy rozhodnutí a musí být stanoven s ohledem na konkrétní okolnosti případu. Šíře práva účastníků na řádně odůvodněné rozhodnutí se odvíjí od předmětu a povahy řízení. Platí, že obecné soudy mají povinnost vypořádat se s argumentací adekvátně, aby jejich rozhodnutí byla srozumitelná, logická a přezkoumatelná [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3754/19 ze dne 12. 5. 2020 (N 95/100 SbNU 130), bod 10].
9. Předestřenému požadavku NSS dostál. Je pravda, že NSS především zrekapituloval závěry z rozsudku č. j. 7 Afs 175/2022-37 ze dne 21. 12. 2022, což je však logickým důsledkem toho, že šlo o skutkově a právně totožný případ, v němž byla posuzována tatáž transformace podnikání a tentýž způsob financování formou korunových dluhopisů, pouze s dopady na jiná zdaňovací období. NSS tedy byl vázán závěry svého předchozího rozsudku a zároveň neshledal dostatečně silný důvod pro předložení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu NSS. Předchozí rozhodnutí sice nezbavuje soud povinnosti zareagovat na nové námitky a argumenty, které již nebyly alespoň implicitně vypořádány, žádné takové však stěžovatelka nepřednesla. Podstata její kasační argumentace byla v jádru shodná, a proto nelze považovat za protiústavní odůvodnění rozsudku NSS, který v podrobnostech odkázal na svůj rozsudek předchozí.
10. Obdobně je z hlediska nynějšího posouzení Ústavního soudu významné, že již v usnesení sp. zn. II. ÚS 509/23 považoval za ústavně konformní závěr, že hlavním důvodem dluhopisového financování transformace podnikání společníků stěžovatelky bylo především získání daňového zvýhodnění, které lze považovat za zneužití práva. Přestože Ústavní soud není závěry svých usnesení vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal dostatečný důvod se od nich v nyní projednávané věci odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje. Ačkoli stěžovatelka tvrdí opak, v nynější ústavní stížnosti nepřednesla novou ústavněprávní argumentaci, která by stěžejní závěry z napadených rozhodnutí či odkazovaného usnesení Ústavního soudu zpochybňovala. Kritika předchozího rozsudku NSS odbornou veřejností, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje, opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
11. Porušeno nebylo ani legitimní očekávání stěžovatelky. NSS vyšel ze své ustálené rozhodovací praxe (navíc přímo potvrzené ve stěžovatelčině věci) a z ní vyplývajících obecných východisek týkajících se subjektivních a objektivních prvků zneužití práva a korunových dluhopisů, které následně aplikoval na poměry projednávané věci, byť tak učinil zejména prostřednictvím odkazu na předchozí rozsudek, v němž byla argumentace stěžovatelky již dostatečně a ústavně konformně vypořádána.
12. Nad rámec uvedeného lze doplnit: poukazuje-li stěžovatelka na rozpor - že NSS nejdříve považoval transformaci podnikání za ekonomicky racionální a zároveň shledal, že stěžovatelčiným jednáním bylo sledováno především dosažení daňové výhody, pomíjí, že správní orgány a správní soudy považovaly za zneužití práva způsob volby financování transformace podnikání, nikoli samotnou transformaci spočívající v převodu podnikání z fyzické osoby na právnickou.
13. Zároveň NSS již v předchozím rozsudku dostatečně vypořádal argumentaci stěžovatelky ohledně nemožnosti získání jiného externího financování; předně v této části uvedl, že poskytnutí prostředků od společníka (jednatele stěžovatelky) na úhradu vlastní pohledávky smysl externího financování nenaplňovalo, a ani nemělo jiný legitimní ekonomický smysl. Konečně, při posuzování stěžovatelčina jednání byly zohledněny individuální okolnosti věci, a nešlo tudíž o uplatnění "kolektivní viny", jak předestírá v ústavní stížnosti.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu