USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně PPL Memphis s.r.o., se sídlem v Praze, Bryksova 951/13, identifikační číslo osoby 24159832, zastoupené JUDr. Petrem Plavcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Na Zábradlí 205/1, proti žalované QUICKLY CZ s.r.o., se sídlem v Praze, Trnkovo náměstí 1112/2, identifikační číslo osoby 18629393, zastoupené JUDr. Zdeňkou Vostrovskou, advokátkou se sídlem ve Škvorci, Lipová 278, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 106/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2023, č. j. 20 Co 297/2023-562, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II). K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím se zamítá, případně aby napadené rozhodnutí, jakož i mezitímní rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, respektive zamítnout. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné s dosavadní judikaturou, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10.
7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019. V odkazovaném rozhodnutí s odkazem na další judikaturu Nejvyšší soud dovodil, že mezitímním rozsudkem ve smyslu § 152 odst. 2 o. s. ř. se rozhoduje o základu uplatněného nároku, tedy o všech otázkách potřebných k rozhodnutí o věci, s výjimkou výše plnění. Jestliže nárok uplatněný žalobou sestává z několika nároků či dílčích položek, jež jsou skutkově samostatnými nároky, je předpokladem vydání mezitímního rozsudku splnění všech podmínek odpovědnosti, a to ve vztahu ke každému jednotlivému nároku.
Mezitímním rozsudkem je závazně rozhodnuto o základu sporu, tedy musí v něm být vyřešeny všechny sporné otázky týkající se nejen existence a rozsahu nároku, ale i otázky tzv.
spoluzavinění, solidární povahy plnění při pluralitě účastníků či případné prekluze, promlčení apod., tedy všechny otázky kromě výše plnění, a to ohledně všech nároků, o nichž soud rozhoduje. Po právní moci mezitímního rozsudku nelze totiž žalobu ohledně některého z uplatněných nároků zamítnout z důvodu chybějící některé podmínky odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, uveřejněný pod č. 93/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1442/2018). Potud lze s dovolatelkou souhlasit, jestliže tímto způsobem význam odkazovaného rozhodnutí interpretuje. V posuzované věci odvolací soud dospěl při vydání mezitimního rozsudku k závěru o povinnosti žalované vydat bezdůvodné obohacení vzniklé plněním z neplatné smlouvy. Před přijetím tohoto závěru vyřešil určitým způsobem v řízení sporné otázky. Dovolatelka s částí takového právního posouzení sporných otázek řešených odvolacím soudem polemizuje.
Přitom však přehlíží, že nesouhlas s právním posouzením otázek významných pro závěr o vydání mezitímního rozsudku odvolacím soudem rovněž podléhá z pohledu přípustnosti dovolání výše citovaným zákonným požadavkům podle § 237 o. s. ř. Dovolatelka v této části dovolání požadavkům vymezení přípustnosti dovolání nedostála. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srov. také nález Ústavního soudu ze dne 23.
8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu