Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky) a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti QUICKLY CZ s. r. o., sídlem Trnkovo náměstí 1112/2, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem, sídlem Jičínská 2348/10, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1343/2024-618 ze dne 26. června 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 297/2023-562 ze dne 30. listopadu 2023 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 21 C 106/2017-534 ze dne 9. května 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PPL Memphis s. r. o., sídlem Bryksova 951/13, Praha 9 - Černý Most, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že se vedlejší účastnice domáhala po stěžovatelce zaplacení 500 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 16. prosince 2016 do zaplacení z titulu provize, která měla náležet jejímu právnímu předchůdci ze smlouvy o zprostředkování prodeje pozemků.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 15. listopadu 2018 žalobě vyhověl. Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudek obvodního soudu ze dne 26. září 2019 potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 23 Cdo 1544/2020-415 ze dne 1. prosince 2021 oba rozsudky zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu v nich chyběla přesná zjištění o obsahu zprostředkovatelské smlouvy, přičemž bez přesného určení závazku právního předchůdce vedlejší účastnice nebylo možno učinit ani závěr o tom, zda byl splněn a zda vzniklo právnímu předchůdci vedlejší účastnice právo na provizi, s dostatečnou určitostí nebyl ani určen předmět zprostředkování (předmět koupě - konkrétní pozemky).
4. Obvodní soud poté rozhodl znovu napadeným mezitímním rozsudkem tak, že žaloba je co do základu po právu (výrok I) a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). Uvedl, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí byla uzavřena smlouva o zprostředkování prodeje nemovitostí podle § 642 obchodního zákoníku, která je však absolutně neplatná podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku pro neurčitost. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že vedlejší účastnici vzniklo podle § 451 odst. 2 občanského zákoníku vůči stěžovatelce právo na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v přivedení zájemce o koupi pozemků.
5. K odvolání stěžovatelky městský soud napadeným rozsudkem mezitímní rozsudek obvodního soudu potvrdil.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť v něm sice stěžovatelka namítala rozpor rozsudku městského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3287/2019 ze dne 10. července 2020, podle kterého musí být mezitímním rozsudkem rozhodnuto o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění, Nejvyšší soud ale (jakkoli souhlasil se způsobem, jakým stěžovatelka zmíněný rozsudek interpretuje) poukázal na to, že ve skutečnosti stěžovatelka nepolemizuje s tím, zda bylo rozhodnuto o všech potřebných otázkách, ale s tím, jak byly sporné otázky posouzeny, aniž by však v této části dovolání dostála požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s tímto závěrem Nejvyššího soudu, který podle ní nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání blíže nekonkretizoval a nevysvětlil, v čem je její dovolací argumentace nesprávná. Stěžovatelka předkládá rekapitulaci řízení před obecnými soudy, z níž je zřejmé, že stále setrvává na názoru, že plnění právnímu předchůdci vedlejší účastnice nemá náležet.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
9. Stěžovatelka směřuje argumentaci především proti závěrům Nejvyššího soudu, jehož usnesení označuje za nepřezkoumatelné.
10. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. října 2015 (N 180/79 SbNU 33) uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné." To se však v nyní projednávané věci nestalo.
11. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem dovolání, nemá závěrům Nejvyššího soudu z pohledu ústavnosti čeho vytknout, a to ani s ohledem na námitku nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu dovolání lze sice dovodit snahu stěžovatelky, aby se Nejvyšší soud zabýval jejími námitkami, ale současně z něj plyne nerespektování právní úpravy dovolání (§ 237 a násl. občanského soudního řádu), zejména požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 tohoto zákona). Ústavní soud připouští, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14 ze dne 26. června 2014). Označila-li stěžovatelka jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci a odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu (která se vztahovala k rozhodnutí mezitímního rozsudku o všech otázkách a nárocích týkajících se základu sporu) a poté v bodech 1 až 4 rozvedla dovolací námitky, jimiž vyjádřila svůj nesouhlas s právním posouzením otázek významných pro závěr o vydání mezitímního rozsudku, aniž by ohledně těchto otázek vymezila předpoklady přípustnosti dovolání, nelze na závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání pohlížet jinak než jako na ústavně souladný.
12. Stěžovatelka napadá ústavní stížností také rozsudky obvodního soudu a městského soudu. Namítá, že soudy nezjistily řádně skutkový stav věci a nesouhlasí s jejich právním posouzením. S tímto jejím názorem se Ústavní soud neztotožňuje.
13. Ze skutkových zjištění vyplývá, že právní předchůdce vedlejší účastnice vyvinul úsilí k nalezení zájemce o koupi pozemků a obstaral pro stěžovatelku příležitost uzavřít kupní smlouvu ohledně těchto pozemků s obchodní společností CANABA a. s. (přivedl jí zájemce o koupi pozemků). Zprostředkovatelskou smlouvu shledal obvodní soud absolutně neplatnou pro neurčitost podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku. Závěr obvodního soudu, že za této situace jsou si účastníci neplatné smlouvy povinni vrátit si navzájem plnění na jejím základě přijaté, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti. Vedlejší účastnici sice z důvodu neplatnosti zprostředkovatelské smlouvy nenáleží provize, avšak vzhledem k tomu, že vyvinula činnost, z níž měla stěžovatelka prospěch (obohatila se jí), vznikl jí nárok na vydání bezdůvodného obohacení, které je jí stěžovatelka povinna vydat.
14. Obecné soudy se dostatečně zabývaly i námitkou stěžovatelky, že uzavření kupní smlouvy bylo výhradně výsledkem její vlastní činnosti (z pohledu časové prodlevy od "pouhého předání kontaktu" do uzavření kupní smlouvy). Obvodní soud provedl k otázce činnosti vyvíjené pro stěžovatelku právním předchůdcem vedlejší účastnice rozsáhlé dokazování, z něhož vyplývá, že tento nejen zajistil stěžovatelce zájemce o koupi pozemků, ale dále se v daném realitním obchodě angažoval. Obvodní soud také vysvětlil, že se stěžovatelka obohatila uzavřením kupní smlouvy ze dne 29. září 2016 jakožto výsledkem jí poskytnuté činnosti právního předchůdce vedlejší účastnice, kterou stěžovatelka přijala, aniž by za ni něčeho zaplatila. Vypořádal se i s námitkou promlčení práva vedlejší účastnice na vydání bezdůvodného obohacení. Ohledně vzniku bezdůvodného obohacení aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je třeba vycházet z odměny obvykle poskytované za obdobné zprostředkovatelské činnosti v daném místě a čase, přičemž je k takovému určení výše náhrady třeba ustanovit znalce. Uvedenými otázkami se zabýval i městský soud, který zdůraznil, že kupní smlouva ze dne 29. září 2016 byla zjevně vyvrcholením obchodní transakce ohledně prodeje pozemků se zájemcem, kterého obstaral právní předchůdce vedlejší účastnice, a není rozhodné, že jeho přímá účast na realizaci předmětného obchodu skončila v roce 2011, ani to, že dva z předmětných pozemků prodány nebyly. Nelze tedy přisvědčit stěžovatelce, že mezitímním rozsudkem nebyly vyřešeny všechny ve věci sporné otázky.
15. Ústavní soud uzavírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 16. října 2024
Veronika Křesťanová v. r. předsedkyně senátu