Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti G. W., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupené advokátem JUDr. Jiřím Dobývalem, sídlem Masarykovo nám. 69, Náchod, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 64/2025 ze dne 19. listopadu 2025, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny. K tomu mělo dojít ponecháním stěžovatelky - obžalované pro zvlášť závažné zločiny účasti na organizované zločinecké skupině, podvodu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny a neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací spáchaného ve prospěch organizované skupiny - ve vazbě bez dostatečného odůvodnění.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Krajský soud v Hradci Králové usnesením č. j. 4 T 4/2025-64086 ze dne 1. 10. 2025 rozhodl, že se stěžovatelka propouští z vazby za současného přijetí písemného slibu, stanovení dohledu probačního úředníka a přijetí záruk jejího otce. Stěžovatelce byl také uložen zákaz vycestování do zahraničí. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí částečně zrušil a rozhodl, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nejsou dány konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z jejího útěku či pokračování v trestné činnosti. Vrchní soud údajně pominul její argumenty a nevěnoval náležitou pozornost změněným okolnostem případu, zejména plynutí času a zhoršenému zdravotnímu stavu stěžovatelky; nezvážil ani možnost nahradit vazbu mírnějšími prostředky. Tím podle stěžovatelky došlo k porušení principů vyplývajících z doktríny zesílených důvodů, neboť vazba trvá již bezmála 21 měsíců.
4. K útěkové vazbě stěžovatelka uvádí, že má dlouhodobé, stabilní a silné vazby k České republice a nebylo zjištěno, že by udržovala kontakty v cizině. Orgány činné v trestním řízení odůvodňují závěr o riziku útěku obecnou hrozbou vysokého trestu, to však dle stěžovatelky nestačí. Další okolnosti případu přitom mají svědčit spíše proti obavám z útěku - stěžovatelka je dle svých slov v "pokročilém věku" (51 let), netrpí toxikomanií a její vážný zdravotní stav objektivně pokus o útěk znemožňuje. Kvůli pokročilé cirhóze je navíc zařazena do transplantačního programu a potýká se i s dalšími komplikacemi vyžadujícími komplexní a kontinuální léčbu, přičemž v podmínkách vazební věznice údajně nelze plnohodnotnou léčbu zajistit.
5. Podle stěžovatelky neexistují ani důvody vazby předstižné. I zde vrchní soud podle stěžovatelky vycházel spíše z obecných předpokladů než ze stávajících okolností. Trestná činnost, z níž je stěžovatelka obžalována, měla být páchána výhradně na území Ukrajiny, kde v současnosti probíhá ozbrojený konflikt, který její pokračování fakticky znemožňuje. Dříve využívaná kriminální infrastruktura byla rozložena, všichni údajní spolupachatelé byli zadrženi a stěžovatelka ani nemůže kvůli zdravotnímu stavu a odnětí cestovního dokladu na Ukrajinu vycestovat. Vrchní soud kladl důraz na povahu a závažnost stíhané trestné činnosti, to však samostatně nemůže předstižnou vazbu odůvodnit, nejsou-li konkrétní indicie, že by stěžovatelka měla tendenci v trestné činnosti pokračovat. Podle stěžovatelky není namístě argumentovat tím, že došlo k zesílení vazebního důvodu zahájením dalšího trestního stíhání pro přečin kuplířství, neboť jde o skutky časově i věcně odlišné. Lze nadto u tohoto trestného činu očekávat uložení podmíněného trestu, jelikož je stěžovatelka připravena před soudem prohlásit vinu.
6. Stěžovatelka konečně namítá, že vrchní soud odmítl nahrazení vazby, aniž by uvedl nové konkrétní skutečnosti, proč by navržená kombinace dohledu a elektronické kontroly nemohla zajistit účel vazby. Vrchní soud údajně předložil pouze obecné úvahy a hypotetické scénáře nepodložené konkrétními zjištěními. Stěžovatelka nesouhlasí především s argumentací vrchního soudu týkající se elektronického monitoringu, který vrchní soud odmítl vzhledem k možnosti stěžovatelčiny hospitalizace. Podle stěžovatelky jsou úvahy vrchního soudu vnitřně rozporné, neboť pokud zdravotní stav vyžaduje časté lékařské kontroly, pak to svědčí ve prospěch nahrazení vazby režimem domácího léčení. Neexistuje údajně rozumný důvod, proč by stěžovatelka měla být schopna absolvovat potřebnou zdravotní péči ve vazební věznici, ale nemohla ji přijímat v domácím prostředí za současného elektronického dohledu.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Úvodem Ústavní soud poznamenává, že nálezem
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
ze dne 6. 8. 2025 vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky proti jednomu z předchozích rozhodnutí (krajského soudu) o její vazbě. Jak Ústavní soud v nálezu uvedl, krajský soud nectil doktrínu zesílených důvodů, přesvědčivost jeho argumentace v průběhu času klesala a nereagoval na některé konkrétní a relevantní argumenty stěžovatelky. Nyní napadené usnesení vrchního soudu však těmito vadami netrpí. Tvrzení stěžovatelky, že vrchní soud rozhodl na základě obecných předpokladů, nikoliv s ohledem na konkrétní okolnosti, neodpovídá skutečnosti. Naopak, oproti tomu, co tvrdí stěžovatelka, se vrchní soud vazebními důvody velmi podrobně zabýval a své rozhodnutí založil do značné míry na individuálních okolnostech věci, v jejichž světle jeho závěry z hlediska ústavnosti obstojí.
9. Vrchní soud prvně přihlédl k dokazování probíhajícímu v hlavním líčení, které doplňuje a - jak vrchní soud konkrétně popsal - prozatím potvrzuje důkazy označené v předchozích rozhodnutích o vazbě jako podklad pro podezření, že se skutek, pro který bylo zahájeno trestní řízení, stal, má znaky označených trestných činů a dopustila se jej stěžovatelka. Následně se vrchní soud zaměřil na konkrétní vazební důvody, přičemž uzavřel, že postupem času spíše sílí. Je tomu tak podle vrchního soudu proto, že rozšířením trestního stíhání a konkrétním návrhem státního zástupce (navrhujícím dvanáctiletý trest odnětí svobody) roste hrozba uložení vysokého trestu odnětí svobody. Z nově zahájeného trestního stíhání je pak podle soudu zřejmé, že okruh osob v cizině, které může stěžovatelka kontaktovat, je široký, a to z různých vrstev společnosti. Vrchní soud nadto poukázal na provedené odposlechy, které mají svědčit o tom, že si stěžovatelka byla vědoma možnosti trestního stíhání a řešila, jak by se mu mohla vyhnout, přičemž operovala s pobytem na Ukrajině či v Africe, kde "je doma". Na tuto konkrétní argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti patřičně nereaguje. Na odposlechy z telekomunikačního provozu, v němž měla stěžovatelka mluvit o tom, že "rozjede" něco nového, vrchní soud poukázal i z hlediska vazby předstižné. U ní pak přihlédl i k tomu, že je stěžovatelka dále stíhána i pro trestný čin kuplířství, který má shodně spočívat v organizaci činnosti jiných osob a kořistění z jejich zisku. Trestná činnost, pro kterou je stěžovatelka stíhána, pak podle vrchního soudu byla dlouhodobá a tvořila zdroj jejích příjmů.
10. Se stěžovatelkou pak nelze souhlasit ani v tom, že by se vrchní soud dostatečně nezabýval možnostmi nahradit vazbu jinými instituty. Naopak, úvahy soudu v tomto duchu představují významnou část jeho rozhodnutí. K záruce jejího otce vrchní soud podrobně vysvětlil, že důkazy nesvědčí o jejich blízkém vztahu, otec stěžovatelky navíc pravděpodobně nemůže ovlivnit jednání stěžovatelky s ohledem na svůj věk a zdravotní stav, který mu ani neumožňuje stěžovatelku navštěvovat ve věznici. Jde-li o slib stěžovatelky, vrchní soud poukázal na to, že stěžovatelka na dotaz předsedy senátu, zda má u sebe pas, uvedla, že pas má policie. Jak se ale ukázalo, policii byl vydán cestovní pas nahlášený jako ztracený, přičemž stěžovatelce byl vystaven pas nový, kterým policie nedisponuje, což stěžovatelka zamlčela. Vzhledem k těmto okolnostem, které stěžovatelka opět nijak konkrétně nezpochybňuje, je logický závěr vrchního soudu, že se na opravdovost slibu stěžovatelky nelze spoléhat a že dostatečně účinným nástrojem nahrazujícím vazbu se nejeví ani zákaz vycestování.
11. Vrchní soud vysvětlil i důvody nevhodnosti dohledu probačního úředníka či instalace elektronického náramku, která nebyla doporučena pro stěžovatelčin zdravotní stav, a to s ohledem na možnou negativní reakci organismu a na to, že při případné hospitalizaci, která je pravděpodobná, nelze tento systém provozovat. V rozporu s tímto argumentem není ani to, jak se vrchní soud vypořádal s otázkou, zda samotný zdravotní stav stěžovatelky - který soud nepominul, naopak jej podrobně rozebral - nevylučuje vazbu (k tomu viz i bod 34 cit. nálezu
sp. zn. IV. ÚS 1563/25
).
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2026
Dita Řepková v. r.
předsedkyně senátu